Budoucnost, kdy stroje překonají kapacitu lidského mozku, budou kontinuálně vyvíjet samy sebe a člověk nepozná, zda mluví se skutečnou bytostí, nebo robotem? Pro někoho ten nejlepší možný scénář, pro jiného noční můra.

Kdykoli dojde na toto téma, vzpomenu si na jeden vtip a jednu historku. Pro něj s nepatrným čtvrthodinovým zpožděním přijíždí do hotelu Four Seasons na jednokolce zrzavý kolega z ekonomické branže na schůzku s hlavounem globální technologické firmy. Na otázku, jak vidí budoucnost, na hosta vybalí: „ V roce 2025 přijde technologická singularita, to je jisté.“ A chutě se pustí do předkrmu. Ještě předrevoluční kreslený vtip je od nebožtíka Vladimíra Jiránka, brýlatý vědec v bílém plášti na něm diktuje své sekretářce: „Od roku 2010 se lidstvo bude rozmnožovat uměle.“ A vzápětí se na ni zcela animálně vrhne.

Miroslav Zámečník

Pokud se díváte na země, které investují nejvíce do vědy a výzkumu, a zároveň si to porovnáte s dynamikou produktivity kapitálu, vývoje jednotkových mzdových nákladů i souhrnné produktivity výrobních faktorů, žádné zázraky se tady neodehrávají. Vzestup produktivity v jedněch odvětvích, typicky ve zpracovatelském průmyslu, který je v zemích typu Česka stále ještě hodně významný, pak vede k růstu zaměstnanosti ve veřejném sektoru a vybraných službách, kde je produktivita nízká a mnohdy obtížně měřitelná (ve veřejné správě například dovedeme spočítat náklady, ale přidanou hodnotu?).

Někdo vidí v umělé inteligenci a nástupu mezi sebou komunikujících robotů bezmála konec práce, jak ji většina lidí zná, jiní mluví o novém „Solowově paradoxu“, vypozorovaném po nástupu počítačové techniky, kde investice do ní byly vidět všude, jen ne ve statistice produktivity, jejíž dynamika paradoxně zpomalovala. Nejde o prkotinu, produktivita určuje vývoj reálných mezd. Na poválečné období do vypuknutí ropné krize počátkem 70. let se vzpomíná jako na éru hospodářského zázraku právě z tohoto důvodu. Ze tří procent ročně však dynamika produktivity klesla na polovinu a ne a ne se vzchopit, a to nejen v USA, ale i v Evropě, Japonsku, Koreji či na Tchaj-wanu.

Těžko měřit

Připusťme, že s měřením toho, jak se vědeckotechnické inovace promítají do produktivity, jsou velké problémy a ukazatel takzvané souhrnné produktivity výrobních faktorů je v podstatě to, co z růstu HDP nedovedete spočítat jako výsledek rostoucí vybavenosti práce kapitálem. Rovněž kvalitativní rozdíl mezi chytrým telefonem a nějakým devadesátkovým modelem není v běžných statistikách zachycen.

Miroslav Zámečník

V čem tkví vysvětlení, proč ohromně rychlý vývoj nespočtu oblastí (od vyhodnocování snímků pořízených zobrazovacími diagnostickými jednotkami v medicíně, neuvěřitelně dobrých strojových překladů až po predikci údržby strojů, vyhledávání chyb v designu, analýzy lidského chování, spotřebitelských preferencí) prozatím neznamená kumulativně významný a měřitelný efekt na národohospodářské úrovni? To nejpravděpodobnější spočívá ve velkém časovém zpoždění, s nímž se opravdu zásadní technologické průlomy šíří do celé ekonomiky a společnosti, kterou pak změní – zhruba jako náhrada parního stroje a koňských potahů motorovými vozidly a elektřinou. To byl proces trvající desítky let; v ne tak dávné době také trvalo čtvrt století, než bylo PC běžnou výbavou dětských pokojů.

První zpracovatelský průmysl

Jakkoli se v Česku navzdory covidu vytrvale nedostává pracovníků, velmi často v pozicích, kterým robotizace a využití umělé inteligence včetně strojového učení slibuje brzkou zkázu (rutinní činnosti v průmyslu i administrativě, autonomní řízení pro řidiče nákladních vozidel a dodávek), jednou to přijde, i když zítra, ba ani v roce 2025 to rozhodně nebude.

Pro Česko je podstatné, že jedním z prvních na tapetě bude zpracovatelský průmysl, kde rozdíly ve mzdových nákladech ve výrobě přestanou hrát roli a změní se požadavky na kvalifikační strukturu zaměstnanců. Ztráta pracovních míst, často právě těch poměrně dobře placených, vede k obavám z rostoucí polarizace ve společnosti s nevelkým procentuálním zastoupením dobře placených nositelů inovací a know-how a vlastníků kapitálu na straně jedné a početným „prekariátem“ bez pravidelného příjmu, jakýchsi novodobých námezdních dělníků, na straně druhé. Nejde čistě o obavu neomarxistů, najdete i lídry technologických firem, kteří mluví velmi podobně.

