Žijeme v době velkých mužů, ať se nám to líbí, nebo nelíbí. Byznysem i politikou hýbají charismatičtí vůdci, ať už jsou to (často bývalí) vojáci a špioni, obchodníci se smyslem pro sebezviditelnění, vizionáři, či jen pološílenci bez přívlastku. Jejich stopa – ve smyslu stopy, již v dějinách nechávají vlivní jednotlivci – během první (téměř) čtvrtiny jednadvacátého století oproti konci století dvacátého pozoruhodně narostla.

Nemysleli jsme si, že to tak bude. Měli jsme za to, že snadnější cestování informací bude produkovat situace, v nichž bude mít převahu sebraná kolektivní moudrost; že svět bude vypadat víc jako Wikipedia než jako Twitter. Zmýlili jsme se.

Politické scéně obou světových supervelmocí dneška dominují právě takoví silní jednotlivci. Donald Trump a Si Ťin-pching do svých rukou soustředili více moci než jejich předchůdci. V supervelmoci čerstvě bývalé, Rusku, je to snad ještě patrnější: Vladimir Putin se v Kremlu zabetonoval tak důkladně, že si jeho absenci obtížně dokážou představit i lidé, kteří s jeho vládou nesouhlasí.

Totéž platí o Brazílii, Indii, Turecku, Saúdské Arábii, Maďarsku, Mexiku, Kambodži, Izraeli i Venezuele; o Bělorusku ani nemluvě. Ani Česko, obvykle v následování podobných trendů vlažné, nezůstalo ušetřeno. Kdo se na přelomu tisíciletí těšil, že z popředí tuzemské politiky postupně vymizí převaha nevábného dua Klaus–Zeman, nejspíš netušil, že o dvacet let později jí bude ještě nepěkněji dominovat jediný Andrej Babiš.

Ajťáci a Warren

Některé země se v řečeném období vydaly po jiné cestě, případně na ni vklopýtaly, jako Itálie. Jinde diktátoři padli, ovšem obvykle nikoli sami – například v Srbsku, Iráku a Libyi. Celkem vzato však snad lze popsaný trend považovat za převažující, byť ne stoprocentní.

Během posledních tří dekád jsme také často slýchali, jak se moc koncentruje namísto u států v pomyslných rukou nadnárodních korporací. Při bližším pohledu na svět byznysu však vidíme tentýž trend jako v politice: dnešnímu velkému byznysu dominují do míry dříve nebývalé právě zakladatelé – a zhusta sóloví vládci – nových firem. Jen hrubé měřítko výše majetku o tom vypovídá leccos: v roce 1990 měl žebříček nejbohatších (tehdy sestavoval ten nejoblíbenější časopis Fortune) v čele ropné šejky, sem tam nějakého evropského monarchu plus rodiny zasloužilých průmyslníků z obou břehů Atlantiku. Dnes drží u Forbesu sedm z prvních deseti míst v pořadí miliardářů ajťáci, kteří si výtahy k bohatství postavili sami. (V obou případech se drží u špice Warren Buffett, který tam ovšem je zhruba od doby Karla Velikého.)

Vypovídá to o směru, jímž se zacílila masová pozornost. Hrdiny dneška v očích světa nejsou vojevůdci, kteří bojují za svoji vlast, myšlenku nebo obojí, jak bylo zvykem po staletí; nejsou jimi vědci-vynálezci jako před 150 lety; ani básníci, malíři nebo muzikanti, jejichž jednotlivá odvětví si pro sebe během oněch 150 let našla svých pár let pobytu na pomyslném výsluní. Popová hvězda Miley Cyrusová sice vydělala miliardu dolarů, ještě než dosáhla plnoletosti, ale nikdy nevládla jako Elvis Presley nebo Beatles. Nejlépe placenými hollywoodskými herci letošního roku jsou šedesátník Tom Cruise, wrestler Dwayne Johnson, Kanaďan Ryan Reynolds a raper / model spodního prádla Mark Wahlberg. Masový trh ve filmu a populární hudbě zčásti vymizel a zčásti zdegeneroval.

Hrdiny dneška je třeba hledat jinde. Jména Steva Jobse a Marka Zuckerberga znají děti školou povinné, aniž by jim o nich někdo vykládal. V devadesátých letech by nikoho nenapadlo starat se o to, jestli jde šéf Exxonu na večeři s tou, či onou modelkou; většina lidí by nejspíš ani jméno CEO tehdy největší firmy světa neznala. Půjde-li v pondělí na večeři Elon Musk, dozvíte se to i se všemi detaily nejpozději v pondělí večer – vlastně ještě v neděli, máte-li to pochybné štěstí, že bydlíte poblíž datové hranice na její západní straně.

Lidské emoce zůstaly stejné, ale kulisy se proměnily: před více než padesáti lety stejně jako dnes stály fronty nejvěrnějších před vydáním novinky u dveří Applu; jen dříve to byla firma, kterou si založili Beatles, aby mohli vydávat, co se jim zlíbí, kdežto dnes je to firma na telefony a dráty. (Jen Tom Hanks nás přesvědčil, že si myslí, že jde o ovoce.)

Jak odejít a firmu nezničit

Nikde není trend silného vůdce patrnější než právě v módním ajťáckém byznysu. Někteří ze staré gardy (Larry Ellison v Oraclu, Bill Gates v Microsoftu) i novějších příchozích (Larry Page v Googlu, Jeff Be­zos v Amazonu) dokázali vystoupit, aniž by tím jejich společnosti nenapravitelně utrpěly. Stále častěji však vidíme pravý opak: kdyby dnes Mark Zuckerberg odešel do důchodu, Facebook a jeho mateřská firma Meta budou zítra k nepoznání. Kdo si dokáže představit, jak se bude chovat Tesla, SpaceX nebo Twitter bez Elona Muska? (U posledně jmenované společnosti to není jasné, ani když je Musk fyzicky přítomen, natož kdyby ze scény zmizel.) Když Travis Kalanick opouštěl Uber, nikdo nevěděl, jak bude podnik fungovat. Společnost na pronajímání pracovních prostor WeWork byla Adam Neumann a kryptoburza FTX byla Sam Bankman-Fried, stejně jako Trevor Milton byl Nikola, výrobce elektronáklaďáků, které měly jezdit samy, ale nejezdily.

Tito lidé si udržují – či donedávna udržovali – ve svých firmách více moci, než bývalo zvykem v dobách, kdy bylo třeba inovace, tržní podíly a z nich plynoucí bohatství budovat po desetiletí. Nahrálo jim k tomu, kromě technologické podstaty nového podnikání, bezstarostné investiční prostředí, v němž se rizikový kapitál choval jako Emil Zátopek – když už to fakt nejde, přidej.

Není divu, že takoví lidé se pohybují rychle a rozbíjejí věci, jak to kdysi trefně řekl Mark Zuckerberg. Lidé jsou přizpůsobiví, a když jim nabídnete maximální úspěch s minimálními riziky, jsou ochotni rozbít leccos. Tak velí podnikatelská logika Schumpeterovy tvůrčí destrukce; komu se to nelíbí, vystavuje se nebezpečí, že ponese cejch komunisty.

Jaký div, že se politici začnou chovat stejně riskantně? A také se tak chovají. Lze to sledovat nejen na výše popsaném vzestupu instituce charismatického vůdce, nýbrž především na nezbytné podmínce takového vzestupu – silné politické polarizaci, o níž již na tomto místě bylo popsáno mnoho papíru.

Autoritáři a nespokojenci

To s sebou nese mnoho dalšího, což trápí různé lidi, kteří jinak zhusta nemají, co by si navzájem pěkného řekli. „Jsme uprostřed nejvytrvalejšího globálního útoku na liberálně demokratické hodnoty od třicátých let dvacátého století,“ píše komentátor Financial Times Gideon Rachman ve své nové knize The Age of the Strongman (Věk autoritářských vůdců). Text se zabývá nejčastějšími atributy vlády ctižádostivých autokratů: kultem osobnosti, populismem podle vzorce my proti nim, pohrdáním zákonem, manipulací, rasovou a xenofobní záští. Rachman přitom vkládá hodně nadějí ve Spojené státy. „Zásadní otázkou pro Bidenovu éru je, zda bude prezident schopen obnovit prestiž amerického liberálně demokratického modelu, a zastavit tak globální tažení autoritářské politiky.“

Kde se takové tažení vůbec vzalo? ptá se americký politolog Francis Fukuyama a v – taktéž čerstvě vydané – knize Liberalism and Its Discontents (Liberalismus a jeho nespokojení) nabízí teoretické vysvětlení. Liberalismus podle něho zašel příliš daleko a upadl do „kontraproduktivního extrému“. Na svém pravém křídle se zvrhl v neoliberalismus, v němž byla „uctívána vlastnická práva a blahobyt spotřebitelů a očerňovány všechny aspekty státních akcí a sociální solidarity“. Nalevo se osobní autonomie, kterou liberalismus prosazuje, „vyvinula v moderní politiku totožnosti, jež pak začala podkopávat premisy liberalismu samotného“.

Ale pokud liberalismus zašel příliš daleko, jsou týmž prohřeškem vinni i jeho kritici, tvrdí Fukuyama. Nábožensky založení konzervativci odsuzují „morální rozvolněnost“ liberalismu a flirtují s otevřenou autoritářskou vládou, aby obnovili „nábožensky zakořeněné“ normy chování. Progresivci se mezitím vydali opačným směrem: nespokojili se s pouhým rozšířením liberální rovnosti na skupiny, kterým byly historicky upřeny její plné výhody. Začali povyšovat skupinová práva a zkušenosti nad společné rysy, které spojují lidi a stmelují národy, píše politolog. Jedna věc je kritizovat liberalismus za to, že nedokázal žít podle svých vlastních zásad; něco jiného je říci, že o tyto zásady samy o sobě se již nestojí za to brát.

V popisu toho, co takové povýšení skupinových práv umí udělat, si Fukuyama notuje s výstředním slovinským filozofem Slavojem Žižekem, jenž obvykle již jaksi ze zásady nesouhlasí s nikým. „Etický pokrok produkuje prospěšnou formu dogmatismu. Normální zdravá společnost nediskutuje o tom, zda je znásilňování a mučení přijatelné, protože veřejnost ‚dogmaticky‘ akceptuje, že jsou mimo mísu,“ napsal minulý týden Slovinec v nezvyklé roli obhájce liberalismu pro Project Syndicate. „Ze stejného důvodu společnost, jejíž vůdci mluví o ‚legitimním znásilnění‘ – jako kdysi jeden republikánský kongresman ve Spojených státech – nebo o tolerovatelném mučení, vykazuje jasné známky etického úpadku. Dříve nepředstavitelné činy se tak mohou rychle stát možnými.“

Nic z toho nezní nijak zvlášť povzbudivě – a přece jako by na konci tunelu zablesklo jakési slabé mihotavé světélko. Začalo blikat ve světě byznysu: velcí sólisté se v posledních měsících začínají přesvědčovat, že ani jejich stromy do nebe tak docela nerostou. Mark Zuckerberg se musel veřejně omluvit, že neodhadl vývoj IT zdaleka tak dobře, jak si myslel, pročež musel propustit jedenáct tisíc lidí. U někoho jiného by to neznamenalo mnoho, ale slova Zuckerberg a omluva dosud mnoho příležitostí k setkání v jedné větě nenacházela. Ačkoli nejspíš nikdo nepodceňuje kapacitu zakladatele Facebooku pro licoměrnost a cynismus, zůstává faktem, že musel udělat něco, co vážně nechtěl.

Elon Musk jde od chvíle, co se z geniálního konstruktéra proměnil v bojovníka za vlastní velikost, od průšvihu k průšvihu. Až se bude přednášet předmět „jak nadělat chaos v byznysu již tak pomateném“, prostý popis jeho vlastnictví Twitteru vystačí na celá skripta.

