Po diskusi o faktickém a z velké části pochopitelném zavedení sektorové daně začíná být tématem „navýšení solidarity“ bohatších s chudšími formou progresivnějšího zdanění příjmů fyzických osob. S tímto návrhem přišel předseda vládní KDU-ČSL Marian Jurečka.

Je to věčné téma. Lpět na základních ideových a programových fundamentech, chcete-li dogmatech, nebo se přizpůsobovat aktuální situaci? Plnit stůj co stůj základní předvolební sliby, nebo je jednoduše porušit ve jménu vyššího zájmu či třeba radikálně odlišné situace?

Autorovi tohoto textu je jako analytikovi docela blízká větší než malá dávka cynismu. Coby analytik si je však také vědom toho, že důvěra v politiku a politiky je v naší společnosti křehká, až téměř mizivá a každý zásadní úkrok ze zásadního slibu ji jen snižuje. A co víc: ohrožuje nejen konkrétní politiky a strany, ale i samotnou demokracii. Tváří v tvář roztočené inflační spirále, rusko-ukrajinské válce a energetické krizi by takové smolné poleno pod kotel nedůvěry bylo neodpustitelným hazardem.

Nečasovsko-kalouskovské memento

Je to navíc právě ODS, kdo má společně s TOP 09 velkou negativní zkušenost s daněmi.

Vzpomínáte? Blížily se volby 2010. Odložené volby, jejichž termín se protnul s vrcholem dopadů globální finanční krize na Česko. Velkým favoritem voleb byl tehdy Jiří Paroubek, který sliboval rozdávání všem i za cenu spojení s komunisty nebo s Marťany. V reakci na bankrot Řecka tehdy pravicoví politici vystrašili veřejnost natolik, že Paroubkovy sliby odmítla a přiklonila se k fiskálně odpovědné politice. Potud všechno skvělé.

Jenže ODS i nově vzniklá Topka tehdy slíbily, že nebudou zvyšovat daně a že to zvládnou především šetřením na straně výdajů. Tento slib ovšem dodržely jen dočasně. Právě před deseti lety Nečasova vláda s Kalouskem na ministerstvu financí proti vůli části poslanců za ODS prosadila jedno z nejvýznamnějších zvýšení daní v dějinách země.

Vzrostly mimo jiné obě sazby DPH, bylo zavedeno dodatečné sedmiprocentní zdanění lidí s vyššími příjmy, omezeny výdajové paušály u živnostníků a zrušeny daňové slevy pro pracující důchodce. Výsledkem byla nejen další vlna recese, nýbrž především obrovská ztráta důvěry a podpory vládě, pád ODS na hranici volitelnosti do Sněmovny a celé pravice do vleklé a hluboké krize.

Proč? Protože pravice prostě až do té doby znamenala kromě jiného nezvyšování daní. To ji odlišovalo od levice. S ním si ji spojovala podstatná část voličů.

Symbol a věrohodnost

Premiér Fiala před loňskými volbami, a dokonce i po únorové ruské invazi několikrát zopakoval, že jeho vláda nebude zvyšovat daně. Doslova řekl, že „občanům můžeme garantovat, že daně a celková daňová zátěž se zvyšovat za naší vlády nebudou a že problémy deficitu budeme vždycky řešit úsporami na výdajové stránce rozpočtu, ne zvyšováním daní.“

Je to natolik silný politický závazek, že jej prostě není možné porušit.

Že vládu tepe opozice tu za nezvyšování daní a onehdy zase za jakoukoli zmínku o zvyšování, je docela pochopitelné. Je to její práce. V opozici jsou navíc jen populisté, kterým je nějaká konzistence názorů šumafuk.

Do vlády se ovšem už delší dobu opírají mnozí mainstreamoví, často takzvaní liberální, komentátoři. Předhánějí se v označování vládní politiky nezvyšování daní za nezodpovědnou, neudržitelnou, směšnou a bůhvíco ještě. Přitom jsou to ti samí komentátoři, kteří tak rádi hovoří o důvěře v politiku. Jako by jim vůbec nedocházela důležitost symbolů pro politickou věrohodnost.

Za Fialy a Spolu znamená pravice pro mnoho lidí opět jistotu nezvyšování daní. Pro někoho je to návrat ke správným kořenům, pro jiného maják v rozbouřeném politickém moři. Každopádně je to silný symbol a základ pro věrohodnost a důvěru.

Čekají nás těžké chvilky. Postiženy nebudou jen nejslabší části společnosti, ale i střední vrstvy. Není vůbec žádný důvod jim k negativním dopadům přidávat ještě starost o výši daní, neřkuli ztrátu důvěry v demokracii.