Seriál týdeníku Hrot, ve kterém Václav Drchal na základě archivních materiálů mapuje hrdelní procesy vedené mimořádnými lidovými soudy po osvobození Československa, pokračuje čtvrtým dílem věnovaným poválečným událostem v Brně.

První svémocně ustavené lidové soudy vznikly v Táboře a Havlíčkově Brodě, na spravedlnost však nechtěli dlouho čekat ani v Brně. Velký retribuční dekret, který stanovil právní rámec procesů s „nacistickými zločinci, zrádci a jejich pomahači“, podepsal prezident Beneš 19. června 1945. Ovšem už o měsíc dříve (22. května) vyslal brněnský národní výbor do Prahy delegaci, která žádala o výjimku, aby město dostalo povolení k okamžitému zřízení mimořádného lidového soudu.

Delegace podle knihy Benjamina Frommera „Národní očista – retribuce v poválečném Československu“ argumentovala tím, že urychlené potrestání válečných zločinců a kolaborantů je nutné k udržení klidu ve městě. Touha lidí po pomstě byla tak silná, že pár dní před tím oblehl dav věznici a dožadoval se vydání zatčených kolaborantů, přičemž údajně „jen postavení stráží s kulomety zabránilo, že rozbouřený lid nevniknul do budovy a neprovedl soud na místě“. Vláda brněnskou žádost okamžitě projednala, a tak byl hned druhého dne – 23. května 1945 – předčasně „porozen“ Mimořádný lidový soud v Brně. Okamžitě začal připravovat první procesy, a to podle staršího Benešova dekretu, který se od připravovaného velkého retribučního dekretu v detailech lišil.

Vymýcení morové hlízy

Poprvé se Mimořádný lidový soud v Brně sešel 8. června a volba padla na dvě malé ryby – domovníka z brněnského Cejlu Václava Bébara a řadového gestapáka Leopolda Potschku. Výběr to byl velmi pragmatický. Oba případy byly velice jednoduché, Bébar i Potschka se při vyšetřování přiznali a dalo se proto očekávat – davy uklidňující – uložení trestů smrti.

První zasedání lidového soudu bylo společenskou událostí a jeho předseda František Mazal a veřejný žalobce Emil Čermák ho uvedli patřičně květnatými proslovy. Mazal nejprve – podle komunistického deníku Rovnost – pohovořil o tom, že „lidový soud bude rozhodovat přísně a tvrdě, ale spravedlivě o vině nacistických zločinců a zrádců národa“. Zároveň na obyvatelstvo apeloval, „že má povinnost oznámiti zrádce a pomahače nacistických zločinců, kteří dosud unikají, aby morová hlíza rdousící po sedm let náš národní a kulturní život byla vymýcena z kořenů“.

Čermák poté stručně vylíčil útrapy českého národa za války a slíbil, že jeho ústy „budou žalovat nepřehledné řady popravených a bestiálně umučených synů našeho národa, že nejtěžší obžalobu budou vznášet vyplakané oči utrápených, hladovějících vdov a sirotků, zlomená srdce rodičů připravených o jedinou radost jejich stáří a všichni ti, kdo prošli neslýchaným martyriem žalářů a koncentračních táborů…“

Niemand

První přišel na řadu šedesátiletý gestapák Potschka, jehož životní osudy nejlépe charakterizují slova jako „břídil“, „zkrachovanec“ či hezky německy „niemand“. Začátek přitom – jak plyne ze soudního spisu, který je uložený v Moravském zemském archivu – úplně špatný nebyl. Ještě za Rakouska absolvoval kadetní školu a dotáhl to na lajtnanta, jenže neplatil dluhy, a tak ho čekala degradace. V první světová válce bojoval jako pouhý desátník, a navíc padl do ruského zajetí. Nic hezkého ho nečekalo ani po návratu domů a až do okupace Československa Němci se podle svých slov živil jako „výpomocná síla“.

Hned v březnu 1939 vstoupil do NSDAP, 15. května toho roku odpověděl na inzerát a stal se učitelem šermu brněnského gestapa. Rok poté ho gestapo přijalo za interního zaměstnance a Potschka dostal na starost židovskou kartotéku a občas navíc kolegům tlumočil z češtiny nebo se podílel na domovních prohlídkách. Když do Brna na konci dubna 1945 dorazily Rusové, padl Potschka už podruhé do jejich zajetí. Coby subalterní úředník však pro ně nebyl zajímavý, a tak ho po pouhých třech týdnech předali četníkům v Benešově. Brzy poté byl Potschka zpátky v Brně a začaly výslechy. Zřejmě to nebylo nic příjemného, o čemž svědčí poznámka vyšetřujícího soudce, že Potschka musí do nemocnice „k ošetření konečníku a dále proto, že jest podezření z úplavice“. 

Oko za oko

Oprátku si Potschka upletl vlastně už v ruském zajetí, když přiznal, že zavinil smrt několika lidí. Svou výpověď navíc zopakoval četníkům a později při výsleších v Brně. To bylo důležité, protože za udavačství, které mělo za následek smrt, se podle dekretu automaticky ukládal nejvyšší trest. „Výpověď u četníků je správná,“ zpečetil Potschka svůj osud, když se ho na to soudce zeptal při hlavním líčení. Na další otázku – jestli při zapisování jmen Židů do kartotéky, věděl, že půjdou do koncentráku a hrozí jim smrt – odpověděl stejně jednoznačně: „Ano, to jsem vědět musel“. Poté vysvětlil, že rozkazy k zanášení jmen do kartotéky dostával od Ústředny pro židovské vystěhovalectví, ovšem dodal, že v několika případech učinil vlastní „přímé“ rozhodnutí: „Poslal jsem tam 10 osob, z nich dvě zemřely.“

Poté se soud zabýval jednotlivými případy, ve kterých Potschka přiznal udavačství. Statkářku Ptáčníkovou udal kvůli tomu, že žila s Židem a řezníka Trtílka za to, že prodával Židům maso. Oba se dosud nevrátili z koncentráku, jejich smrt však v době procesu úředně potvrzena nebyla. V tragickém případě brněnského právníka Viktora Kulendíka – on sám zemřel v koncentračním táboře; jeho žena si po domovní prohlídce pustila plyn a oběsila se – dělal Potschka podle vlastních slov jen tlumočníka. Jenže byl tu ještě případ manželů Hofmannových, kteří v koncentráku s určitostí zemřeli. To bylo rozhodují a víc už soud nepotřeboval.

Potschkův (ex offo) advokát Alois Horák se pokusil neodvratnému vynesení nejvyššího trestu zabránit několika návrhy. Chtěl například, aby soud vyslechl důležité osoby, které jeho klient „kryje“, jenže Potschka na otázku, jestli se chce hájit, odpověděl jednoslovně: „Nechci.“ Soud se pak odešel poradit a Potschku odsoudil k trestu smrti oběšením za to, že „rozhodoval jednak z příkazů představených, jednak také sám, kteří z těchto Židů mají býti posláni do koncentračního tábora a z jeho přímého rozhodnutí bylo v rámci židovské akce do koncentračních táborů posláno 10 osob, z nichž N. Hofmann a jeho manželka v koncentračním táboře zemřeli“. Kromě toho se Potschka podle soudu provinil v době heydrichiády „tím, že jako agent označoval z Brna a okolí rodiny, které byly v podezření z účasti na atentátu nebo jeho schvalování“. Samozřejmě mu přitížilo i tlumočení a podíl na domovních prohlídkách.

Bylo rozhodnuto. Potschka poté podle deníku Rovnost „vstal a stejně pokorně jako před tím celé přelíčení“ se zeptal, kolik je hodin. Když mu soudce odpověděl, že „za deset minut jedenáct“, na okamžik prý zaváhal, a pak odpověděl, že nic nechce. Ve skutečnosti však, jak plyne ze spisu, požádal o kněze a hodinové prodloužení obvykle dvouhodinové prodlevy, která měla ze zákona uběhnout mezi rozsudkem a popravou. Soud jeho přání vyhověl, zároveň však rozhodl, že poprava bude vykonána veřejně, „ježto jde o zvrhlou povahu pachatele; a počet zločinů a postavení pachatele mluví pro veřejný výkon trestu“.

Smrt v Osvětimi

Poté soud předvolal dvaašedesátiletého domovníka Bébara. Jeho případ měl být stejně jednoznačný jako ten Potschkův, ale brzy se ukázalo, že tomu tak nebude. Od nejvyššího trestu to Bébara stejně nezachránilo a jeho případ dokonale ukazuje, jak zoufale nekvalitní a uspěchané byly první rozsudky mimořádných lidových soudů.

