Na webu týdeníku Hrot spouštíme seriál článků Václava Drchala, který na základě archivních materiálů mapuje „hrdelní“ procesy vedené mimořádnými lidovými soudy v prvních měsících po osvobození.

Byla to spravedlnost tak rychlá a břitká, až z ní mrazí.

Potrestání Němců a kolaborantů se připravovalo dlouho před koncem druhé světové války. Bez slitování chtěl postupovat hlavně – Němci decimovaný – domácí odboj, ovšem pozadu nezůstal ani prezident Edvard Beneš. Už v říjnu 1941, tedy v době heydrichiády, se nechal ve vysílání londýnského rozhlasu slyšet, že „odplata, která přijde, bude strašná“. Odpovědnými přitom činil nejen „všechny exponenty nacistické strany a říšské vlády na našem území“, ale také každého, „kdo jim v tom pomáhá“.

Pracovat na přípravě zákona, který by stanovil právní rámec oné budoucí „strašné odplaty“, začalo exilové ministerstvo spravedlnosti na konci roku 1942. Kvůli různým prostojům mu to ale trvalo skoro dva roky a prezident jej svým podpisem stvrdil až v únoru 1945. Slováci si ovšem v květnu svévolně schválili vlastní ne zrovna povedenou normu (pozdější československý prezident Gustáv Husák ji údajně sepsal za jedinou noc), a tak se bylo třeba pustit do práce nanovo.

Výsledkem byl tzv. velký retribuční dekret, podle kterého byli souzeni, trestání a popravováni „nacističtí zločinci, zrádci a jejich pomahači“. Platit začal 19. června 1945 a v sídlech krajských soudů poté vzniklo 24 mimořádných lidových soudů a v Praze navíc Národní soud určený pro potrestání členů protektorátních vlád, čelných kolaborantů, aktivistických novinářů a dalších veřejně činných osob.

Ad hoc tribunály

Tak dlouho ale řada lidí po šesti letech nacistického vraždění svůj hněv krotit nedokázala. Po celé zemi proto svémocně vznikaly různé improvizované tribunály, které se pokoušely suplovat činnost dosud neexistujících mimořádných lidových soudů. Víme, že jeden z prvních takových ad hoc tribunálů vznikl v Brně bezprostředně po osvobození města a už 26. dubna nechal na školním dvoře v Židenicích oběsit jistou Marii Fuchsovou.

„V Židenicích byla již Lidovým soudem, který dosadil místní národní výbor, odsouzena k smrti a oběšena agentka gestapa Fuchsová, jíž bylo dokázáno soustavné udavačství českých lidí,“ shrnuly případ o dva týdny později brněnské národněsocialistické noviny Slovo národa (ve třetím sloupci).

V Lanškrouně nechal podobný improvizovaný soud popravit asi 20 Němců a v Ivančicích zastřelila popravčí četa za městem 12 až 14 Němců a kolaborantů. K podobným událostem došlo rovněž v Kadani, Rumburku nebo u Třeboně. Podle knihy Tomáše Staňka Perzekuce 1945 přišlo „v důsledku činnosti různých improvizovaných lidových tribunálů, poprav a lynčů“ o život minimálně tisíc Němců.

Je to hodně, ovšem podobné věci se těsně po skončení války živelně děly i v jiných evropských zemích. Například ve Francii, jak v knize Národní očista píše Benjamin Frommer, zemřelo podobným způsobem zhruba desetkrát tolik lidí.

Založme si soud

Ještě dál věci dospěly ve dvou českých městech – v Táboře a Havlíčkově Brodě. Revoluční národní výbory v nich už v květnu ustavily skutečné lidové soudy, které sice neměly oporu v (zatím neexistujícím) prezidentském dekretu, přesto však projevovaly ambice fungovat trvale a vynášet hrdelní rozsudky.

Už 17. května odsoudil polooficiální táborský lidový soud k smrti dva místní kolaboranty – poštovního úředníka Zdeňka Krále a ředitele obchodní akademie Jaroslava Ryneše – a o den později je kat na náměstí veřejně pověsil. V samém závěru května se přidal havlíčkobrodský lidový soud a rovnou poslal za udavačství na smrt manžele Karla a Anežku Ruttovy.

Ministerstvo spravedlnosti později považovalo rozsudky obou zmíněných tribunálů za neplatné; a vzhledem k tomu, že k nápravným prostředkům hlavlíčkobrodského lidového soudu patřil i pranýř, se není co divit.

První oficiální retribuční tribunál vznikl díky výjimce udělené vládou v Brně. Zástupci brněnského národního výboru odjeli 22. května do Prahy a žádali o urychlené svolení zřídit mimořádný lidový soud, protože lidé beztak berou spravedlnost do rukou, a nedávno dokonce oblehli věznici s internovanými kolaboranty.

„Před budovou došlo v těchto dnech k bouřím a srocení lidu, který žádal, aby zajištěné osoby byly mu vydány, případně ihned postaveny před lidový soud. Jen postavení stráží s kulomety zabránilo, že rozbouřený lid nevniknul do budovy a neprovedl soud na místě,“ argumentovali brněnští vyslanci v Praze.

Vláda této žádosti urychleně vyhověla, a tak se v Brně už 8. června – tedy 11 dní před přijetím velkého retribučního dekretu – konaly první dvě netrpělivě očekávané popravy. Odsouzenými byli domovník Václav Bébar a řadový gestapák Leopold Potschka.

Přečtěte si druhý díl seriálu o lidových soudech v poválečném Československu: