Když digitální a finanční mágové spojí v dobrém úmyslu síly s neziskovým sektorem, co se může pokazit? Skoro všechno. Jedním z posledních hitů je urychlení a zlevnění remitencí, dosud poměrně drahých převodů peněz z jednoho konce světa na druhý, jimiž migranti zaměstnaní ve vyspělejších zemích podporují své rodiny a přátele v nejchudších státech planety.

Mluvíme o stovkách miliard dolarů ročně. Údaje z různých zdrojů se vzájemně mírně liší: Světové ekonomické fórum uvádí, že loni dosáhl objem remitencí 794 miliard dolarů, zatímco Světová banka pracuje s částkou o 150 miliard nižší. Rozdíl však není podstatný. Důležitější je, že průměrně 6,2 procenta těchto peněz zůstane za nehty prostředníkům, firmám, které převody umožňují, jako jsou WorldRemit nebo Western Union.

Inkluze v akci

Lidé, jimž status quo z různých důvodů nevyhovuje, přišli s revoluční myšlenkou zavedení digitálních měn centrálních bank (Central Bank Digital Currency či CBDC). Nezisková organizace Digital Dollar Project dokončila pilotní studii, která testovala proveditelnost přeshraničních převodů pomocí těchto měn.

Pilotní projekt DDP ve spolupráci s Western Union, filipínskou BDO Unibank a dalšími soukromými subjekty zkoumal, „jak by robustní, bezpečný a efektivní proces vypořádání přeshraničních plateb pracující s potenciálním americkým CBDC mohl přinést výhody pro remitenční činnost“, píše specializovaný server Pymnts.com.

Daniel Deyl

Projekt založený na technologii blockchainu podle DDP ukázal, že „díky využití tokenizovaného digitálního dolaru lze mezi stranami současně převádět zprávy i hodnotu, což snižuje riziko vypořádání a závislost na velkých předem financovaných účtech“. Přeloženo do lidského jazyka to znamená, že by CBDC mohly proudit mezi odesílatelem a příjemcem prostřednictvím digitálních peněženek. To je praxe již dnes rozšířená – 32 procent remitenčních plateb probíhá právě touto cestou.

Nový zlepšovák by „rozšířil finanční inkluzi“, říká o něm DDP. Samozřejmě, jak něco podporuje inkluzi, je to automaticky považováno za dobré. Pokud jde takovou věc zařídit mobilním telefonem, je to navíc cool, a když je možné do toho procesu tak či onak zapojit blockchain, je moderní duše uspokojena úplně.

Pomoc i brzda

Smůla je, že to také pomáhá držet u moci lidi, kteří bývají závažnou příčinou té nezměrné chudoby, jež je nutí spoléhat se na dobrou vůli diaspory. Z této dobré vůle nepřímo profitují i vládcové od Nikaraguy po Tádžikistán.

Růst remitencí je jedním z průvodních projevů rostoucí celosvětové migrace. Rekordní remitence financují malé podniky v Ugandě a živí rodiny od Ekvádoru po Nepál – ale také drží nad vodou politické špičky těchto zemí. Ty se buď na peníze vydělané emigranty v zahraničí přímo spoléhají, nebo alespoň těží z toho, že platby ze zahraničí udržují obyvatele jejich zemí nad hranicí zoufalství a touhy po změně za každou cenu.

Daniel Deyl

Podle washingtonského think-tanku Inter-American Dialogue, jejž cituje deník The Wall Street Journal, je ve Venezuele třetina domácností závislá na penězích od více než 7,3 milionu migrantů, kteří uprchli, když se tamní ekonomika de facto složila (za čtvrtstoletí chávezovského socialismu ztratila 85 procent svého původního objemu). Do zemí Střední Asie, kde leckde stále vládnou exsovětští aparátčíci, posílají migranti tolik peněz, že tyto prostředky pokrývají obchodní deficity jejich zemí.

