Kladenské doly a hutě nesmějí vyschnout, řekl si jednoho dne socialistický budovatel a začal se stavbou vodovodního přivaděče, který měl v případě nouze pokrýt spotřebu průmyslového města dodávkami vody z blízké Prahy. Jenže než práce dokončil, psal se rok 1990 a nedostatek tekutiny byl tou poslední starostí kladenského průmyslu. Následující léta tak stavba ležela ladem. 

Poslední tři roky ovšem voda trubkou opět proudí. Kvůli příbytku obyvatel, které do okolí Prahy vyhánějí rostoucí náklady na bydlení v hlavním městě, klimatickým změnám a stále intenzivnějším suchům začala být totiž otázka dodávek vody do „suchého“ Kladna po letech opět aktuální.

Hlavní město má vody relativně dost a Středočeské vodárny spadající pod koncern Veolia proto nevyužívaný přivaděč opět zprovoznily. Nejdříve tekutina proudila jen během letních měsíců a v roce 2017 tak hlavní město vypomohlo Kladnu 420 tisíci kubíků vody.

Loni to podle zástupce technického ředitele Veolie pro střední a východní Evropu Bohdana Soukupa bylo už 904 tisíc kubíků. A v letošním roce se meziměstské dodávky spustily už v únoru. Přetoky mezi oběma městy řídí dispečeři z moderního centra umístěného v nově zrekonstruované kladenské vodárenské věži prostřednictvím takzvaného chytrého dispečinku.

Znovuzprovoznění přivaděče je jedním z prvních projektů nastávajícího trendu propojování vodárenských soustav a chytrého managementu vody, kterých bude v následujících letech v rámci boje se suchem přibývat. Na modernizaci sítě padnou minimálně jednotky, spíše však desítky miliard korun a investice se chystá masivně podporovat i stát. 

Do deseti let 20 miliard

Pokud je řeč o chytrých sítích, většině obyvatelstva se nejspíš vybaví aktuálně tolik diskutované zavádění vysokorychlostního internetu 5G. Fanouškům energetiky pak nejspíš přijde na mysl digitalizované řízení toků elektřiny v soustavě z nestabilních obnovitelných zdrojů z míst s nadbytkem produkce do nedostatkových lokalit. 

Málokoho ale na první dobrou napadne ta úplně nejzákladnější životní substance. Přitom podobně jako u elektřiny jde i v případě chytrého řízení vody o to, jak dostat tekutinu soustavou o dostatečné kapacitě desítky i stovky kilometrů napříč regiony z oblastí s dostatkem do míst, která sucho ovlivňuje největší silou. „Naší snahou je zkrátka jednotlivé vodárenské systémy propojit, aby šlo zkrátka vodu transportovat z bodu A do bodu B,“ vysvětluje náměstek ministra zemědělství Aleš Kendík.

Investice už probíhají na několika úrovních. Na prvních sedm projektů propojování a optimalizace soustav v hodnotě 700 milionů korun ministerstvo zemědělství počátkem roku přikleplo dotaci 490 milionů. Navzdory oslabení ekonomiky koronavirem by ještě v letošním roce mělo ministerstvo dostat na boj se suchem další 2,6 miliardy korun a podle Aleše Kendíka půjde půlmiliarda z toho právě na propojování soustav.

Celkově resort vyčíslil, že pro uvedení vodárenských sítí do ideálního stavu pro boj s klimatickými změnami bude potřeba do konce desetiletí až 20 miliard korun. 

Brno bez vody?

V Česku funguje několik velkých vodárenských soustav, namátkou Vírský oblastní vodovod zásobující jižní Moravu, Vodárenská soustava Jižní Čechy nebo Vodárenská soustava Východní Čechy.

Každá z těchto soustav má k dispozici obvykle několik zdrojů vody. Například hlavní město Praha zásobuje od sedmdesátých let vodní nádrž Želivka, ale také zdroj Káraný. Problém je, že když se v druhé polovině minulého století velké vodárenské soustavy budovaly, se suchem a nedostatkem vody se příliš nepočítalo. Trubky tak nemají dostatečnou kapacitu, aby se mohl jeden zdroj v případě nedostatku nahradit druhým, nebo prostě jen po letech provozu nejsou v ideálním stavu. 

„Aby bylo možné nahrazovat jednotlivé zdroje podle aktuální kapacity, musí být soustava v dobrém stavu, optimálně nadimenzovaná, a třeba i lépe zokruhovaná. V minulosti, když se projektovaly, tak problémy nebyly tak velké a nepočítalo se, že by v případě výpadku jednoho zdroje byl systém schopen pracovat na zbylých,“ vysvětluje Kendík.

Osmdesát milionů korun z prvního dotačního balíku tak připadne třeba na první etapu modernizace zmíněného Vírského oblastního vodovodu. Druhé největší město republiky Brno totiž aktuálně trápí úbytek vody z prameniště Březová nad Svitavou, která je jedním z dvou zdrojů soustavy. 

Tím druhým je Vírská přehrada, odkud však zase zásobování jihomoravské metropole komplikuje nevyhovující infrastruktura. „Jako prevence vysychání zdroje Březová nad Svitavou se začala více používat povrchová voda, ale bohužel infrastruktura z Vírské přehrady není v dobrém technickém stavu,“ popisuje místopředseda představenstva Brněnských vodáren a kanalizací Jan Zámečník, podle kterého by kombinace sucha a špatného stavu vodovodu znamenala pro Brno z dlouhodobého hlediska zásadní problém. 

Východní Čechy: nejchytřejší vodovod

Nejvíce peněz z prvního dotačního kola ovšem směřuje do modernizace soustavy východních Čech. Od Náchoda přes Hradec Králové, Pardubice až do Chrudimi vede od devadesátých let více než sto kilometrů dlouhá trubka, na kterou je napojeno 500 tisíc lidí. 

Region je přitom jedním z těch, který je suchem zasažen nejvíce, a proto také pět ze sedmi projektů první vlny dotačního programu směřovalo právě sem. Nad rámec dotačního titulu se pod hlavičkou Veolie rozjelo i „chytré“ propojení vodovodů čtyř okresů ve správě čtyř společností. A právě to lze považovat za pilotní projekt „zinteligentnění“ propojených soustav v Česku.

„Dneska správu vody nikdo neřídí. Pokud některému regionu dojde voda, musí všechny obvolat a ptát se, kdo jim vodu může poskytnout. Jiný region jim vodu poskytnou může, ale také nemusí. Chytrý dispečink má oproti tomu okamžitý přehled o aktuální nabídce i poptávce,“ vysvětluje Bohdan Soukup z Veolie.

Dispečeři tak aktuálně vidí, kolik vody je kde k dispozici a mohou řídit předávání vody z jednoho okresu do druhého podle potřeby. Další předností je detekce havárií. Díky monitoringu poklesu tlaku je hned zřejmé, že v síti voda uniká dříve, než poruchu odhalí kolemjdoucí skrze gejzír na chodníku. Skrze takzvané skryté úniky se přitom může voda ztrácet i desítky let, digitální sondy je však dokážou odhalit hned.

Třetí věcí je pak odolnost vůči kybernetickým útokům, jejichž terčem se stejně jako další kritická infrastruktura stále častěji stává. Východočeský projekt za osmdesát milionů korun je podle Soukupa po technické stránce v podstatě hotový. Ostrý rozjezd zbrzdila pandemie koronaviru, jde však o záležitost několika měsíců.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

Jan Brož