Česká energetika na křižovatce je název čtyři roky starého sborníku příspěvků o směřování tuzemské energetiky. Autoři tehdy správě odhadli, že rok 2022 bude pro odvětví zlomový. Za ten zlom však považovali vypnutí německých jaderných elektráren naplánované na konec roku. S vypuknutím války na Ukrajině samozřejmě nepočítali. Právě ta však dělá z už tak nepřehledné křižovatky mimořádně členité rozcestí, u kterého žádný směrovník nedává představu o cíli. Jisté však je, že všechny cesty jsou značně kamenité a mnoho z nich slepých.

To bylo patrné i z nedávné konference Transformace energetiky pořádané týdeníkem Hrot. Řečníci zastupující jednotlivá odvětví energetiky se neshodli prakticky na ničem. Dochází k paradoxním situacím, kdy zástupci obnovitelné branže hájí důležitost konvenčních zdrojů pro stabilitu dodávek, zatímco těžaři čím dál intenzivněji pokukují po bezemisních solárech, větrnících či vodíku.

Tápe i česká vláda. Ta sice rozjela vlekoucí se tendr na nový blok v Dukovanech a ministryně životního prostředí Anna Hubáčková stále počítá s koncem uhlí na rok 2033, jak je stanoveno ve vládním prohlášení, výstavba jaderného bloku je však v podstatě generačním úkolem, a jak zaznívá z uhelné branže, navzdory oficiálním prohlášením o konci špinavé energetiky sondují ministři v současnosti u těžařů možnosti maximálního vytěžení posledních zásob uhlí. Vize vlády názorně dokresluje i vládní Komplexní energetický balíček reagující na vypuknutí energetické krize, který má týdeník Hrot k dispozici. Dokument má všeho všudy dvě a půl strany.

Konec trubkového plynu

A přesto krize některé sporné body vyjasnila a dává alespoň rámcovou představu, kam se dál ubírat. Jisté je, že s ruským trubkovým plynem nelze počítat. I kdyby válka překotně skončila nepravděpodobným kompromisem, Rusko coby dodavatel je natolik zdiskreditováno, že diverzifikace dodávek je zcela nevyhnutelná. „Čtyřiadvacátý únor znamená jedno. Je to konec potrubních dovozů s výjimkou stabilních evropských zemí. Pravděpodobně přichází doba tankerů LNG, přesto se nedomnívám, že by to byl konec zemního plynu. Energetika bude celkově dražší,“ míní Michal Macenauer, ředitel strategie poradenské společnosti EGÚ Brno.

Plyn by sice nemusel stát kolem devadesáti eur za megawatthodinu jako dnes, na předválečných osmnáct eur se však hned tak nevrátí. Změna dodavatele si vyžádá také investice do infrastruktury, do propojení s Polskem, případně přístavního terminálu. I tyto náklady se promítnou do koncové ceny.

Drahá elektřina = návratnost zdroje

Drahý plyn bude držet nahoře i elektřinu. Špatná zpráva pro spotřebitele je však dobrou zprávou pro energetiku jako takovou. Vysoké ceny elektřiny dělají smysluplnou prakticky jakoukoli investici do neplynových výrobních zdrojů elektřiny, jejichž výstavba nejen v Česku v posledních letech právě kvůli nízkým cenám vázla.

Jak říká v rozhovoru vedoucí partner advokátní kanceláře Dentons a jeden z předních českých energetických právníků Petr Zákoucký, přichází masivní přírůstek výkonu obnovitelných zdrojů. Na ty je připraven bezprecedentní balík stovek miliard z evropských fondů, mnohé si však již vystačí zcela bez veřejné podpory. Také investice do nového jaderného bloku, jehož návratnost byla největší slabinou, dostává díky drahé elektřině úplně jiný ekonomický rámec. V konečném důsledku přetrvá i uhlí, i když ne jako primární zdroj, ale spíš jako záložní pojistka pro časy ponurého bezvětří. Tuto úlohu měl plnit a už částečně plní právě ruský plyn.

To znamená mnoho úkolů pro stát, od odstranění nesmyslných administrativních překážek bránících rozvoji zelené energetiky po vytvoření mechanismů zajišťujících financování rezervních fosilních zdrojů. Šance, že na nepřehledném energetickém rozcestí trefí tu správnou stezku, však existuje.