V Nikaragui se remitence staly tak zásadní součástí daňových příjmů režimu prezidenta Daniela Ortegy, že přiškrcení jejich toku by znamenalo citelný makroekonomický trabl. „Kdyby neexistovaly remitence, národní hospodářství by se zhroutilo,“ řekl WSJ Enrique Sáenz, nikaragujský ekonom žijící v exilu. „Z makroekonomického hlediska by se Ortega dostal do velkých problémů.“

Všeho moc škodí

To vytváří obtížně řešitelné dilema. Omezení remitencí by mohlo autokraty podusit ve vlastní šťávě, ale poškodilo by zranitelné rodiny migrantů, které zůstávají doma a na převodech peněz jsou bezprostředně existenčně závislé. „Remitence jsou jedním z nejobtížnějších problémů, kterými se zabýváme,“ říká Ryan Berg, politolog z Centra pro strategická a mezinárodní studia ve Washingtonu. „Nikdo do této problematiky nechce jít, protože kdo by se snažil na diktatury tlačit právě zásahem do remitencí, když všichni víme, že lidé trpí?“

To má svoji logiku. I kdybychom brali v potaz nižší z obou uváděných částek, 647 miliard dolarů, vidíme, že objem remitencí je vyšší než přímé zahraniční investice a (do nich směřovaná) mezinárodní rozvojová pomoc dohromady.

Co však je účinná individuální pomoc, může přerůst v makroekonomický problém. Někteří ekonomové tvrdí, že příliš vysoké remitence mohou poškodit dlouhodobý rozvoj a odrazovat od řešení problémů v práci institucí a ve správě věcí veřejných obecně.

Jedním z proponentů této školy myšlení je Connel Fullenkamp, ekonom z Duke University. Podle něho je kritická hranice někde okolo deseti procent HDP; jakmile ji výše remitencí překročí, snižuje to nejen motivaci k práci, nýbrž – a to především – vůli k prosazení změn poměrů, které k emigraci vedou.

Daniel Deyl

„Tyto (recipientské) země mají silnější měny, než by jinak měly, a nižší inflaci, než jakou by jinak měly,“ řekl Roman Mogilevskij, ekonom Asijské rozvojové banky se sídlem na Filipínách.

V Nepálu tvoří remitence téměř čtvrtinu HDP; to pomohlo udržet pod pokličkou nespokojenost s reakcí vlády na pandemii, říká Jeevan Baniya, odborník na migraci z výzkumného institutu Social Science Baha se sídlem v Káthmándú. „Nebýt těchto peněz, pravděpodobně bychom zažili sociální nebo politické otřesy,“ řekl Baniya. „Remitence nakonec posilují stávající mocenskou strukturu.“

V Egyptě představují peníze posílané migranty trojnásobek částky, již vláda získává ze státem vlastněného Suezského průplavu. Remitence do Mexika loni překonaly příjmy z mezinárodního cestovního ruchu a vývozu ropy dohromady.

Emómalí-ji jako Fidel

V Tádžikistánu pomáhají peněžní převody autoritářskému prezidentovi Emómalí-ji Rahmónovi zůstat u moci již přes třicet let. Podle tádžického politologa Navruze Někbachčojeva převody peněz tlumí nespokojenost obyvatel s fungováním státních úřadů. (Také to může znamenat, že Někbachčojevovi, jenž žije v americké Nebrasce, se už nechce posílat peníze tchyni v Dušanbe, ale to nevíme.) Masový odliv mladých lidí za prací navíc ze země odstraňuje ty, kteří by jinak mohli politický status quo nejlépe narušit. „Napomáhá to ke stabilizaci režimu,“ řekl Někbachčojev.

Kuba poprvé povolila remitence poté, co se v devadesátých letech poroučel Sovětský svaz a tamní ekonomika sotva lapala po dechu. Fidel Castro a spol. si tehdy uvědomili, že povolení k masovému exodu může sloužit jako důležitý zdroj tvrdé měny. „Remitence mohou určitým způsobem promazat kola nefungujícího systému,“ řekl Ted Henken, autor knih o Kubě a profesor na newyorské Baruch College. „Kubánec v Miami nebo Madridu může mít pro kubánskou vládu čistě z hlediska HDP větší hodnotu.“

A bude ji mít ještě větší, když bude vybaven perfektně fungující block­chainovou aplikací z rukou dobře smýšlejících fintechových koumesů.