Dlouho před volbami to vypadalo, že školství opravdu bude jednou z priorit nové vládní garnitury. Obě volební koalice připravily velmi solidní a ambiciózní programy pro celou oblast vzdělávání. Při povolebních jednáních se svářely o to, která získá post ministra. Nakonec jej vybojovali Starostové pro svého expředsedu a nyní místopředsedu – Petra Gazdíka. Zdálo se, že školství a vzdělání má to správné a dostatečně silné politické krytí.
Nová koalice se shodla na tom, že základem celého systému musí být dobře motivovaný učitel. S odpovídajícím společenským postavením a finančním ohodnocením, které významně převyšuje průměr. Dokonce padla jasná cifra – průměrný plat učitele nesmí klesnout pod 130 procent celostátní průměrné mzdy.
Jenže pak přišla první kontroverze. Ministr financí zavelel, že se musí šetřit. A to všude. Překvapení? Ani omylem, jedině snad pro absolutního autistu, jenž nevnímá vývoj veřejných financí a dynamiku růstu státního dluhu.
Takže kde šetřit? Kromě seškrtání zbytečných dotací určitě na personálních nákladech. A tedy na státních zaměstnancích. Ale na kterých? Víceméně na všech. Utáhnout opasky si musejí nejen politici a úředníci, ale i všichni ostatní placení z eráru. Co to však znamená v praxi? Nic zásadnějšího, než že většina z nich nedostane přidáno, jak jim slíbil Babiš. Své – po výtce nadprůměrné a v poslední době několikrát zvyšované – platy dostanou. Jistě, i jim se zvýšily životní náklady. A i jim část peněz „sežere“ inflace. Pokud se jim to nelíbí, mohou odejít do privátního sektoru. Tam je volných pracovních míst nadbytek.
Jenže tu jsou a musejí být výjimky. Toto pravidlo momentálně nemůže platit pro profese v první linii protikoronavirové války. Jako symbol i jako pragmatické řešení. Je dobře, že jim vláda na slíbené navýšení nesáhla.
Stejně dobře je, že přidáno dostanou i pedagogové. Nebudou to sice původně slibovaná tři procenta, ale jen dvě. V praxi to znamená, že dostanou několik set korun měsíčně navíc. A jejich platy tak zůstanou ve stanoveném limitu 130 procent průměrné mzdy. Jako kompromis je to více než dostatečné.
Učitelé mezi vítězi
Ať se to někomu líbí, nebo nelíbí, učitelé vycházejí z prvního utahování opasků jako velcí vítězové. Dvě procenta jsou pořád víc než nic. Vláda tím dala najevo, že své plány myslí vážně.
Představitelům učitelských a školských asociací a zájmových skupin se to samozřejmě nelíbí. A nelze jim to mít za zlé, mají to v popisu práce. Ve skrytu jsou však rádi za to, že zůstala alespoň ta dvě procenta.
A do toho přichází nový ministr školství a tváří se, že je zaskočen rozhodnutím předsedů koaličních stran, kteří za jeho zády upekli dohodu a jeho postavili před hotovou věc. Zaskočen? Proboha čím? Tím, že se musí šetřit? Uf...
Přijmout odpovědnost
Takže, pane ministře, máte dvě možnosti. Jestli jsou dvě procenta principiální problém a pět předsedů, včetně toho vašeho, vás podrazilo, nebývá než být principiální a rezignovat. Anebo to není žádná tragédie, dokonce je to docela dobrý kompromis, pak je však namístě mlčet. A držet basu! Alibistických populistů, kteří se tvářili, že oni nic a zlí lidé nahoře to za jejich zády zase změnili, jsme tu měli osm let dost a dost.
Přišel čas pro politiky, kteří umějí přijmout zodpovědnost. V čele ministerstva, které řídí školství, kde se má dítě učit nejzákladnějším vzorcům chování, mezi něž patří i loajalita, to platí dvojnásob. Kdo to nechápe, musí z kola ven…
