Případ Jessicy A. Krugové je celý naopak. Docentka na Univerzitě George Washingtona se celý svůj profesní život zabývala Afrikou a Afroameričany. A celou tu dobu také lhala, že je černoška s karibskými kořeny a pochází z Bronxu, i když se ve skutečnosti narodila v bílé židovské rodině na předměstí Kansas City.

Nyní – ve 38 letech – se k této mystifikaci přiznala, a to tak silnými a sebemrskačskými slovy, že ve srovnání s nimi bledne i „soudružská“ sebekritika z 50. let. „Vystavěla jsem svůj život na agresivní protičernošské lži,“ napsala Krugova s tím, že je „ztělesněním násilí, zlodějství a přivlastňování, kterých se neustále dopouštějí ne-černošští lidé, když užívají a zneužívají černošskou identitu a kulturu“. Sama sebe navíc označila za „zbabělce“ a své chování za neetické, nemorální, protičernošské a koloniální: „Nejsem kulturní sup. Jsem kulturní pijavice.“

Krugová není první (a zjevně ani poslední) bílou Američankou, která si vylepšila „kádrový“ profil. V roce 2015 se něco podobného stalo černošské aktivistce Rachel Dolezal. Její rodiče tehdy veřejně vystoupili a oznámili světu, že jsou bílí Američané s česko-německými kořeny. A do třetice. Zřejmě jen bezmezné buranství Donalda Trumpa („falešná Pocahontas…“) zachránilo demokratickou senátorku Elisabeth Warrenovou před daleko tvrdší kritikou ze strany progresivní levice. Warrenová se v minulosti opakovaně hlásila k indiánskému původu, přičemž testy DNA později ukázaly, že má v sobě jednu čtyřiašedesátinu až tisícčtyřiadvacetinu indiánské krve neboli že před šesti až deseti generacemi měla jednoho indiánského předka. Za svá předchozí vyjádření i za veřejné prezentování testů DNA se Warrenová indiánům opakovaně omlouvala.

Vítězství banality

Falšování rasové či národnostní identity se lidé dopouštěli odjakživa. Zpravidla se to však dělalo obráceně a cílem bylo skončit s rolí outsidera a stát se příslušníkem privilegované většiny. Na druhou stranu situování se do role oběti je klasickou figurou hajzlíků a manipulátorů, takže by nás nemělo překvapovat, že ji někdo využije i v této oblasti. V minulosti jen něco takového naprosto postrádalo smysl a každý běloch, který by se vydával za černocha, by na tom jen tratil. Jinak řečeno, výše zmíněné případy jsou tím nejlepším důkazem, jak moc se Amerika během posledního půl století změnila k lepšímu.

Přehnané kádrování ale není na místě. Koneckonců je nad síly lidského pozorovatele, aby rozhodl, co dotyčné ke lhaní vedlo; jestli prachsprostý kariérismus nebo cosi – jak se své kritiky snaží přesvědčit Dolezalová – hlubšího: „Vnitřně jsem se už od malička vztahovala k černošské historii a kultuře. Cítila jsem spíše sounáležitost s utlačovanou skupinou než s utlačovatelem.“ 

Zapírání rasové identity každopádně kvůli takovým lidem ztrácí na své naléhavosti. Dřív – když se černoši prohlašovali za bílé a zoufalí židé se pokoušeli prokázat árijský původ – šlo o velké „shakespearovské“ příběhy plné lásky, zrady, nenávisti a smrti, jejichž aktéři se vzpírali osudu nebo si dokonce zachraňovali holý život. Dnes místo toho čteme o banálních a nanicovatých podvůdcích.

Lidská skvrna

Zrcadlově obrácený příběh, než je ten Krugové, vylíčil americko-židovský spisovatel Philip Roth v románu Lidská skvrna. Jeho hrdinou je Coleman Silk, který někdy na konci 40. let minulého století zapře, že pochází (i když tak sám nevypadá) z černošské rodiny, osvojí si novou židovskou identitu, vystuduje na bělošské škole ten „nejbělošštější předmět v osnovách“ – klasickou literaturu, vezme si bílou ženu, které své tajemství nikdy neprozradí, a nakonec to dotáhne až na mimořádně úspěšného děkana vysoké školy. 