Bébar byl obžalován z toho, že v říjnu 1941 udal ve „svém“ domě kvůli poslouchání zahraničního rozhlasu otce (Jana) a syna (Miroslava) Žádníkovy, kteří na začátku příštího roku zemřeli v Osvětimi. Vdova Magda Žádníková hned 12. května za udavače označila jednoho ze sousedů – Němce Eugena Wollnera, přičemž Bébar podle ní „při přelíčením s mým manželem vypovídal jako svědek“.

Bébar jí prý navíc po celou válku různě nadával a hrozil dalšími udáními, a když z Osvětimi dorazil dopis o smrti jejího syna, smál se prý tomu s tím, „že jedna potvora už scípla a na druhou to teprve čeká“. Bébar vzápětí putoval do koncentračního tábora (v té době ještě nešlo o sprosté slovo) v Kounicových kolejích a začal se připravovat proces.

Při následných výsleších Bébar vypověděl, že Žádníka nesnášel a neustále se s ním hádal: „Žádníka jsem nenáviděl proto, poněvadž se mnou hrubě zacházel a neplatil mě za čištění ani klíčné a když jsem ho o poplatek upomínal, tak mě dal facku.“ Když poté za ním v říjnu 1941 přišel „zarytý Němec“ Wollner a vyptával se, proč za Žádníkem neustále někdo chodí, Bébar mu podle svých slov prozradil, že v bytě poslouchají zahraniční rozhlas, a navíc to jsou Židé. Když to Wollner slyšel, rozhodl se sousedy udat: „Řekl, že to udá sám, já jsem mu na to odpověděl, aby to tedy udal, že mu to dosvědčím.“

Jak se nemá soudit

Jenže před soudem Bébar otočil: „Žádníka jsem neudal. Gestapo mě vyslýchalo jako svědka o tom, zda se u Žádníka poslouchá cizí rozhlas.“ S udáním podle svých slov neměl nic společného, Wollner prý o poslouchání rozhlasu věděl dřív než on a vyhrožoval mu „udáním na gestapu, neudám-li Žádníka“. Všechno nakonec obstaral Wollner a jemu prý dokonce na Gestapu hrozili „zastřelením, neřeknu-li pravdu“. Teprve poté – a to je ze všeho nejneuvěřitelnější – si soud vzpomněl na Wollnera, na třičtvrtě hodiny přerušil jednání a nechal ho předvést z věznice.

Wollner pak – jen jako svědek, nikoli obžalovaný – vše popřel s tím, že Žádníka neudal: „S Bébarem jsem o poslouchání cizího rozhlasu u Žádníka nemluvil.“ Před soud poté předstoupilo několik dalších svědků, včetně Magdy Žádníkové, ale jejich výpovědi nebyly důležité, protože v nich šlo jen o tvrzení typu, že si Bébar „mnul ruce“, když gestapo přišlo do domu zatýkat. 

Bébar dost možná Wollnerovi oba muže opravdu udal a zavinil jejich smrt, ale u soudu se to – pokud čte člověk soudní spis nezaujatě – prokázat nepodařilo. Soud přesto jednohlasně rozhodl, že je vinen a odsoudil ho k smrti. Také Bébar požádal o kněze a hodinový odklad popravy. Úplně na závěr se ještě předseda soudu – jako by si stále nebyl jistý – Bébara zeptal, jestli je vinen. „Ano, jsem vinen,“ odpověděl Bébar, ať už to znamenalo cokoli.

Rychlá práce

Pak už to bylo rychlé. Po šesté hodině večerní přivedli oba odsouzence na dvůr tělocvičny Pod Hradem, kterou do té doby užíval německý tělocvičný spolek Turnverein. „Bylo úmyslně zvoleno toto místo, neboť zrovna tam byli hned po příchodu Němců 15. března mučeni první čeští lidé,“ vysvětloval výběr místa deník Rovnost.

Před budovou se dav shromáždil už „dlouho před hodinou, určenou k vykonání rozsudků a na nádvoří obsadili lidé i hasičskou věž a střechy“. Nejdřív kat Rudolf Pleskač pověsil Bébara a hned po něm Potschku: „Oba popravení zločinci zůstali viset na šibenicích.“

Přečtěte si další díly seriálu Václava Drachala o poválečných lidových soudech: