Mnoho důležitých postav na evropské scéně dnes považuje za prioritu dát Unii politický vliv, který by odpovídal její ekonomické síle. Problém je v tom, že i ekonomicky vzato je EU méně významným hráčem, než jakým by být mohla. To je v podstatě varování, které minulý týden vyslovili dva muži, kteří připravují důležité zprávy o ekonomické síle EU.

Shodou okolností jsou to oba bývalí italští premiéři: Enrico Letta, který právě představil svou zprávu o jednotném trhu, a Mario Draghi, který ve svém projevu nastínil obsah své připravované zprávy o evropské konkurenceschopnosti.

Oba zdůrazňují, že hospodářské instituce EU byly vytvořeny pro jiný svět, s menší mezinárodní provázaností a menšími geopolitickými hrozbami. Formy integrace přijaté v 80. a 90. letech podle nich již nejsou dostatečné a mohou se dokonce stát brzdou růstu. Evropa stále nedokáže dostatečně využít své velikosti.

Letta říká, že některá odvětví byla z jednotného trhu vynechána z politických důvodů (zjevně naráží na odvěkou bolest EU, zemědělskou politiku). Jiné obory, zejména služby a data, se zase nedočkaly dostatečné pozornosti, protože v době vzniku dnes platných pravidel byly méně důležitou součástí přeshraničního obchodu, než jsou dnes.

Výsledkem je, že některá z dnešních nejdůležitějších odvětví zůstávají v podstatě národní, beznadějně malá, když konkurenti mají k dispozici trhy USA a Číny o velikosti celého kontinentu. Letta a Draghi se zaměřili na obranu, telekomunikace a energetickou infrastrukturu jako na odvětví, která se musejí stát trhy vpravdě evropskými. Ani další segmenty však nejsou dostatečně jednotné; všechny obory pak trpí nedostatkem jednotného bankovního a kapitálového trhu.

Jak zjednat nápravu

Jedním z Lettových potenciálně nejúčinnějších návrhů je „28. režim“ v právu obchodních společností. Italský expremiér tím má na mysli obchodní kodex na úrovni EU, pro který by se evropské společnosti mohly rozhodnout. Usnadnil by jim expanzi a přilákal investory z celé EU (i mimo ni). To vše, aniž by musely být součástí 27 souborů pravidel upravujících vše možné od udělování licencí až po práva věřitelů.

Mohlo by se jednat o opatření vzácné tím, že by nabídlo zásadní změnu, aniž by se pouštělo do komplikované harmonizace pravidel vnitrostátních. Dobře navržený a minimálně byrokratický obchodní zákoník EU by mohl změnit pravidla hry a pomoci malým i začínajícím podnikům rychle expandovat.

Hrot 24, Pavel Svatoš

Zároveň by to znamenalo zásadní rozvolnění statu quo, jenž vyžaduje relativně důslednou harmonizaci pravidel. Pokud by taková možnost v budoucnu vznikla, lze předpokládat, že by ji k expanzi zvolila většina firem.

Mezi další nápady patří „pátá svoboda“ (vedle svobody pro lidi, zboží, služby a kapitál) pro vzdělávání, inovace a výzkum, která by usnadnila například zpracování dat v evropském měřítku – ovšem při silné ochraně spotřebitele. Letta také požaduje mnohem integrovanější evropské zdravotnictví.

Kromě konkrétních opatření je tu ještě politika. K naplnění potenciálu jednotného trhu není možné vyhnout se větší míře řízení na úrovni EU. Letta doporučuje větší využívání nařízení, která jsou pro všechny stejná, na rozdíl od směrnic, které členské státy provádějí podle svého uvážení.

Zároveň navrhuje posílení unijních regulačních orgánů. Mezi cíli, jež by tito posílení regulátoři měli sledovat, je účinnější prosazování pravidel jednotného trhu, za což si Letta vysloužil pochvalnou zmínku v listu Financial Times.

Nevyhnutelné je také společné řízení většího objemu veřejných výdajů – prostřednictvím společných veřejných zakázek, harmonizovaných dotačních systémů nebo většího společného zadlužení za společné veřejné statky (ač to poslední patrně neradi slyší Němci).

Neméně důležité je využití soukromého kapitálu. Letta si bere na mušku posvátnou krávu EU – její strukturální obchodní přebytek – a naříká nad „ročním odklonem přibližně 300 miliard eur z úspor evropských rodin... především do americké ekonomiky“ ve formě investic, zejména do amerických akcií. Jeho řešením je „spořicí a investiční unie“, v níž by domácnosti mohly snadno investovat do perspektivních podniků v EU.

Politici musí být připraveni na konsolidaci v citlivých odvětvích: od telekomunikací (kde Draghi napočítal nejméně 34 operátorů, zatímco v USA a v Číně jich funguje jen několik málo) až po finančnictví, železniční dopravu a veřejné služby.

Zde je samozřejmě třeba opatrnosti, aby se s vaničkou roztříštěnosti nevylilo i dítě evropských rovných podmínek. Evropa by nepochybně mohla mít méně telekomunikačních operátorů, ale každý spotřebitel v každé zemi musí mít skutečnou možnost volby dodavatele.

Jako Delors a Thatcherová

To vše je politicky náročné a eurobossové se minulý týden před touto výzvou stáhli. Klíčovým poselstvím Letty je však nutnost vnímat dvě věci jako odvrácené strany téže mince: na jedné straně prohlubování jednotného trhu a na straně druhé strategické cíle zelené a digitální transformace Evropy a zabezpečení bloku před závislostí na geopolitických protivnících. Zásadní prohloubení hospodářské integrace přitom je předpokladem pro dosažení čehokoli dalšího.

Tato souvislost se však objevuje příliš zřídka. Už jen sám výraz „prohloubení jednotného trhu“ hrozí čtenáři smrtelným unuděním. Jde o odbornou složitou záležitost, jejíž naplnění s sebou nenese téměř žádnou politickou odměnu. Lidé po ní nevolají a existuje spousta zvláštních zájmů, které si naopak chtějí své současné výhody zachovat.

Totéž však platilo i pro původní program jednotného trhu. K jeho uskutečnění bylo zapotřebí veškerého politického úsilí tak silných a rozdílných vůdců, jako byli Jacques Delors a Margaret Thatcherová. Lídři, kteří minulý týden Lettu vyslechli, musí dokázat, že jsou schopni udělat totéž, píší Financial Times.

Existuje však faktor, který se od dob Delorse a Thatcherové výrazně změnil. Na přelomu 80. a 90. let začínalo být jasné, že studená válka se chýlí ke konci (z pohledu Západu úspěšnému) a budování evropské konkurenceschopnosti bylo jen jednou z možností dalšího vývoje; pro někoho více, pro někoho méně atraktivní.

Dnes je na hranicích civilizované Evropy Rusko podstatně bojechtivější, než byl Gorbačovův Sovětský svaz. Z druhé strany hrozí Čína, která usiluje o světovládu – a má čím tu ambici podpořit.

Před pětatřiceti lety měla Říše středu HDP zvíci necelé poloviny ekonomiky britské (456, resp. 926 miliard USD v roce 1989), kdežto dnes je téměř osminásobně větší (loni 17,52 bilionu, respektive 2,27 bilionu USD). To vše činí z integrace bezpečnostní politiky i politiky zaměřené na posílení konkurenceschopnosti Evropy a jejích jednotlivých subjektů bezprostředně palčivou prioritu.