Původně to měl být záskok na půl roku, ale Če­choameričanka Irena Čajková v krajanské škole T. G. Masaryka učí už více než deset let. Žáky sobotních kurzů českého jazyka, kultury a historie v americkém Chicagu jsou například děti českých párů, které se do města přistěhovaly v devadesátých letech, nebo potomci ze smíšených manželství, kdy je jeden rodič původem Čech. A rád by, aby si jeho děti uchovaly znalost českého jazyka. „Je to dobrovolná činnost,“ říká Čajková, která ve všední dny ještě vedle španělštiny vyučuje češtinu na renomované Chicagské univerzitě. Ale zatímco sobotní kurzy navštěvují desítky dětí ve věku žáků základní školy, na studium češtiny na univerzitě jsou v ročníku jen jednotlivci – obvykle ale také studenti, kteří mají nějaké vazby na Českou republiku.

Odjela jsem tam se svým tehdejším přítelem relativně krátce po revoluci, na jaře 1992. Naše představa byla, že tam společně strávíme rok, během něhož se naučíme anglicky, vyděláme nějaké peníze a za ně procestujeme Ameriku. K tomu jsem měla ještě jedno osobní přání: vydělat si také na kvalitní stereo, na němž bych poslouchala muziku. Velmi rychle jsme si ale uvědomili, že jeden rok je hodně krátká doba. Navíc jsme si v první řadě potřebovali pořídit auto, každý musel mít svoje, abychom se do práce vůbec dostali, protože bez auta to v Americe prostě nejde. Jelikož jsme s sebou neměli moc peněz, museli jsme si dokonce půjčit a pak jsme je spláceli. A tak jsme se rozhodli, že si pobyt prodloužíme ještě o rok. Mezitím jsme se ovšem s přítelem rozešli, byli jsme mladí, přestalo nám to fungovat.

Ano, po večerech jsem pracovala v baru. Seznámila jsem se tam se skupinou mladých lidí, s nimiž jsem pak ve volném čase chodila na společné akce. Mezi nimi byl i můj budoucí manžel. V té době jsem se pořád držela svého původního plánu: naučit se anglicky, vydělat peníze a procestovat Spojené státy. Času už bylo více, protože v devadesátých letech bylo ještě poměrně snadné nechat si prodloužit turistické vízum, zpřísnilo se to až po 11. září. Ovšem v baru jsem pracovala načerno. Ještě musím připomenout, že když jsem poprvé přiletěla do USA, téměř vůbec jsem neuměla anglicky. Vždycky jsem byla spíše němčinářka, i když mi táta v osmdesátých letech stále opakoval, abych se učila jazyky, protože mi to pomůže dostat se ze socialistického Československa. Myslím ale, že mám na jazyky docela talent, ostatně dneska učím na Chicagské univerzitě španělštinu.

Ve Spojených státech různé organizace nabízejí kurzy angličtiny, které jsou určené především pro emigranty. Jsou zdarma. Chodila jsem na takový kurz v Ciceru, což je předměstí Chicaga, kde žila silná česká komunita. Ve dne jsem se učila anglicky, po večerech za barem jsem se snažila nová slovíčka používat.

Po dvou letech jsem se vrátila do České republiky. Smířila jsem se i s tím, že skončí vztah s mým americkým přítelem, i když mi to samozřejmě bylo líto. Jenže on dorazil asi za dva měsíce za mnou a rok jsme žili spolu v Čechách. Vzali jsme se a pak zase odletěli do Států. Můj manžel mi pak řekl, že bych měla něco vystudovat, abych nemusela celý život dělat servírku. Začala jsem vlastně podruhé v USA úplně od nuly. Chtěla jsem pokračovat ve studiu jazyků, k čemuž jsem byla odmala vedená. Nastoupila jsem do jedné komunitní školy na okraji Chicaga, jejíž výhodou bylo, že nestála tolik jako jiné instituce. Po celou dobu jsem pracovala, takže jsem mohla všechno platit a neměla jsem žádné dluhy. Pak jsem přestoupila na čtyřletou vysokou školu, kde jsem studovala španělštinu a němčinu, a následně mě vzali i na University of Chicago, což je velmi prestižní škola. Když jsem dokončila magisterské studium, bylo mi už přes třicet. Měla jsem sice nabídku pokračovat v doktorském studiu, ale nechtěla jsem být věčným studentem, který stále žije s nedostatkem peněz. Šla jsem to oznámit vedoucí naší jazykové skupiny, která mi nabídla, abych na univerzitě zůstala jako vyučující španělštiny.

