Už když se zaváděla inkluze ve velkém, tedy vznikala vyhláška 27/2016, bylo mnohými upozorňováno na chyby, které v ní jsou. A také na problém s financováním. Když se pak vše dalo v září 2016 do pohybu, zjistilo se, že inkluze je drahá záležitost.

Ono se vědělo dopředu, že bude potřeba hodně peněz, například velké výdaje udával výzkum Univerzity Palackého v Olomouci. Jejich čísla byla až čtyřnásobná oproti odhadům ministerstev. Nikdo to nebral vážně.

Již po necelém roce bylo resortu jasné, že ufinancovat inkluzi bude oříšek. Místo hledání zdrojů se udělala první novela vyhlášky, kdy byly z podpory vyškrtnuty všechny školy a třídy podle § 16, kterým zůstala jen některá podpůrná opatření personálního charakteru. A později následovaly další novely, jejichž cílem bylo vždy jen ušetřit. I když oficiálně se vše skrývalo za technické nebo terminologické sjednocení. Proto ministerstvo školství vsadilo na jinou kartu.

Bez vysoké

Nyní se již dostávám k parametrizaci. Asistent pedagoga (AP) je funkce odrážející její název. Tato funkce byla již před vyhláškou o inkluzi vydávána za spásu pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami (SVP žáky). Jenže málokdo vysvětlil veřejnosti, a to i té pedagogické, že asistent je většinově člověk bez pedagogického vzdělání, s maturitou a se 120 hodinami kurzu pro AP. Takový člověk není speciální pedagog, který svůj obor pět let studuje na vysoké škole. Jen velmi málo asistentů má vysokoškolské vzdělání a většinou je to pro ně start do další učitelské nebo poradenské práce.

Asistent pedagoga je přidělen pedagogovi. Aby pedagogovi odlehčil práci, aby se učitel mohl věnovat žákovi s SVP. Mylně prezentovaný názor, že asistent je k dítěti, zapříčinil mnoho problémů. Pokud chce rodič asistenta přímo k dítěti, jde o funkci osobního asistenta a toho si platí rodič.

Tím však nechci snížit význam funkce asistenta, protože se ukázalo, že mohou pomoci odlehčit náročnou práci učitele. Viděli jsme to třeba i v době distanční výuky nebo v současnosti, kdy máme přeplněné třídy kvůli přílivu ukrajinských žáků.

Funkce AP byla vázána na podpůrná opatření, tedy na to, zda poradenské zařízení do doporučení napsalo, že žák potřebuje asistenta. Při změně okolností se stává, že AP již není potřeba a je propuštěn, a to i v půlce školního roku. Navržená parametrizace by mohla napomoci nabídnout určitou jistotu práce.

Ovšem tady narážíme na to, jak nastavit parametr. Zatím jsem se seznámila pouze s parametry ohledně funkcí školních psychologů a speciálních pedagogů. Nejsou zcela ideální. Vše se bude odvíjet od velikosti školy, bez ohledu na počet žáků s SVP. Zatím se jeví rozdělení počtů žáků školy a počtů úvazků jako příliš široké. Například když bude mít škola od 500 do 700 žáků, má nárok na jeden úvazek pro obě funkce dohromady! Je čistě na řediteli, jak si ten jeden úvazek podělí. Ten počet úvazků není dostatečný a nekopíruje počet SVP žáků. Takže škola s méně SVP žáky má mít stejný úvazek jako škola s více SVP žáky. I laik pozná, že něco není dobře.

Musíme zajistit podmínky

Podobně je tomu s asistenty pedagoga. Pokud se nastaví parametry špatně a škola nebude mít dostatečně pokryt počet úvazků, bude muset sama volit, kdo potřebuje mít ve třídě asistenta více a kdo méně. Nepůjde o systémovou podporu. Nastavení parametrů považuji za klíčové a mělo by být přímo konzultováno se školami a jejich současnými zkušenostmi.

Pokud by platily údaje, které zveřejnila Česká odborná společnost pro inkluzivní vzdělávání, tak by na pět tříd bylo 0,5 úvazku AP. To je absurdní. Úvazek 0,5 čítá dvacet hodin práce, kdy je počítáno s osmnácti takzvanými přímými hodinami. Vycházely by 3,5 hodiny týdně v jedné třídě. Když uvedu konkrétně naši školu, nyní na dvacet tříd připadá deset asistentů pedagoga. Takže by se nám pokrátil počet AP na čtyři. Šest lidí by přišlo o práci.

Jestliže máme mít inkluzivní školy, musíme jim zajistit podmínky. Zmenšit třídy, mít asistenty a více speciálních pedagogů. Nesmíme bránit rodičům, pokud zjistí, že jejich dítě v běžné škole nemá dostatečnou podporu, aby šlo do paragrafové školy nebo třídy (speciální, pozn. red.). Toto permanentní šetření je „protiinkluzivní“. Už začátek inkluze byl špatně udělaný, toto bude její konec. Děti budou na základních školách pouze přežívat. Přetížení učitelé budou odcházet. Nic jiného se nestane. 

Autorka je speciální pedagožkou na ZŠ Česká Skalice, téměř čtyřicet let pracuje s dětmi s lehkým mentálním postižením a kombinovanými vadami