Pozn. red. Experimentální rubrika Tardis využívá slavného stroje času britského (mimozemského) cestovatele Doctora Who. Jeho prostřednictvím necháváme promluvit muže a ženy z minulosti, kteří mají co říct k přítomnosti

V listopadu dokončila rozdělení do tří nezávislých firem americká společnost GE, jež byla po čtyřicet let korporátním domovem rockové hvězdy mezi manažery, Jacka Welche. Rubrika Tardis s ním mluvila konkrétně o osudu GE i o umění vést lidi obecně.

Lidé, kteří jednají účinně, vědí, kdy přestat s vyhodnocováním a prostě udělat těžké rozhodnutí, i když nemají k dispozici úplné informace. Máloco je horšího než manažer, který se nedokáže včas odříznout. Schopnost organizace učit se a rychle převést tu vědomost do akce je v konkurenčním boji největší výhodou. Když je tempo okolních změn rychlejší než tempo změn uvnitř vaší firmy, víte, že konec je na dohled. Je to jen otázka času.

Odpovím vám jinak: jednou z pastí, do kterých se firmy běžně chytají, je snaha být pořád všem lidem vším. A vy musíte vzít svůj osud do vlastních rukou, nebo to za vás udělá někdo jiný.

Silní manažeři, kteří se pustí do toho obtížného kroku a omezí počet pracovních míst, jsou dnes těmi, kdo jako jediní ve skutečnosti umožňují lidem práci sehnat. Problém jsou slabí manažeři. Ti pracovní místa ničí.

Než se z vás stane lídr, vaším úspěchem je, když jako osobnost rostete. A když se jím stanete, je váš úspěch v tom, že necháte růst ostatní. Protože když jste jednou vůdcem, neznamená to, že jste dostal královskou korunu; dostal jste odpovědnost za to, že ze svých lidí dostanete to nejlepší. A to je možné jen tehdy, když budou mít sebevědomí. Dodat lidem na sebevědomí je to nejlepší, co mohu udělat, protože pak budou jednat. Když si vyberete ty správné lidi, dáte jim možnost roztáhnout křídla a podpoříte je odpovídající mzdou, pak je skoro ani nemusíte vést.

Generální ředitelé se mohou celý den vykecávat o firemní kultuře, ale zaměstnanci stejně vědí, kdo je blb a kdo ne. Byl jsem jako zahradník, který zalévá a všelijak se stará o schopnosti našich nejlepších 750 lidí. Ano, občas jsem musel vytrhat nějaký ten plevel…

To, co je důležité v potravinách na rohu, je totéž, co je důležité, když vyrábíte stroje nebo zdravotnické vybavení. Jde o to, aby zákazník nebyl nespokojený, aby se zboží nekazilo, aby bylo správně vystavené – vedete prostě velkou firmu, jako by byla malá. Nulami ve financích se nezabýváte.

Krátkodobé dobré výsledky umí mít každý blb. Šetříte tady, šetříte tamhle a za pět let se firma položí. Ale nemůžete dlouhodobě růst, když nemáte krátkodobě čím se uživit. Každý umí mít výsledky krátkodobé a každý umí mít výsledky dlouhodobé. Ale sladit obě kritéria dohromady – tomu se říká management.

My Američané jsme bohatí pouze posledních zhruba sto let. Kde je řečeno, že to všechno tak musí zůstat? Je to snad někde vytesáno do kamene?