Impulz daný čínskou chřipkou

Přenos technologických inovací do praktického života s promítnutím do vývoje produktivity prokazatelně akcelerovala pandemie covidu-19, koneckonců i v Česku se meziročně zvýšily křivky e-commerce, o využití podpory home office ani nemluvě, ba i četné školy se vypořádaly s úskalími e-learningu.

Pro predikci vývoje šíření infekce se i u nás používala vysokofrekvenční data o mobilitě, ale vzhledem k citlivosti z hlediska ochrany osobních údajů ani zdaleka nebyl využit celý současný technologický potenciál pro detekování pohybu jednotlivců, identifikace jejich kontaktů při dodržování karantény jako v Číně, ale i dalších asijských zemích. Zjevně jsme ale dosáhli úrovně, kde etické problémy AI nelze odkládat – třeba samoučicí mechanismy by bez dalšího mohly velmi snadno sklouznout do zjevné diskriminace.

Zdanění robotů

Lékem proti této dystopii má být zavedení nepodmíněného minimálního příjmu a „zdanění robotů“, tedy fakticky kapitálu v jedné jeho specifické formě, když zároveň většina daňových systémů výzkum, vývoj a investice do hardwaru a softwaru podněcuje štědrou odpisovou politikou, pokud ne rovnou grantovým kofinancováním. Je to trochu ironizující komentář, ale tato schizofrenie skutečně existuje.

Evropské země bolestně pociťují vážnou a rostoucí technologickou ztrátu před USA a Čínou. Německo jako nejsilnější evropská ekonomika, založená na schopnosti produkovat excelentní „hardware“ v podobě luxusních aut nebo strojírenského investičního zboží a celků, bude přinášet nesrovnatelně menší výnosy a zhodnocení kapitálu než cokoli, co jim umožní se řídit, komunikovat mezi sebou a kontinuálně se „ochytřovat“. Propásnou-li německé firmy internet věcí, tak jako zameškaly ve vývoji třeba autonomních řízení pro automobily, přijde Německo o schopnost požadovat „značkovou prémii“, respektive o zisky. Koneckonců, podívejte se, jaká je tržní kapitalizace šesti amerických technologických lídrů (FAANGMs) – zhruba stejná jako kapitalizace všech domácích titulů na trzích EU a s rezervou čtyřnásobná oproti všem obchodovaným německým titulům. Když to interpretujeme jako ocenění schopnosti v budoucnu tvořit zisky, je to konstatování tristní.

Škodolibost v tomto případě znamená zásah do vlastní nohy. V nějakém desetiletém až 15letém horizontu by Česko mohlo projít rychlejší deindustrializací, než jaká bude jeho schopnost přizpůsobit se. Německo, které si udrží pozici lídra, naopak může znamenat přínos pro Česko, už jenom díky zkrácení dodavatelských řetězců. Celková zaměstnanost v průmyslu bude tak jako tak výrazně klesat, a to i kdyby se dařilo, na co sáhneme.

Řemeslníka nenahradíte

Co třeba schopnost celého českého vzdělávacího systému udržet nastupující generaci v pelotonu, kde řešení využívající umělou inteligencí („low code, no code“) dovedou vyvíjet i děti na základce. Jasně že malí „geekové“ jsou i v Česku, ale zároveň máte desetinu děcek, která fakticky rok chodila za školu, a další třetina by potřebovala doučování jako sůl.

Digitální dovednosti nejsou a nebudou všechno, popravdě řečeno kvalifikovaní řemeslníci jsou jednou z mála profesí, které nepůjde nahradit, a jejich rostoucí nedostatek znamená záruku dobrých příjmů. Stejně tak cokoli, co se spojuje s péči a stárnutím, nemusí mít obavy z redukce pracovních příležitostí. Jenomže i tyto profese koneckonců budou záviset na tom, kam se posuneme technologicky. Se všemi výše uvedenými výhradami pořád platí, že o reálných mzdách nakonec rozhoduje produktivita, jakkoli ji možná nepřesně měříme.

Kolik lidí bude hořet ambicí založit vlastní byznys v Česku a „naškálovat“ jej na mezinárodního hráče? Kolik dětí v sobě objeví badatelského ducha, který bude rozvíjen? Jak bude podporována podnikatelská kultura, nebo ji přidusíme do té míry, že kdo neodejde, bude toužit po klidu někde v kanclu, nejlépe ve veřejném sektoru?

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.