Jimmy Carter
Shutterstock.com
Zesnulý prezident
Cestu k reaganovské prosperitě dláždil Jimmy Carter. Zemřel muž, který dal Američanům nebe
Jestliže dnes Česko i jiné země zažívají boom „střešní solární minivýroby elektřiny“, Carter ji na samém jejím úsvitu pomohl popularizovat, čímž k boomu nepochybně přispěl. Montáží panelů na střechu Bílého domu.
HLAVNÍ EKONOM TRINITY BANK, ČLEN NÁRODNÍ EKONOMICKÉ RADY VLÁDY
Včera zesnulý Jimmy Carter byl posledním z žijících prezidentů USA, jenž se z Bílého domu poroučel ještě ve 20. století. Dějiny se tedy opět hnuly. Carterův konec v prezidentském úřadu pouze po jednom funkčním období bývá vykládán jako začátek zářné, ba až kultovní éry Ronalda Reagana, které Carter pouze – a naštěstí – uvolnil místo. „Reaganova“ 80. léta vrátila Americe nízkoinflační prosperitu a světu dala nakonec i pád železné opony a jen o chvíli později i Berlínské zdi.
V lidovém výkladu je tedy oboje, navrácení prosperity Spojeným státům i vítězství ve studené válce, připisováno Reaganovi. Jistě ne bez opodstatnění. Nicméně ani Reagan se počátkem 80. let nezjevil jako „deus ex machina“. K jeho prosperitě totiž v řadě ohledů dláždil cestu právě Carter. Doplatil však na setrvačnost ekonomiky.
Někdy trvá i řadu let, než se dané hospodářskopolitické opatření kýženým způsobem projeví. Carter je tak dnes vzpomínán coby muž, jehož vládnutí provázela nepříjemná stagflace, tedy kombinace mdlé ekonomické výkonnosti a poměrně vysoké inflace. Stagflace 70. let, vyhnaná ropnými šoky té dekády, skutečně do značné míry stála za tím, že ztroskotal už po prvním funkčním období. A že jej Reagan porazil.
Nicméně Carterova deregulace – či nakročení k ní – v letecké dopravě, kamionové přepravě, energetice a telekomunikacích, tedy sektorech, jež byly administrativně spoutávány už od Velké hospodářské krize 30. let, nejen tužila prosperitu 80. let, ale pomohla dokonce zkrotit mimořádně vysokou inflaci přelomu 70. a 80. let.
Ronald Reagan stavěl na Carterových základech
Shutterstock.com
Ostatně byla to právě tato inflace, resp. tedy stagflace, která na Cartera působila jako hlavní podnět ke zmíněné deregulaci. Věřil, že odstranění bariér je protiinflační. A ekonomický boom 80. let jej v tom utvrdil, přestože kredit za něj připsaly dějiny Reaganovi.
Úspěch reaganovské ekonomické doktríny, jíž základy položil Carter, vedl v polovině 80. let k Reaganovu znovuzvolení. Dal mu oporu i v geopolitických snahách, dále zvýšil hospodářský náskok USA před Sovětským svazem, takže zásadně přispěl k rozbití železné opony na přelomu 80. a 90. let. A i tomuto vpravdě dějinnému kroku tedy Carter svým způsobem dláždil cestu – alespoň tedy v ekonomické oblasti.
Nebe pro všechny
Carterovo deregulační úsilí konce 70. a samého začátku 80. let zostřilo konkurenci v řadě klíčových sektorů americké ekonomiky, umožnilo tak vzestup inovativnosti a konkurenceschopnosti, kterou regulatorně svazovaná Amerika v 70. letech postupně ztrácela. Nákladnost osobního létání klesla o polovinu, takže Američané mohli konečně dostupně do nebes. Létání navždy přestalo být doménou „horních deseti tisíc“. I to je Carterův odkaz.
Pamětnické turistické prospekty ještě ze 70. let, zachycující servírování nejvybranějších pokrmů typu humra přímo na palubě letadla jako v luxusní restauraci, působí dnes, v čase masového nízkonákladového létání, jako z jiného světa. Kdo z pamětníků však po těchto dobách teskní, a jistě jsou tací, jistě neteskní po absurdních cenách, jež létání tehdy doprovázely.
Aerolinky nemohly s cenou pod určitou úroveň, administrativně danou, aby se nevrátily nebezpečné deflační tlaky typu těch z 30. let. Takže musely konkurovat něčím jiným než cenou. Letadla proto měnily alespoň v luxusní restaurace. Až Carter dal létání láci, lidovost – či dnešní masovost. Zavelel k nízkonákladovému létání.
To ovšem není zdaleka jediný odkaz, který zanechal dnešku. Vždyť solární panely nechal na střechu instalovat již roku 1979, tedy v době, kdy většina populace České republiky ještě ani nebyla na světě. Ano, šlo o střechu Bílého domu. Jestliže dnes Česko i jiné země zažívají boom „střešní solární minivýroby elektřiny“, Carter ji na samém jejím úsvitu pomohl popularizovat, čímž k boomu nepochybně přispěl.
Další deregulaci uskutečnil v oblasti logistiky. Náklady přepravy zboží Amerikou, coby podíl na hrubém domácím produktu, v důsledku klesly o 50 procent. A tak bychom mohli pokračovat. Perioda nebývalé americké prosperity let 1983 až 2003, navíc let postupného snižování inflace, je z velké části Carterovým dílem. Souhlasí i americký Forbes, jenž loni napsal: „Ze všech prezidentů USA, Reagana nevyjímaje, byl právě Carter tím největším deregulátorem.“
