Pokud by mělo platit Napoleonovo rčení, že geografická poloha předznamenává osud, mají Česko a Tchaj-wan leccos společného. Být nevelkou zemí ve středu Evropy znamená, že se do dějin v některých jejich etapách zapíšete se zhruba stejnou pravděpodobností, jako když jste nevelkým ostrovem na hlavní obchodní cestě z jihovýchodní Asie do Číny a Japonska. Česko by si tedy mělo s Tchaj-wanem rozumět téměř z definice, jakkoli je vzdálenost obrovská a dějiny velmi odlišné.

Představte si agrární ekonomiku, vyvážející díky celní ochraně na japonský trh hlavně cukr a rýži, jež kromě trochy uhlí nemá v podstatě žádné surovinové bohatství a po skončení války o svůj jediný trh přijde. (Všechny japonské podniky na Tchaj-wanu byly po válce zkonfiskovány a obyvatelstvo japonského původu vystěhováno.)

Jediné, čeho bylo dost, byli uprchlíci z kontinentální Číny, kteří zvedli počet obyvatel o pětinu. Na pevnině prohrála vláda Kuomintangu (Čínské národní strany) generalissima Čankajška občanskou válku s Maovými komunisty. Jeho režim a jemu loajální lidé se museli v roce 1949 stáhnout na Tchaj-wan, na jehož území Čínskou republiku obnovil. Toto je v kostce základ doktríny o jedné Číně, kterou po desítky let drží obě strany občanské války, tedy Komunistická strana Číny a Kuomintang na Tchaj-wanu. I nepřímé zpochybňování této doktríny považuje Čínská lidová republika za překročení „červené čáry“, natožpak představu o existenci suverénního, všemi uznávaného státu. Jenomže to je programový cíl Demokratické pokrokové strany, jejíž kandidátka Cchaj Jing-wen vyhrála na Tchaj-wanu podruhé za sebou prezidentské volby. Tchaj-wan je dnes příkladná demokracie, vlastně jediná etnicky čínská.

Chudý a chudší

Za Čankajška mohl Tchaj-wan počítat s americkou podporou, ale ekonomicky byl na mizině. Země byla v roce 1950, pokud jde o HDP na obyvatele v paritě kupní síly (jak ji pilně přepočítávají v Centru pro mezinárodní rozvoj na nizozemské univerzitě v Groningenu), asi dvakrát bohatší než Čínská lidová republika, ale to byla opravdu nízko nastavená laťka. Tchaj-wan na tom byl o něco hůře než tehdejší Belgické Kongo, o dost hůře než Severní Rhodesie (dnešní Zambie) s doly v Copperbeltu, natožpak Pobřeží slonoviny, jehož HDP na obyvatele byl oproti Tchaj-wanu skoro dvojnásobný. Kde je kdo dnes, se podívejte na grafech.

Počátky prosperity

Čím začnete, když jste na tom tak bídně? Pozemkovou reformou. Vláda sice nezkonfiskovala majetek velkých vlastníků půdy, ale zavedla maximální limit, a fakticky tak majitele latifundií přinutila, aby jí většinu půdy prodali. Úhrada byla provedena nikoli natištěním inflačních peněz, ale v akciích a dluhopisech hodnotou odpovídajících dvouapůlnásobku průměrné roční sklizně. Takto získanou půdu pak prodala pachtýřům.

Tchajwanci dodnes debatují o tom, zda pozemková reforma byla fér a jak se to podepsalo na produktivitě v zemědělství, ale majetková nerovnost na venkově se velmi snížila. Každopádně uvolňovanou pracovní sílu včetně vysokého přirozeného populačního přírůstku (tři procenta ročně) odčerpala industrializace, nejdřív nahrazující dovoz, ale velmi záhy orientovaná na vývoz – nejdříve zboží náročného na živou práci, posléze stále technicky pokročilejšího a kapitálově náročnějšího. V 60. a 70. letech minulého století trhal Tchaj-wan v dynamice růstu zpracovatelského průmyslu všechny historické rekordy, HDP na obyvatele několik desítek let stoupal o sedm procent ročně.

Dnes má nejhodnotnější zdejší firma, výrobce čipů Taiwan Semiconductor Manufacturing Company (TSMC), tržní kapitalizaci přes 400 miliard dolarů a je v polovodičových výrobních technologiích světovou jedničkou. (Pro ilustraci: loňský HDP Česka byl necelých 250 miliard dolarů.) Výroba křemíkových waferů je neuvěřitelně technicky a kapitálově náročná, co fabrika, to miliardy dolarů, takže mnoho firem se soustředí na výzkum a vývoj a výrobu zadává TSMC.

Potíž Tchaj-wanu v kostce spočívá v tom, že nevybudoval dost globálních značek, na rozdíl třeba od Jihokorejců. Brand TSMC nikdo nezná, i když nenajdete elektronické zařízení, které by jím vyrobené čipy nepoužívalo. Další technologická společnost Foxconn (Hon Hai Precision), která má v Česku několik závodů, je pro změnu největším zakázkovým producentem elektroniky na světě, který vyrábí kdeco, včetně iPhonů pro Apple.

Tchaj-wan začínal výrobou jednoduchého zboží konkurujícího cenou, jako Japonsko před ním a kontinentální Čína o dvacet let později. Výroba se přestěhovala z Japonska na Tchaj-wan, když ji japonské mzdy a kurz jenu podstatně podražily, aby se štafetový kolík zase přestěhoval do Číny poté, co ta se otevřela zahraničním investorům. A ti nešetřili. V roce 2000 činila celková zásoba zahraničních investic v Číně 193 miliard dolarů. Do loňského roku stoupla na 1,8 bilionu, nemalý díl, asi deset procent, pocházel z ostrova, který Peking považuje za povstaleckou provincii.

Pro ilustraci – kdo v zemi kolařů ví, že třeba u bicyklových rámů z lehkých slitin zůstává výroba těch nejpokročilejších na Tchaj-wanu a své top modely si tam na zakázku nechávají vyrábět skoro všichni? A že karbonové rámy jsou vzhledem k vysokému podílu živé práce vyráběny v Číně, ovšem v závodech kontrolovaných tchajwanským privátním kapitálem?

Součástky na kola jsou jedna věc, velmi těsné provázání Číny a Tchaj-wanu v jednom dodavatelském řetězci ve strategicky extrémně citlivých oborech je věc druhá. V podstatě každý z tchajwanských technologických gigantů, ale i malých a středních firem, které převládají, musí brát rychlokurz v tančení mezi vejci v čínsko-americkém obchodním konfliktu. Je to schizofrenní situace, kterou lze řešit přesunem investic domů, případně do USA nebo jiných zemí, které se konfliktu alespoň zatím neúčastní.

Je to každopádně běh na dlouhou trať. Kdyby to byl „jenom“ schizofrenní maraton, bylo by to vlastně krásné. Jenže ono je to ultra a hodně nebezpečné. Čína se přes průliv dívá…