Pozn. red. Experimentální rubrika Tardis využívá slavného stroje času britského (mimozemského) cestovatele Doctora Who. Jeho prostřednictvím necháváme promluvit muže a ženy z minulosti, kteří mají co říct k přítomnosti.

Proč se v poslední době stalo zvykem volit tak divné lidi?

Problém je v tom, že když člověk přestane věřit v Boha, nestane se, že by začal nevěřit ničemu. Je to daleko horší: začne věřit čemukoli.

Politické názory se razantněji než jindy rozdělily na progresivní a konzervativní. Které jsou lepší?

Progresivisté jsou tady proto, aby napáchali všechny chyby, které napáchat lze. Konzervativce zase máme proto, aby žádné z těch chyb nešlo napravit.

Je tedy alespoň důležité, aby v čele politických orgánů stanul někdo dobrý?

Slovo „dobrý“ má mnoho významů. Když například někdo zastřelí na 500 metrů svoji babičku, asi o něm řeknu, že je to dobrý střelec, ale ne nutně dobrý člověk. Zato skvělý člověk je ten, vedle něhož se ostatní lidé cítí skvěle.

Takových je málo všude. Je však v politice neúnosně více dobrých střelců než dobrých lidí?

No... Je strašné, když si pomyslíte, jak málo politiků bývá oběšeno.

Mluvil jste o chybách, které progresivisté přinesou a konzervativci poté udržují. Jaké například?

Tak třeba feminismus. Je protkaný pomatenou myšlenkou, že ženy jsou svobodné, když slouží svým zaměstnavatelům, ale jsou otrokyněmi, když pomáhají svým manželům.

Ale to je dnes mainstreamové uvažování...

Když jste hlava otevřená, musíte dávat pozor, aby vám z ní nevypadl mozek. Nesmysl nepřestane být nesmyslem jenom proto, že se stane módou.

Co je pro západní svět největším nebezpečím?

Nebezpečí, které se valem blíží, je intelektuální, vzdělávací, psychologická a umělecká nadprodukce, která spolu s nadprodukcí ekonomickou ohrožuje blaho moderní civilizace. Lidé jsou zaplaveni, oslepeni, ohlušeni a mentálně ochromeni nánosem vulgárních a nevkusných vnějších podnětů, které jim nedávají čas na odpočinek, přemýšlení ani vnitřní tvořivost.

Mluvil jste o křesťanství. K čemu je modernímu člověku třeba věřit v Boha?

Bůh je jako slunce. Nemůžete se podívat přímo na něj, ale bez něj nevidíte nic jiného.

No dobře, ale vždyť je to pohádka, ne?

Pohádky jsou pravdivější než pravda. Ne proto, že říkají dětem, že existují draci; to vědí děti samy. Říkají jim, že draka lze porazit.

Ale jaký má takový bonmot konkrétní společenský dopad?

Vezměte americké Prohlášení nezávislosti. Dogmaticky staví veškerá lidská práva na faktu, že Bůh stvořil všechny lidi sobě rovnými. Kdyby tomu tak nebylo, museli bychom nutně připustit, že podoby jejich evoluce si ne vždy rovné jsou. Neexistuje žádný jiný koncept pro demokracii než dogma o ideálně stejném původu člověka ve Stvoření.

Myslíte to vůbec vážně?

Je přece absurdní, aby evolucionista vznášel stížnost, že je nemyslitelné, aby přiznaně nemyslitelný Bůh vytvořil všechno z ničeho. A poté aby předstíral, že je nějak myslitelnější, aby se nic stalo vším samo od sebe.

Je-li tomu tak, proč se lidé v demokraciích od náboženství většinově odvracejí?

Není to tak, že by křesťanství bylo vyzkoušeno a shledáno nedostatečným. Bylo shledáno obtížným a opuštěno bez vyzkoušení.

Proč, když právě křesťanská civilizace je dnes na vrcholu pyramidy lidského snažení i poznání?

Protože matkou velikánů je pokora. Velké věci vidíte z údolí; z vrcholků jsou vidět jen věci malé.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.