Švédsko je země známá svou otevřeností migrantům. V minulém století toho využili i mnozí Češi, z nichž dodnes asi nejznámější je disident a zakladatel Nadace Charty 77 František Janouch. Ale byli i jiní, dnes možná neprávem opomíjení. K těm patří i český hudební vydavatel a manažer Jiří Pallas (1949), který nedávno pod názvem Rodinné anabáze a Šafrán aneb Rukověť o Švédsku vydal svoje paměti.

Vzpomíná v nich, jak organizoval ­Antidiskotéky Jiřího Černého a koncerty písničkářského sdružení Šafrán, které se dařilo pořádat překvapivě dlouho, zvláště na Baráčnické rychtě v centru Prahy. To, že zákaz nepřišel dříve, autor vysvětluje tím, že každá z jednotlivých organizací, které vystoupení povolovaly, spoléhala na ostatní, že žádost prověřily a schválily: „Zdánlivě neprůstřelná diktatura se projevuje jako nekoordinovaná mašinerie založená především na přesvědčení, že se bez povolení nic nesmí. Baráčníci se spoléhají na to, že Národní výbor vystoupení schválil, Národní výbor předpokládá, že baráčníci si nedovolí organizovat něco nepovoleného.“

Exilová anabáze

Sdružení ale kolem roku 1978 přestalo fungovat a jeho čelní představitelé jako Vlastimil Třešňák nebo Jaroslav Hutka odešli do exilu. Stejně jako Jiří Pallas. Podstatná část jeho knihy se týká švédské fáze jeho života. S vděčností líčí, jak velkoryse jej s manželkou a synem skandinávský stát přijal, umožnil mu (se studentskou půjčkou) vystudovat obor systémověvědecké řízení, který si zvolil, a začít novou plnohodnotnou kariéru. K tomu ještě stíhal pod značkou Šafrán 78 vydávat gramofonové desky zakázaných českých a polských autorů. V ní musel plnit role ředitele, účetního, skladníka i sekretářky, dodává s nadsázkou. A připojuje četné detaily ze zákulisí švédského kulturního života. Mimo jiné to, že kdyby švédští akademici četli Seifertovy Všecky krásy světa před nobelovskou volbou, cenu by asi nedostal.

Pozoruhodné jsou pasáže líčící střet mentality průměrných Čechů a Švédů, například když švédští stavbaři v Praze budovali obchodní dům Kotva: „V průběhu prací se u staveniště každý den shromažďuje hlouček diváků, kteří pozorují, jak Švédové pracují – nijak se nehoní, ale ve srovnání s domácími poměry je práce dobře organizovaná. Všichni dělníci nosí helmy, při práci nekouří... Všechno vybavení je barevnější než to, na které jsme zvyklí, a vypadá promyšleně a solidně. I přestávky mají Švédové odlišné od toho, co vídáme na našich stavbách. Místo piva konzumovaného na pracovišti přímo z láhve odcházejí Švédové společně na kávu.“

Historky z exilu, kritika Havla i vyřizování účtů

Pallas ovšem obšírně a někdy snad až didakticky líčí i obecné poměry ve své nové vlasti. Zastává se takzvaného skandinávského či severského sociálního modelu. Mnozí jej považují za socialistický vynález, ale skutečné kořeny vztahu státu ke svobodě jednotlivce je potřeba hledat v boji liberálů za volební a další práva již před 150 lety a dnes se k němu hlásí sociální demokraté i pravice.

K přijímání uprchlíků podotýká, že z perspektivy dnešní doby, kdy některé země odmítaly utečence ze Sýrie postižené válkou, se tehdejší švédská politika vůči migrantům z Československa i většiny zemí východní Evropy jeví jako až absurdně vstřícná.

