Z vyjádření členů bankovní rady v médiích se zdá být zřejmé, že Aleš Michl a Oldřich Dědek, kteří vytrvale hlásají dočasnost inflačních tlaků a udržování extrémní měnové expanze, zůstali osamoceni. Bezpochyby tomu napomohly i výroky premiéra Babiše a ministryně Schillerové dožadující se zachování uvolněné měnové politiky, kterými překročili hranici nezávislosti centrální banky, což nutně muselo vyvolat reakci.

Tady ale nejde o žádný truc. Inflace se rozjela a síla jí vydrží delší čas, než se dnes leckomu zdá.

Nejen česká ekonomika nyní stojí před unikátní zkouškou, při níž aktéři hospodářské politiky budou muset projíždět opravdu hodně ostrým slalomem.

Několik nárazů

Světová ekonomika evidentně trpí postcovidovou nestabilitou dodavatelských řetězců, která může odeznívat, ale také nemusí, protože stále roste politické napětí mezi Čínou a USA, což se bez nějakých dopadů na světový obchod těžko obejde.

A nás v Evropě čeká náraz na Green Deal, jehož ochutnávkou nyní procházíme při sledování ceníků na dodávky energií. K tomu u nás v Česku zažíváme brutální nerovnováhu trhu práce, kdy poptávka po pracovní síle převyšuje nabídku už řadu let a ani covidový výpadek to nijak zásadně neovlivnil, spíše to vypadá, že bude hůře. A nejsme v tom v Evropě sami. Kombinují se tak inflační faktory velmi odlišného charakteru a původu, které vyžadují různé přístupy k hospodářské politice – dosud nevídaný efekt náhlého zastavení světové ekonomiky a jejího opětovného rozjezdu s geopolitickým faktorem doutnajícího konfliktu Západu s Čínou a brutálními administrativními zelenými regulacemi zasahujícími do klíčových ekonomických sektorů u nás v Evropě. To vše v rauši prudké fiskální expanze a třinácti let provozování měnové politiky založené na záporných reálných a částečně i nominálních úrokových sazbách. To je opravdu hodně psů na přežití jednoho zajíce.

Držet se pravidel

Co v této situaci dělat s malou otevřenou ekonomikou, jako je Česko? Nejbezpečnější je bezesporu zapomenout na nejrůznější inovace a držet se starých a prověřených pravidel, která říkají, že ten, kdo má zdravé účty a zdravou měnu, bývá v bouři tím posledním, do něhož uhodí blesk. A ten, kdo má rozpočtové deficity mezi pěti a sedmi procenty HDP, fakt nemá zdravé účty a měna s po léta chronicky zápornou reálnou úrokovou sazbou také není bezpečná.

Při pohledu na předvolební defilé přitom člověk tak nějak ztrácí naději, že by se s tím fiskálem mohlo po volbách pohnout.

S bankovní radou to ohledně kompetencí vypadá řádově lépe, jenže k 1. červenci končí guvernéru Jiřímu Rusnokovi druhý mandát a Vojtěchu Bendovi první. A současný prezident může přeobsazovat ještě i křeslo viceguvernéra. Můžeme se utěšovat, že škatulata v ČNB zatím nikdy průšvih nebyla, ale když se díváme na současnou kondici hlavy státu, není to zvláště uklidňující. Zejména když kolem poloviny příštího roku může nastat ten největší mazec, pokud současná opatření nebudou dostatečná a finanční trhy se probudí a budou se zajímat, kdo že se to zadlužuje nejrychleji v Evropě.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.