Přenos technologických inovací do praktického života akcelerovala pandemie čínské chřipky.
ilustrační foto | Profimedia.cz
Budoucnost, kdy stroje překonají kapacitu lidského mozku, budou kontinuálně vyvíjet samy sebe a člověk nepozná, zda mluví se skutečnou bytostí, nebo robotem? Pro někoho ten nejlepší možný scénář, pro jiného noční můra.
Kdykoli dojde na toto téma, vzpomenu si na jeden vtip a jednu historku. Pro něj s nepatrným čtvrthodinovým zpožděním přijíždí do hotelu Four Seasons na jednokolce zrzavý kolega z ekonomické branže na schůzku s hlavounem globální technologické firmy. Na otázku, jak vidí budoucnost, na hosta vybalí: „ V roce 2025 přijde technologická singularita, to je jisté.“ A chutě se pustí do předkrmu. Ještě předrevoluční kreslený vtip je od nebožtíka Vladimíra Jiránka, brýlatý vědec v bílém plášti na něm diktuje své sekretářce: „Od roku 2010 se lidstvo bude rozmnožovat uměle.“ A vzápětí se na ni zcela animálně vrhne.
Pokud se díváte na země, které investují nejvíce do vědy a výzkumu, a zároveň si to porovnáte s dynamikou produktivity kapitálu, vývoje jednotkových mzdových nákladů i souhrnné produktivity výrobních faktorů, žádné zázraky se tady neodehrávají. Vzestup produktivity v jedněch odvětvích, typicky ve zpracovatelském průmyslu, který je v zemích typu Česka stále ještě hodně významný, pak vede k růstu zaměstnanosti ve veřejném sektoru a vybraných službách, kde je produktivita nízká a mnohdy obtížně měřitelná (ve veřejné správě například dovedeme spočítat náklady, ale přidanou hodnotu?).
Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot
