Uprostřed Sahary, poblíž jižní a východní hranice Libye, je každé ráno k vidění žalostný výjev. Lidé tam dlouhé hodiny čekají ve stametrových frontách, aby natankovali benzín či naftu za přemrštěné ceny, jež diktuje černý trh.

Absurdní, řeknete si možná u vědomí skutečnosti, že Libye má obrovské zásoby ropy. Ropu mají, ale neumějí postavit slušnou rafinérii, můžete si sami odpovědět. Budete mít pravdu – ale jen částečnou. Skutečnost je ještě daleko absurdnější.

Libye je obrovským dovozcem ropných produktů, především benzínu, nafty a ropného plynu. Dováží dokonce více, než kolik čítá spotřeba jejích necelých sedmi milionů obyvatel. Vláda navíc palivo dotuje natolik, že litr benzínu stojí v přepočtu maximálně 25 centů (dolarových).

Co se tedy se vším tím levným benzínem a spol. děje? Končí v evropských pumpách, které ho prodávají za desetinásobek, přináší odpověď agentura Bloomberg, jež problému věnovala tento týden obsáhlý text.

Nečekaný úlovek evropských vyšetřovatelů

Evropští vyšetřovatelé jsou levným libyjským palivům na stopě od roku 2022, kdy jejich snaha o monitorování pašování lidí a drog do Evropy přinesla nečekaný úlovek. Odhalila, že v druhé polovině zmíněného roku podstatně zhoustl provoz tankerů mezi libyjským přístavem Benghází a přístavy v Turecku a v Albánii.

Pak už do sebe začaly jednotlivé části příběhu postupně zapadat, až vytvořily obraz známý dnes. Je to obraz zločineckých aktivit, které mažou rozdíly mezi vládami a gangstery, zločineckých aktivit živících se penězi, jež jim bezděky poskytují evropští daňoví poplatníci.

V říjnu roku 2022 zadrželi albánští celníci libyjskou loď Queen Majeda (plující pod kamerunskou vlajkou) při vjezdu do největšího albánského přístavu Drač (Durrës). V podpalubí objevili tři miliony litrů benzínu, k němuž posádka neměla odpovídající dokumentaci.

Úřady díky tomu dostali upozornění, že se v poměrech středomořského pašeráctví cosi změnilo. Do té doby bylo pašování benzínu, nafty a plynu častým jevem, obvykle však šlo o upravené rybářské lodě s minimální kapacitou. Queen Majeda a její náklad ovšem naznačovaly, že se tentokrát do obchodu pustil nějaký velký hráč.

Příchod onoho hráče umožnil libyjský mocenský chaos. Vláda v Tripolisu, nominálně prozápadní, má de iure pod palcem největší firmu v zemi, Národní ropnou společnost (známou pod anglickou zkratkou NOC).

De facto však více než polovina lodí s nákladem od NOC odjíždí z přístavu v Benghází, kde sídlí konkurenční mocenské centrum Chalífy Haftara, někdejšího spojence (později odpůrce) diktátora Muammara Kaddáfího. A nad děním v Benghází nemá vláda v Tripolisu žádnou praktickou pravomoc.

Obzvlášť příznivá situace pro pašeráky nastala v roce 2018, kdy chtěl Tripolis odmítnout prodloužení zmíněných maloobchodních dotací na ropné produkty. Vedení NOC tehdy přišlo s geniálním plánem měnit čerstvě vytěženou ropu za paliva. To umožnilo rozkvět obtížně kontrolovatelného barterového obchodování, jehož účetnictví se řídí obzvláštní tvořivostí.

Obchod je tak výnosný, že ačkoli NOC dováží o polovinu více paliv, než je třeba, na domácím trhu je jich stále nedostatek. „Velký počet občanů a rodin z toho nemá prospěch, zejména lidé s nízkými příjmy, což vede k tomu, že dotační program ztrácí smysl,“ řekl Bloombergu auditor tripolské vlády Chalíd Šekšek. „Skutečnými příjemci dotací jsou majitelé firem, továren a luxusních automobilů.“

Skutečný rozjezd ve velkém nastal po předloňské ruské invazi na Ukrajinu. Západ uvalil na vývoz ruských ropných produktů sankce. Vznikl tím stav, za něhož se na jednom konci Středozemního moře se hromadila paliva bez (legálního) kupce a na druhé straně se hromadil zájem o paliva coby zdroje snadného výdělku. Slovo dalo slovo – tím snadněji, že vládce Benghází Haftar našel v Putinovi spojence již před ukrajinskou agresí.

