Lithium je strategická surovina, která je naprosto zásadní pro budoucnost českého hospodářství, napsal minulý týden na sociální síť X český premiér Petr Fiala. Důležité je podle něj z více důvodů. 

Kromě samotného objemu zásob – má jít až o tři procenta světových zdrojů tohoto kovu – máme prý možnost získat celý výrobní řetězec. Tedy kromě dolů rozjet také fabriky na rafinaci lithia, založit gigafactory produkující baterie a ty pak montovat do aut – opět vyrobených v tuzemských automobilkách.

Kromě záchrany klíčového průmyslového sektoru, který v Česku stojí zhruba za desetinou hrubého domácího produktu, prý podle Fialy sázka na lithium přinese výhru v podobě nových pracovních míst. Česko není zdaleka jedinou zemí, která si od „lithiového pokladu“ slibuje nakopnutí ekonomiky. 

Lithiový trojúhelník

Největší zásoby surového kovu jsou podle Geologické služby Spojených států amerických (USGS) v „lithiovém trojúhelníku“ – solných jezerech v Bolívii, Argentině a Chile. Dosud největší ložisko lehkého stříbřitého kovu nezbytného pro výrobu baterií je v bolivijském solném jezeře Salar de Uyuni.

Pravděpodobně však o svůj primát přijde. Spojené státy minulý měsíc oznámily objevení mimořádně bohatých ložisek v McDermitt Caldera, na hranici mezi státy Oregon a Nevada. Tamní illity, jílovité minerály, obsahují místo obvyklých 0,4 procenta mezi 1,3 až 2,4 procenta lithia. To by znamenalo zásoby dvacet až čtyřicet milionů tun, a tedy také změnu celosvětového pořadí zásob této strategické suroviny.

Velkou pětku zemí s rezervami lithia uzavírá Austrálie. Ta je dnes největším světovým producentem. Její důl v Greenbushes, asi 250 kilometrů od Perthu v Západní Austrálii, kde se povrchově těží spodumen obsahující lithium, je největší svého druhu na světě.

V „lithiovém trojúhelníku“ v Chile, Argentině a Bolívii se lithium získává z nasyceného roztoku minerálů (solanka) obsažených ve zdejších solných jezerech pod pevnou krustou na povrchu. Tato solanka se přečerpává do nádrží, kde se odpařuje, čistí od příměsí a extrahuje se z ní uhličitan lithný. Technologicky nejde o složitý proces. Jeho velkou nevýhodou je ale ohromná spotřeba vody, která je právě v aridních oblastech solných jezer vysoce nedostatková.

Naproti tomu těžba z povrchových a hlubinných dolů není tolik náročná na vodu. Má ale jinou nevýhodu: využívá metalurgické procesy, při kterých pro změnu hrozí únik chemikálií do okolního prostředí. 

Zatímco při výrobě lithiového koncentrátu z rudy představují podle rozboru společnosti SP Global nejvýznamnější nákladovou položku mzdy (zejména v Austrálii velmi vysoké), při výrobě ze solanky čerpané v solných jezerech v Chile, Argentině a Bolívii zase dominují náklady na potřebné chemikálie, především uhličitan sodný a vápno, a těžební poplatky.

Jak je tomu s českým lithiem? Tuzemské ložisko na Cínovci, které pokračuje i na německé straně, patří v evropském měřítku k nejvýznamnějším. Odhady hovoří o 1,3 milionu tun lithia, které z něj můžeme vytěžit. Zdrojový minerál, lithná slída cinvaldit, obsahuje příměs železa, která umožňuje využít při zpracovávání vytěženého substrátu magnetickou separaci. To experti označují za výhodu. Naopak nevýhodou je velmi nízký obsah lithia v rudě, pouze kolem 0,25 až 0,3 procenta.

Ekonomická studie proveditelnosti, zda by se těžba lithia v Česku vyplácela, nicméně ještě není hotová. S jejím dokončením se počítá až v závěru letošního roku. Nejde však jen o to, že zatím neznáme čísla: od ekonomických a technologických rozborů ke skutečné těžbě je ještě daleko.

Tématu se podrobněji věnujeme v aktuálním vydání týdeníku Hrot.