Matt Leggett si myslel, že se zbláznil. Psal se rok 2015 a globální neziskovka Wildlife Conservation Society jej coby autoritu na udržitelné komodity z Edinburské univerzity najala, aby dohlížel na její operace v jihovýchodní Asii. Toto angažmá jej zaválo do Jakarty na zasedání vedení indonéské pobočky WCS. Ten den, jak mu sdělili její šéfové, měl přinést dobrou zprávu: tygří populace v národním parku Bukit Barisan Selatan na Sumatře se prima rozrostla. A skutečně, namísto 1,6 tygra na sto kilometrů čtverečních v roce 2002 to bylo najednou 2,8 tygra.

Čísla jasně dokazovala, že hlavní účel činnosti celé neziskovky, ochrana života divokých zvířat v jejich přirozeném prostředí, funguje, jak má. Navíc se tak děje v exponované oblasti deštného pralesa, jenž zabírá drtivou většinu zmíněného národního parku. Bukit Barisan Selatan je zároveň posledním místem na světě, kde žije tygr společně s nosorožcem a slonem v jediném ekosystému (jak píše Wyatt Williams, autor letošní knihy na téma udržitelnosti potravních řetězců Meditace o zabíjení a o jídle). Jakartské sezení na podzim roku 2015 mělo zařídit správnou prezentaci dobré zprávy o množících se tygrech.

Zavřené oči

Leggett seděl u stolu a zíral do připravených materiálů jako u vytržení. „Mají ti lidé jiné mapy než já? Zbláznil jsem se? O co tu běží?“ ptal se sám sebe, jak později řekl Williamsovi, jenž o jeho příběhu sepsal obsáhlý text pro The New York Times.

Odpovědi na sebe nenechaly dlouho čekat: Leggett se nezbláznil, ale narazil na stěží uvěřitelný podfuk. Tygří populace skutečně zhoustla – ale ne proto, že by jich tolik přibylo. To plocha, již šelmy obývaly, se smrskla; během třinácti let ubylo v parku nějakých čtyřicet tisíc hektarů pralesa. Činovníci WCS však raději prezentovali zdánlivě dobrou zprávu o tygrech. Bylo to pohodlnější řešení a také nikdo z nich nevěděl, proč by chráněného pralesa mělo ubývat. Tak prostě nad leteckými snímky, z nichž by byli leccos snadno vyčetli, zavřeli oči a mávli rukou.

Daniel Deyl

Leggett si řekl, že přijde záhadě na kloub. Rozjel se na místo a zjistil, že tam, kde jeho nadřízení předpokládají existenci pralesa, jsou lány ilegálních kávových farem – chudičkých, ale rozsáhlých. Přemluvil proto tři mladé pracovnice WCS, aby si vzaly fotoaparáty a šly do parku naoko sbírat materiál pro neškodnou studentskou práci. Ve skutečnosti měly z místních nenápadně tahat informace o tom, kdo, kolik (a za kolik) sklizená zrna od farmářů kupuje a jaký je jejich další osud. Kdyby se na totéž ptali lidé z úřadů, nikdy by se nic nedozvěděli.

Dívky byly naopak úspěšné. Celkový objem černých tržeb pro ně byl nedohledatelný, ale to hlavní zjistily. Konečnými kupujícími bylo deset či dvanáct firem, mezi nimi i nadnárodní koncerny Nestlé, Olam International a Louis Dreyfus Company.

Více škody než užitku

Tady mohl Leggett zatáhnout za brzdu a nechat indonéské úřady, aby farmy prostě zlikvidovaly. Je možné, že by to v honbě za mezinárodním uznáním udělaly, nebo je možné, že by se jejich snaha po kapkách rozplynula v moři korupce. Leggettovi však bylo jasné, že prostě vyhnat farmáře by nadělalo více škody než užitku. Zvolil tedy jinou cestu. Vyzpovídal – nejprve on, později i Williams – desítky farmářů, kteří v pěstování ilegální kávy našli jediný dosažitelný zdroj obživy. Oba badatelé tak postupně získali obrázek bludiště, z něhož není mnoho cest ven.

První farmáři přišli do oblasti v roce 1966, alespoň podle výpovědí těch nejstarších. Utíkali před tehdejšími pogromy na skutečné či domnělé sympatizanty komunismu. Tehdy tam žádný národní park nebyl, zato tam byli tygři. Co hůř, byli tam také sloni, kteří jim občas úrodu sežrali a občas pošlapali. Farmáři děkovali obchodníkům se slonovinou, kteří jejich počet zredukovali na minimum, a bezděčně jim tak pěstování kávy umožnili.

Daniel Deyl

Pak ale přišel rok 1982 a s ním založení národního parku. Jeden z farmářů Leggettovi řekl, že úřady nakreslily hranici parku mezi jeho domem, jenž zůstal mimo park, a jeho farmou. Ta zůstala uvnitř, a tudíž na ní kávu pěstovat legálně nelze. Mohl si vybrat – buď o živobytí přijde, nebo bude pěstovat načerno. Rozhodnutí bylo relativně snadné.

Jiný problém je v kávě samotné. Farmáři pěstují výhradně robustu, protože je odolná. Jelikož však není nejchutnější, většina jí jde do nejhorších instantních káv, čemuž odpovídá cena – nikdy nepřekročí dva dolary za kilogram zrna. A protože to bude pořád jen robusta, děj se co děj, investovat do případného vylepšení kvality se nikomu nevyplatí.

Gibon není sám

A konečně je tu systém pěstování samotný. Protože je ilegální, nemohou si farmáři dovolit budovat jakkoli slušnou infrastrukturu, dopravní ani odběratelskou (i kdyby na investice nakrásně měli, což nemají – většina jich je zadlužena u překupníků). Jediný způsob, jak si vylepšit příjem, je pěstovat na stále větším prostoru, park vzal čert.

Leggett proto přišel s neotřelým nápadem: učit farmáře pěstovat kávu efektivněji, s vyššími hektarovými výnosy. „Existuje naděje, že tím nebudou nuceni do územní expanze,“ cituje jej Williams. A proč by to měli dodržovat? Leggett navrhuje, aby vláda zavedla benefity (zlevněné hnojivo, výhodné pojištění, odbyt bez ilegálních prostředníků), jež by poskytovala jen těm farmářům, kteří by respektovali územní moratorium. Na osud parku by se pak dalo nahlížet jako na ještě přijatelnou ztrátu.

„Není možné dobře se postarat o celý ten ekosystém rozličných zájmů, když se vyznáte jen v tom, co od lesa očekává gibon siamang,“ cituje Leggetta Williamsův text v Timesech. Tím si samozřejmě ne udělal mnoho přátel mezi vlastními kolegy. „Ochránci divočiny obvykle volí přístup,všechno, nebo nic‘, takže obvykle nedostanou nic,“ cituje jej dále text. V případě draze pěstované, ale levně prodávané indonéské robusty může ta věta vystihovat pozici všech aktérů najednou.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.