Putinova africká hra

Letecké základny Al-Džufra asi 300 kilometrů jihozápadně od Benghází se Haftarovy milice zmocnily v roce 2017 – a od té doby tam operují ruská letadla a několik stovek ruských žoldáků. Základna je trvale pod tak přísnou kontrolou ruských milicí, že na ni jednotky Libyjské národní armády nemohou samostatně vstoupit.

Utajené zdroje Bloombergu řekly, že zaslechly rozhovory v ruštině, viděly dodávky ruského alkoholu a pozorovaly ruské vojáky, jak grilují maso v pouštním městě, kde si ho může dovolit jen minimum místních obyvatel. Prozradily také, že zahlédly Haftarova syna Saddáma (velitele brigády), jak vstupuje na základnu, někdy i několikrát za měsíc.

Rusko rozšiřuje svou vojenskou přítomnost v Libyi i v dalších afrických zemích, jako je Mali, Súdán a Středoafrická republika. V čele tohoto úsilí stál soukromý vojenský konglomerát známý jako Wagnerova skupina, kterou do své loňské smrti ovládal dlouholetý Putinův spojenec Jevgenij Prigožin. Od té doby se ruské ministerstvo obrany snaží převzít lukrativní zakázky wagnerovců v oblasti bezpečnosti, těžby zlata a ropných služeb, jakož i jejich vztahy s africkými vůdci typu Haftara.

Ten se dokonce loni v září rozjel za Putinem do Moskvy. Zvláštní vyslanec USA pro Libyi Richard Norland označil roli ruské armády v Libyi za „destabilizující“ a američtí představitelé naléhali na Haftara, aby zahraniční jednotky odstranil. Bez úspěchu.

Putin a Haftar připravují podle informací amerického ministerstva zahraničí vojenskou dohodu, která by mohla vést k vybudování ruské námořní základny ve východní Libyi. To je zlá zpráva. „Udržet Rusko mimo Středomoří je naším klíčovým strategickým cílem,“ řekl k tomu Norland. „Pokud tam Rusko získá přístavy, dá mu to možnost špehovat celou Evropskou unii.“

Všichni jsou spokojení

Celý obchod tedy probíhá – s trochou nezbytného zjednodušení – zhruba tak, že Rusové vymění náklady svých paliv (případně dalších ropných produktů) za libyjskou ropu. Libyjští pašeráci jsou spokojeni, protože získají pod rukou obtížně kontrolovatelný zdroj příjmů; o levný benzín je v Evropě – sužované mimo jiné vysokými daněmi kvůli ekologickému tažení za čistou energií – velký zájem.

Spokojení jsou i Rusové, protože jim výměna usnadňuje následný prodej ropy. Rozborem ropy i paliv lze určit jejich původ a na libyjskou ropu se žádné sankce nevztahují. A pak je tu ona nezanedbatelná strategická výhoda ve spojenectví s Haftarem a zmiňovaný přístup do evropských přístavů.

Jinými slovy, Evropané platí svou vysokou spotřební daní (například v Česku jde o cca 13 korun za litr benzínu) libyjské i ruské bandity za to, že posledně jmenovaní ohrožují jejich bezpečnost. Zdá se, že pokud politici typu Geerta Wilderse, Viktora Orbána, Roberta Fica či Andreje Babiše mají starost o zachování evropského způsobu života, tady se jim nabízí snadný terč.

„Všechny tyto pašerácké aktivity, včetně těch ruských, umožňuje absence právního státu a odpovědnosti v Libyi,“ uvedla Stephanie Williamsová, která do roku 2021 působila jako vedoucí mise OSN v Libyi. „Pašování je endemický problém, který rozkládá společnost. Je součástí podzemní sítě, která napájí kleptokratickou síť, jež drží nad vodou vládnoucí třídu. Lví podíl viny na tom nese libyjská vládnoucí elita, která to umožňuje a plní si tak vlastní kapsy.“

Mezitím stojí u druhého mola v dračském přístavu Queen Majeda naložena palivem. Podle tamní prokuratury posádka loď v listopadu opustila. Pro kapitána lodi žádají prokurátoři pětiletý trest. A megakšeft jede dál.