Tehdejší český konzul chtěl před několika lety oživit takzvaný Masarykův klub, který po válce na Chicagské univerzitě založili profesoři a studenti českého původu. Měli k tomu důvod, protože Masaryk na univerzitě dvakrát přednášel. Oslovili mě, jestli bych na univerzitě právě v rámci tohoto klubu nevyučovala češtinu. Ta se tam v minulosti už také učila, relativně hodně studentů bylo například v devadesátých letech. Ale teď jich je málo, čeština je ostatně poměrně těžký jazyk. Ale pořád se nějací zájemci najdou.

Chvilku to po administrativní stránce trvalo, takže češtinu učím teprve od podzimu 2020. Studentů je zatím jen několik. Snažíme se jich ale nalákat více. Doufám, že třeba letos to už bude lepší.

Mají většinou nějakou vazbu na Česko. Učila jsem třeba dvě studentky, které chodily s českými kluky. Anebo studenta, jehož otec je Slovák, ale slovenština se u nás neučí. Loni jsem zase měla studentku původem z Brazílie, ale když jí bylo asi deset, přestěhovala se celá rodina do Spojených států. Její pradědeček byl československý emigrant, do Jižní Ameriky odjel ve třicátých letech minulého století. Ta studentka se jmenovala Alice Burianová. Často se stává, že se pak seznámím i s rodiči mých studentů. Loni jsme také začali v české krajanské škole T. G. Masaryka v Chicagu nabízet kurzy češtiny online. Máme studenty z celé Ameriky.

Ano, naši školáci chodí přes týden do amerických škol a v sobotu k nám. Jsou to obvykle děti devadesátkových přistěhovalců, tedy alespoň jeden z rodičů je Čech. Úroveň jejich znalostí češtiny samozřejmě závisí na tom, jak moc se rodným jazykem mluví u nich doma, jestli jim například rodiče čtou pohádky v češtině nebo jestli se dívají na české filmy. I když třeba umějí česky, nemají často dostatečné znalosti o české historii nebo kultuře, což se jim také snažíme přiblížit. Vyučujeme sice gramatiku, vyjmenovaná slova nebo správné slovesné tvary, ale hlavním cílem je u nich vzbudit češství, lásku k jazyku, k naší zemi, k historii. Chodí k nám například dívka, jejíž otec už je druhou generací přistěhovalců. On jediný z rodiny umí česky, jeho sestry to odmítaly, mluví jen anglicky. Jeho dcera k nám začala chodit, když jí bylo asi dvanáct. Teď jí je zhruba jednadvacet, žije v Hradci Králové a už se do Spojených států nechce vrátit. Chce být Češka. Jiná dvě děvčata se díky doporučení krajanských sdružení učila česky na jazykovém kurzu pro cizince v Poděbradech. Je jim devatenáct, staly se z nich velké kamarádky. Další rok obě strávily celé léto v Praze na brigádě v jedné restauraci na Staroměstském náměstí. Naší výhodou je, že k této výuce k češství můžeme využívat toho, že naši krajané zanechali v Chicagu a okolí opravdu velké stopy.

foto Tomáš Novák, týdeník Hrot

Irena Čajková (53)

• V roce 1992 poprvé na dva roky odjela do Spojených států.

• Po následném ročním pobytu v Česku se vrátila do USA.

• Vystudovala University of Chicago.

• Nyní na této univerzitě vyučuje španělštinu a češtinu.

• Je také dobrovolnou učitelkou v krajanské české škole T. G. Masaryka.

Škola sama je 102 let stará, v roce 1921 ji založili právě čeští krajané. Asi hodinu od Chicaga je město, které se jako první na světě přejmenovalo na Lidice. Každý rok se tam naše děti účastní pietní akce a připomínají si osud skutečné obce Lidice. Také si například přeložily do angličtiny dopisy lidických dětí z koncentračního tábora. Aby se do takových aktivit mohly zapojit, musíme je napřed seznámit se všemi historickými fakty a souvislostmi, takže naši žáci vědí, kdo byl Heydrich. Samozřejmě že si někdy spletou například Masaryka s Havlem, nebo když řekneme, že si zazpíváme tatíčkovu nejoblíbenější píseň, nadšeně vykřikují dělání, dělání…

Někdy dostaneme učebnice například od Domu zahraniční spolupráce, což je příspěvková organizace ministerstva školství, někdy přímo od ministerstva, ale většinu si pořizujeme s kolegyněmi samy a vozíme si je z Česka v kufru. Vytváříme si také pracovní listy. A v roce 2012 k nám vyslal Dům zahraniční spolupráce českou učitelku. Bydlí v bytě přímo ve škole. Vedle výuky se stará například také o organizaci konferencí českých krajanských škol v Severní Americe, kterých je více než třicet. Celkem jsme tam čtyři učitelky. Nejsme součástí české vzdělávací soustavy, nemusíme se držet přesných osnov, takže si výuku můžeme do značné míry vytvářet samy. Sama nabírám zkušenosti z různých konferencí, i přes letošní prázdniny jsem v Česku absolvovala několik letních škol, workshopů, webinářů, takže teď od září chci učit jinak, více tematicky. Co by za to jiní učitelé dali, kdyby měli takovou svobodu. Mám štěstí, že se učím od těch nejlepších.

