Chcete se odstěhovat z přecpané metropole? Školku zadarmo a bez čekání? Čistý vzduch? A k tomu všemu skoro 170 tisíc korun za každé dítě v rodině, které vezmete s sebou? Neberte to. Pokud jste jedním z 38 milionů obyvatel tokijské aglomerace, japonská vláda vám to všechno nabízí. Jako obvykle i tentokrát je pomyslný oběd nabízený zadarmo pekelně drahý. Vláda se jím snaží vyřešit problém, na nějž pomohly zadělat její předchůdkyně.

Program chce pobídkou pro rodiče, kteří se rozhodnou Tokio opustit, zvrátit desetiletí nepříznivého demografického vývoje a ekonomické migrace směrem do metropole. Onou pobídkou je platba ve výši až jednoho milionu jenů (asi 169 tisíc korun) za dítě, pokud vymění přecpané Tokio za obce mimo město a přilehlé prefektury. Opatření znamená trojnásobné navýšení částky, kterou vláda týmž lidem nabízí od roku 2019 v rámci stávajícího systému.

Minimální zájem

Z toho plyne, že dosavadní plán nefungoval. Ze zmíněných 38 milionů lidí přijalo nabídku jen 2400, něco přes půl setiny procenta. Pokud se dnes přestěhuje celá rodina, má nárok na jednorázovou až třímilionovou podporu – a pokud začne podnikat, může získat ještě více. Kdo nabídku přijme, musí přijmout život na venkově minimálně na pět let, jinak by musel peníze státu vracet.

Stárnoucí populace a migrace mladších lidí do hlavního města neúměrně zasáhly oblasti v relativní blízkosti Tokia, Ósaky a dalších velkých měst. Mnoho městeček a vesnic zeje prázdnotou; k běžnému životu v nich scházejí služby, jejich personál, a především zákazníci.

To vše má za následek přebytek prázdných domů. Počet obydlí, která si (často vědomě) nenárokují dědicové, má letos dosáhnout asi deseti až jedenácti milionů. Postavení Tokia coby hlavního magnetu pro ekonomickou aktivitu – a tím migraci – úměrně tomu roste. V roce 2021 překonala cena nového bytu v Tokiu cenový vrchol realitní bubliny z roku 1989, jak říká tamní Ekonomický ústav pro nemovitosti. To se stalo navzdory zpomalení ekonomiky v důsledku pandemie (a s ní spojeného růstu obliby práce z domova).

Daniel Deyl

V příštím roce tak bude Japonsko podle nedávného odhadu banky Nomura mít zhruba jedenáct milionů neobydlených obytných jednotek – pro srovnání, je to o něco více, než co čítá veškerá obytná kapacita Austrálie. Do roku 2038 by podle téže prognózy měla být prázdná téměř třetina japonských bytů a rodinných domů.

Výzkum fenoménu „prázdný domov“, který provedla Nomura, je nejnovější z mnoha na to téma, jež za poslední léta vznikly. Všechny popisují ekonomickou scénu, která se nikdy docela nevzpamatovala ze splasknutí realitní bubliny z konce osmdesátých let. V té době – a v následné vládní reakci na ni – lze hledat jednu z příčin dnešního nepěkného stavu věcí. Šok ze splasknuté bubliny, nedůsledná regulace a přebujelá stavebnická aktivita (ve snaze uměle pomoci zaměstnanosti) dodnes straší Japonsko deflačním tlakem.

Druhou příčinou je zmíněná demografie. Stárnoucí populace a její ubývání (na rozdíl od ostatních vyspělých ekonomik jen minimálně kompenzované imigrací) vytváří strukturální tlak na přebytek rezidenční architektury. Ten ještě umocnily dekády bytové politiky, která úbytek populace ignorovala a podporovala další výstavbu – především proto, aby podpořila ekonomický růst.

Daniel Deyl

Ani prognóza budoucího trendu od Nomury neříká mnoho pěkného. Mimo jiné tvrdí, že ačkoli se v letech 2023 až 2038 počet prázdných, opuštěných nemovitostí zhruba zdvojnásobí, nová výstavba k nim ještě více než osm milionů přidá. To dává dohromady téměř třicet milionů obytných jednotek, tedy bydlení pro bratru devadesát milionů lidí. (Pro úplnost je dobře říci, že Nomura pracuje s čísly, jež zahrnují neobydlené druhé domy a neobydlené investiční nemovitosti určené k pronájmu nebo prodeji.)