Samozřejmě za to musí zaplatit. Rodina se ho zřekne – „Neopovažuj se do tohoto domu strčit ten svůj sněhobílej ksicht!“ – a jeho samotného čeká na konci života krásně absurdní trest: Musí odejít ze školy kvůli rádoby rasistické poznámce (dva záškoláky, které dosud neviděl a netuší, že jsou černoši, nazve slovem „spook“, které kromě jím zamýšleného významu „duchové“ má rasistické konotace a znamená asi to samé jako „bubáci“ v dnešní „nahnědlé“ češtině). Kdyby promluvil o svém původu, všechno by se vysvětlilo, to ale Silk udělat nedokáže, protože – jak to vyjádřila jeho „černá“ sestra Ernestine – „člověk může být pánem svého života jen do určité míry“. Dodejme, že předobrazem profesora Silka byl – byť Roth přímou inspiraci popřel – skutečný spisovatel a novinář Anatole Broyard (1920 až 1990). 

Podobných příběhů se dá v americké popkultuře najít víc. V roce 1949 například režisér Elia Kazan natočil film „Pinky“. Jeho hrdinkou je zdravotní sestra Patricia, která vypadá jako běloška a na severu také tak žije, jenže ve skutečnosti se jmenuje „Pinky“ a narodila se kdesi na „hlubokém“ jihu v černošské rodině. Považovat ten film za opravdu dobrý kvůli naivnímu happy endu – Pinky zdědí peníze, zruší plánovaný sňatek s „bílým“ snoubencem-doktorem a zřídí černošskou nemocnici (tím mimochodem unikla osudu archetypální postavy „tragického mulata“, který si v amerických románech 19. století nedovedl vybrat mezi černou a bílou identitou a zpravidla nakonec páchá sebevraždu) – úplně nejde, ale ta bezvýchodná hrůza, která černocha v Alabamě či Mississippi skoro přinutí, aby se zřekl svých kořenů, je v něm vylíčena dokonale.

Sňatek s negryní

Vraťme se ale od filmů a knih do reality, byť dávno minulé. Jestliže dnes se píše o Krugové s Dolezalovou, před sto lety na tom byla stejně Alice Jonesová. Ta si v říjnu 1924 vzala Leonarda „Kipa“ Rhinelandera z bohaté a vážené (jeho předek připlul do Ameriky roku 1686) newyorské rodiny. Ačkoli Rhinelander od začátku věděl, že otec jeho vyvolené je mulat, v oddacím listu stálo, že oba manželé jsou bílí. Rodina se pokoušela původ nevěsty ututlat, přesto zhruba měsíc po svatbě začaly na prvních stránkách amerických novin vycházet články s titulky typu „Rhinelanderův syn si vzal dceru barevného muže“ či „Rhinelander se oženil s negryní“. Brzy se přidal evropský tisk, a tak si i český čtenář přišel na své. „Paní Rhinelanderová popírala svůj negerský původ, ale pátráním se zjistilo, že její otec, jenž se do Unie přestěhoval z Anglie před dvaceti lety, ‚barevného‘ rodokmenu zapříti nemohl,“ psaly například pražské Národní listy.

Mladý Rhinelander dokázal za svou ženou stát jen pár týdnů, poté podlehl tlaku a podal žádost o rozvod, ve které tvrdil, že mu Jonesová o svém původu lhala. Během procesu musela Jonesová porotě (kompletně bílé a kompletně mužské) předvádět různé části svého těla. Díky tomu nakonec vyhrála, protože porotci dospěli k závěru, že Rhinelander musel nutně během předmanželského sexu přijít na to, že jeho nastávající je „barevná“. Sňatek proto soud nerozloučil a výsledkem byla dohoda, kterou se Rhinelander zavázal Jonesové za to, že se vzdá jeho jména, vyplatit ne zrovna vysoké odbytné.