Travis Kalanick z Uberu, Adam Neumann z WeWork, Sam Bankman-Fried z kryptoburzy FTX a Elizabeth Holmesová z výrobce zázračných krevních testů Theranos se ucházeli o přízeň bohů a pohořeli na vlastní nadutosti – viditelně a veřejně. Masajoši Son, jenž to všechno financoval, protože předtím vyhrál v kasinu sázkou na Alibabu a nějaký milion sem či tam jej nebolel, se stal symbolem neuváženosti, řekneme-li to zdvořile.

Upadající MAGA

Je možné, že stejně jako velký byznys zaznamenal vzestup neurvalých sólistů dříve než svět politiky, předznamenává i jejich postupný odchod? Důvody k optimismu existují. Donald Trump přikládá pod kotel, co může, ale podporu veřejnosti ztrácí. Ti z republikánů, kteří hájí jeho „vizi“ MAGA, si vedli v listopadových volbách do Kongresu a guvernérských úřadů hůře než ti, kteří se Trumpa zřekli. Boris Johnson je mimo hru, alespoň zatím. Jair Bolsonaro prohrál volby, ačkoli tvrdí opak (má ovšem veřejnou podporu fotbalisty Neymara, což nám neříká nic nového ani o Bolsonarovi, ani o Neymarovi). Italští populisté, stejně jako před nimi řečtí, se snaží držet ústa a krok. Ruský vůdce Putin má na kahánku a největší projevy nespokojenosti za posledních třicet let zažívá v Číně i Si Ťin-pching.

Je to málo, ale jistě lepší než nic. I povrchní pozorovatel však může namítnout, že relativní pokles intenzity úspěchů politického populismu je pouze léčením příznaků, nikoli choroby samotné. Dokud budou fungovat mechanismy, jež mu daly vzniknout, bude populismus hraničící s fašismem přítomen. K těm hlavním počítejme třeba oslabování kontrolních mechanismů ve finančnictví (za všechny jmenujme možnost vstupu na burzu prostřednictvím skořápkových firem SPAC, jež otevírá cestu k penězům investorů za podstatně slabšího dohledu regulátorů). Máloco posiluje dojem, že současný systém je zařízen tak, aby z něho profitovali bohatí šíbři, účinněji než fixlování finančního sektoru.

Profimedia.cz

Jiným takovým faktorem je neochota liberálních vůdců ostřeji vystoupit proti progresivním extremistům. V Paříži projednává vedení prestižní École normale supérieure návrh na zřízení chodeb vyhrazených výhradně pro jednotlivce, kteří si jako svou sexuální identitu zvolili smíšenost/rozmanitost (mixité choisie), aby z nich byli vyloučeni muži narození jako muži (jak trans muži, tedy ti narození jako ženy, tak ženy jakéhokoli typu jsou o. k.). Navrhovaná pravidla jsou přísná: každému, kdo nesplňuje kritéria, bude zakázáno do těchto chodeb vkročit.

Nebo třeba Středisko zdrojů pro gen­der a sexualitu (Gender and Sexuality Resource Center) na Gettysburg College v Pensylvánii plánovalo studentskou akci pro všechny, kteří jsou „otrávení z bílých cis mužů“ (rozuměj mužů, kteří se narodili jako muži a nemají s tím problém). V plánu bylo, že účastníci přijdou malovat a psát o svých frustracích z kontaktů s bílými muži, kteří „se cítí dobře ve své kůži“. Plán nadzvedl obočí a středisko akci odložilo.

A tak dále. Fukuyama, Rachman i Žižek – skutečně nesourodá trojice – volají po umírněnosti, stejně jako koneckonců kdekdo. Dokud se však extremismus, politický stejně jako podnikatelský, vyplácí a je veleben jako „business acumen“ či „progressive vanguard“ (nos na podnikání či progresivní předvoj), mohou volat, jak chtějí. Pokud jediný, kdo se postará o zájmy většiny, bude fašista, budou lidé volit fašistu – i s jeho odpudivým kultem.