Když jsem tam začínala, byly kurzy úplně zdarma. Dneska se sice školné platí, ale je to symbolická částka: 200 dolarů za rok, za tříhodinovou sobotní výuku. Historie naší školy je více než stoletá, jsme spolek a základní peníze máme z úroků z historicky uložených peněz v bance. To ale pokryje jenom základní provoz. Pokud potřebujeme například opravit střechu nebo vyměnit podlahy, musíme zorganizovat sbírku. A naše zkušenosti jsou takové, že lidé jsou ochotni dát peníze na konkrétní projekt. Vidí, co konkrétního za jejich peníze vzniklo.

foto škola TGM

Teď jich máme okolo šedesáti, ale mívali jsme i ke stovce. Za koronavirové pandemie jsme přišli o několik rodin, které se rozhodly vrátit do České republiky. Jezdí k nám i děti z okolí Chicaga, jedna maminka přiveze více dětí. A pokud se rozhodne, že se vrátí do Evropy, znamená to, že už k nám nechodí nejen její děti, ale třeba ani další tři. První třídu otevíráme každé dva roky. Platí, že u nás se ve výuce mluví jenom česky. Také přemýšlíme o tom, co bude v budoucnu, protože přistěhovalců do Spojených států už nepřibývá, takže se nerodí tolik dětí. Ale třeba se objeví děti ze smíšených manželství nebo děti dětí, které jsme u nás učili.

Obvykle nedáváme. A když, tak z legrace jedničky s hvězdičkou. Více chci po dětech sebehodnocení, ptám se jich, jakou známku by si daly ony samy. Záleží mi ale především na tom, aby se zlepšovaly, známky nejsou tak důležité. Nebo když dám klukům, aby si vzájemně ohodnotili nějakou práci, navzájem si rozdají pětky.

Ne, nemrzí, necítím žádnou prázdnotu. Za rozhodnutí nemít děti vděčím svému někdejšímu manželovi. Byl výtvarníkem, rovnou mi řekl, že jestli chci mít rodinu, děti, ať spolu neztrácíme čas. Pro mě to byl zlomový okamžik v životě, protože jsem si ve třiadvaceti letech uvědomila, že jde žít jinak. Do té doby jsem žila v prostředí, které bylo nastaveno na to, aby se žena vdala a měla děti. A já jsem si tehdy uvědomila, že nic takového nemusím. Myslím, že i díky tomu, že nemám vlastní rodinu, jsem ochotná trávit svůj volný čas prací v české krajanské škole. S dětmi ve škole mě to nesmírně baví, nevnímám je jako cizí, stávají se z nás mnohaletí přátelé. Takže mám vlastně dětí mnohem více než obvyklá rodina. 

Češi v Chicagu

Po New Yorku a Los Angeles je Chicago třetím nejlidnatějším městem Spojených států. Má 2,6 milionu obyvatel. A také zde žije početná komunita s českými, respektive československými kořeny. Podle odhadů to jsou stovky tisíc lidí. Jednu dobu se o Chicagu hovořilo jako o městě s třetí největší českou populací – po Praze a Vídni. Největší „český rozkvět“ zažívalo v meziválečném období, zkraje třicátých let byl starostou Antonín Čermák, který pocházel z Kladna. Když při návštěvě amerického prezidenta Franklina Roosevelta utrpěl po útoku atentátníka smrtelné střelné zranění, byl pochován na Českém národním hřbitově. Po Čermákovi zůstala ve městě nejen vzpomínka na velmi schopného starostu, ale je po něm pojmenována například ulice nebo stanice metra.

Sílu českého živlu dokládá rovněž škola T. G. Masaryka, která byla založena představiteli České volnomyšlenkářské společnosti. Namále měla budova v roce 2011, kdy jí z finančních důvodů hrozil zánik. Školní rada chtěla pozemek prodat na výstavbu parkoviště. Zásluhou týmu učitelek a dobrovolníků ale škola mohla i nadále sloužit svému vzdělávacímu účelu až do dnešních dnů.