Když ministerská předsedkyně Liz Trussová oznámila svoji rezignaci, okamžitě se dal do pohybu proces, jenž toryům vygeneruje nového vůdce. V tu chvíli se na scéně znovu objevilo jméno Borise Johnsona.

Konzervativním poslancům tak vyvstalo dilema: Johnson umí skvěle vyhrávat volby, ale jako šéf exekutivy je mizerný. „Proboha, kohokoli, jen ne Borise,“ řekl listu Financial Times Johnsonův bývalý podřízený (anonymně, protože nikdy nevíte).

Tady vznikl hlavolam. Z hlasování poslaneckého klubu vzejdou dva nejsilnější kandidáti. Mezi nimi pak rozhodnou řadoví členové strany (Trussovou takto letos zvolilo pouhých osmdesát tisíc lidí).

Většina poslanců by ráda viděla v čele exministra financí Rishiho Sunaka, ale mezi řadovými straníky má navrch Johnson. Jak se posledně jmenovaný mezi dva nejsilnější dostane, má vítězství prakticky jisté – a šance na obnovu britské politiky se odkládá na neurčito.

Tady přichází na scénu role sira Grahama, šéfa výboru řadových poslanců, jenž o pravidlech volebního souboje rozhoduje. Pro postup do dalšího kola volby stanovil Brady ještě v den rezignace Liz Trussové práh zisku stovky poslaneckých hlasů. Sunak takovou podporu téměř jistě má, Johnson patrně ne.

Pokud by byl Sunak jediným nadstovkovým kandidátem, stal by se lídrem – a ministerským předsedou – automaticky. Elementary, dear Johnson.