Věnuje se mimo jiné i tématu alkoholu. I když si mnoho cizinců o Švédsku myslí, že je tam téměř prohibice, podniků podávajících alkohol podle autora mnohonásobně přibylo a ceny alkoholu v poměru k příjmům jsou na přijatelné úrovni. Příkladem toho, jak „vyčichl“ boj vedený státem proti alkoholu, je podle Pallase Absolut Vodka, „vypiplaná švédským státním monopolem“, dnes jedna z nejprodávanějších značek na světě. Nakonec se dostává i k otázce, jestli se vlastně cítí být více Švédem, či Čechem – co se děje „v Praze“, mu není lhostejné, ale švédské problémy jsou mu bližší.

Vyřizování účtů

Pallas si v knize rovněž vyřizuje účty s mnoha lidmi z české exilové komunity, zvláště se zmíněným Františkem Janouchem, s nímž veřejně dlouhodobě polemizuje, či s jeho dcerou Kateřinou, která se nechvalně proslavila ostře kritickým, až negativistickým líčením švédské reality a byla ve Švédsku odsouzena za hrubou pomluvu. V některých aspektech je autor kritický i k Václavu Havlovi. Zmiňuje jeho údajně chladný postoj k folkovým písničkářům a zároveň „nekritický obdiv“ k Plastikům, ze kterých se stala „hradní establishmentová kapela“. A některé výtky autor sebekriticky směřuje k celému disentu: „Po Havlově označení paneláků za králíkárny se nabízí otázka, zda vůbec lidé z opozice chápali život normálních lidí ‚doma‘. Výraz sociální bublina vznikl dlouho po pádu vlády jedné strany, ale vystihuje, v čem jsme se v sedmdesátých letech v Šafránu i v Chartě pohybovali.“

V závěru se autor skepticky ptá, co po něm na světě zůstane: „Dobrý pocit z koncertů pořádaných na Rychtě? Pár tisíc vinylových kotoučů? Modely dávno nepoužívaných systémů ztracených v kyberprostoru? Nebudu si fandit – nic...“ To je snad až příliš defétistické. Každopádně zůstává tato kniha, která úspěšně upozorňuje na to, že existoval i „jiný underground“. Kniha je cenným, i když někdy nelichotivým svědectvím ze zákulisí českého exilového světa. A také projevem vděku zemi, v níž autor našel nový domov, vybudoval si novou existenci a vlastně i částečně přijal novou, švédskou identitu. 

Historky z exilu, kritika Havla i vyřizování účtů

Všestranný spisovatel, myslitel, novinář a jeden z nejslavnějších odpadlíků od komunistické víry Arthur Koestler (1905–1983) v knize líčí jednu z mnoha dobrodružných etap svého života, kdy byl po vypuknutí druhé světové války ve Francii spolu s dalšími antinacistickými uprchlíky zatčen a internován, posléze se přidal k cizinecké legii a po mnoha peripetiích se mu podařilo před gestapem uprchnout do Anglie. Popisuje tehdejší atmosféru, kdy francouzské ministerstvo informací záměrně šířilo hrůzné historky o zločinech spáchaných cizinci a rozdmýchávalo tak xenofobii. Paradoxně přitom bylo postavení řádných německých válečných zajatců lepší než německých uprchlíků: pokud jste byli příslušníci armády sloužící nacistickému režimu, zacházeli s vámi slušně, ale pokud jste byli antinacisté, byli jste minimálně podezřelí. Jistý německý uprchlík dokonce tehdy napsal francouzským úřadům dopis s lakonickým prohlášením, že „změnil politické názory, začal pociťovat loajalitu k Hitlerovi a nepřátelství vůči Francii a žádá, aby s ním bylo zacházeno jako s civilním válečným zajatcem“. A skutečně ho převezli do mírnějšího tábora „pro nacisty“.

Historky z exilu, kritika Havla i vyřizování účtů

Autoři vyvracejí (už mnohokrát vyvrácené) pomluvy o satanismu zednářů. Argumen­tují mimo jiné tím, že ani v oficiálních církevních dokumentech nikdy nepadlo výslovné obvinění ze satanismu. Takové úsilí je jistě chvályhodné. Otázkou ovšem je, jestli jsou dnešní katolíci skutečně nejvíce ohroženi právě výše jmenovanou spikleneckou teorií.

Autor je spolupracovníkem redakce