Dosud to japonskou ekonomiku jako celek příliš netrápilo. Přestože Japonců již více než deset let ubývá, celkový přebytek možností k bydlení se projevoval jen relativně měkce. Počet domácností nadále rostl, protože vzrůstal počet lidí žijících osamoceně. Napřesrok však má tento dílčí trend dostoupit svého vrcholu (na 54,19 milionu domácností) – a poté přebytek rezidenčních nemovitostí posílí a s ním i tlak na snižování cen. Výjimkou budou Tokio a další aglomerace, zahlcené miliony venkovanů zpola ambiciózně a zpola zoufale hledajících obživu.

Ten proces je ve své přímočarosti děsivý. Venkov žije tím, že tamní mládež dospěje a odejde na zkušenou do světa. Pak se ti lidé mají vrátit – buď ještě včas, aby mohli vést rodinnou firmu (často statek), nebo k stáru na důchod. To drží při životě tamní sektor služeb a s ním civilizovaný život. Když některý z faktorů selže (například proto, že na vesnici se najde minimum moderních pracovních míst), příliv ekonomicky aktivních lidí klesne pod úroveň, na níž ještě služby prosperují. Když z přílivu zbude jen příliš slabý přítok, služby se neudrží – a když zmizí ony, už se tam nevrátí nikdy nikdo.

Na rodinu to nestačí

Venkovu tak hrozí opuštění a obcím zánik. Vládní snaha je oblíbená: asi 1300 obcí již do programu přihlásilo své volné kapacity. Jejich webové stránky ve snaze přilákat nově příchozí zkoušejí všechny možné taktiky, od vyzdvihování kouzla venkovského života až po skutečné volání o pomoc v těžké situaci. Bezplatné denní jesle; „samozřejmě žádné děti na čekací listině“; vzácná továrna na sluncem sušenou sůl – cokoli, co lze k reklamě využít, najde uplatnění.

Zároveň se však tyto obce nemohou vyhnout skutečnosti, že průměrně 42 procent jejich populace je starších 65 let. I proto se zprávy o vládní finanční pobídce přestěhování na venkov setkávají s dávkou skepse, píše list Financial Times. „Milion jenů zní jako hodně peněz, ale nestačí to k tomu, aby se někdo skutečně rozhodl mít děti,“ cituje list jeden z příspěvků do japonské internetové diskuse na dané téma.

Vládní pobídka k přesídlení přichází v době, kdy se japonská porodnost nejen tvrdošíjně drží pod hranicí zajišťující obnovu populace (ta čítá zhruba 2,1 dítěte na ženu, kdežto v Japonsku je to 1,34 dítěte) a již po půl století vytrvale klesá, nýbrž kdy tento pokles dokonce začal výrazně akcelerovat. Rodí se ještě méně dětí (v odborném žargonu se dočtete o zmenšující se kojenecké kohortě), než pravily odhady ještě před deseti lety.

V roce 2021 se počet narozených dětí v Japonsku snížil na něco málo přes 811 tisíc. Předpovědi vycházející z prvních devíti měsíců roku 2022 naznačují, že letos tento počet klesne pod 800 tisíc – poprvé od doby prvních statistik na konci 19. století. Dosud platné materiály Národního institutu pro výzkum populace a sociálního zabezpečení přitom počítají s tím, že tato hranice padne až v roce 2030.

Proč to má českého čtenáře zajímat? Protože akutní problém, jenž je dnes japonský, může zítra být stejně akutním problémem celosvětovým. Základní rozdíl mezi Evropou a Japonskem v tomto smyslu je v otevřenosti imigrantům. Ta do jisté míry pomáhá evropským ekonomikám vyvažovat pokles porodnosti.

Ještě daleko větší problém však může demografická bomba spojená s důsledky někdejšího přehřátí stavebního sektoru způsobit v Číně. Pokud by vymírání (v Číně je jeho nástup na pořadu dne zhruba v polovině století) spolu s již tak nadbytečnými rezidenčními kapacitami stáhlo ke dnu čínský realitní trh, investory po celém světě by čekaly nedobré časy.