Kalmykožidošvédoněmec

Pro Středoevropana jsou to samozřejmě všechno velmi vzdálené příběhy. Díky „našim“ nedávným totalitám máme ale spoustu podobných. Když se v únoru 1948 převrátil žebříček společenských hodnot vzhůru nohama, stal se neobyčejně cennou komoditou dělnicko-rolnický původ. Lidé se jej snažili obstarat všelijak – zcela ospravedlnitelným lhaním, veřejným zřeknutím se předků či odchodem na několik roků do „výroby“, což někdy pomohlo a dotyčný mohl vystudovat vysokou školu, popřípadě dostat lepší (tedy nikoli dělnicko-rolnické) zaměstnání.

Paradoxem je, že sovětští otcové zakladatelé – Lenin i Stalin – systematicky skrývali svůj etnický původ. Stalin tak činil veřejně. Všichni věděli, že je Gruzínec, on sám se ale minimálně od 30. let profiloval jako velkoruský nacionalista: Propagoval ruské autory, obdivoval vlastenecké opery 19. století (třeba Glinkova Ivana Susanina aneb Život za cara), spustil kampaň prosazující „prvenství národní vědy“, na úkor jiných jazyků prosazoval ruštinu a vychvaloval cary Petra Velikého či Ivana Hrozného. Leninův původ byl naproti tomu tajemstvím až do roku 1994, kdy ho odkryl generál a historik Dmitrij Volkogonov. Ve všech oficiálních životopisech byl Lenin líčen jako proletář a mlčky se předpokládalo, že je ruského původu. Skutečnost byla úplně jiná. Jedna Leninova babička byla pokřtěná Kalmyčka, druhá Němka, jeden dědeček byl, pravda, Rus, ovšem druhý napůl žid a napůl Švéd, a navíc se mu vedlo až podezřele dobře, protože svého času vlastnil několik nevolníků.

Průša je hrdina

Dobou velkého skrývání a zapírání byla samozřejmě druhá světová válka. Někteří prozíraví židé se pokoušeli obstarat si árijský původ už za druhé republiky. Německé byly zatím jen Sudety, ale Češi sami od sebe začali vylučovat židy z veřejného života a hesly okamžiku se staly výrazy jako „odbenešit“, „zjednodušení“ politického života či „chaos demokracie“.

Jedním z těch předvídavých byl i devětačtyřicetiletý plzeňský realitní agent Isidor Schindler, jehož příběh uchovává Státní oblastní archiv v Plzni. Schindlerova matka byla židovka a otec neznámý, vychovali ho katoličtí pěstouni, ale ženil se v synagoze a platil židovskou náboženskou daň. Hned v listopadu 1938 odjel do Domažliček u Klatov – kde žil kdysi s pěstouny – a od faráře Josefa Průši si nechal vystavit potvrzení, že byl vždy katolíkem; o 15 let mladší Průša ho sice nikdy v životě neviděl, ale pomohl. Když pak ale 15. března 1939 okupovali zbytek Československa Němci, bylo nějaké potvrzení vcelku k ničemu, a tak se Schindler rozjel na venkov znovu.

Průša tentokrát neponechal nic náhodě a v matrice zfalšoval všechno, co se Schindlera týkalo. Z žida Isidora Schindlera se tak přes noc stal katolík Hynek Jan Schindler. Jeho matku – ve skutečnosti moravskou židovku – prohlásil Průša za svedenou katoličku z Domažliček a jako korunu všeho mu našel rasově těžko zpochybnitelného otce – katolického faráře Františka Pecha, který na Klatovsku sloužil před ním. Celé to navíc udělal zadarmo, respektive za 500 korun na kolky a „na kostel“.

Pech i Schindlerova matka byli už dávno mrtví, a tak existovala slušná šance, že se na to nepřijde. To by se ovšem nesměl najít udavač. Ona „krysa“ se jmenovala Vojtěch Kraus a byla starostou Grémia realitních a úvěrových jednatelů v Plzni. Hned v červnu 1939 se dostavil na Gestapo a Schindlera udal, že „je židovského původu, ale svůj podnik jako židovský neoznačil“. V té době ještě takové případy řešila (česká) protektorátní policie a české soudy, a tak stále existovala naděje. Klatovský soud opravdu dělal, co mohl a v květnu 1940 faráře Průšu osvobodil, když porota – nehledě na znalecký posudek – rozhodla, že jednal ve „střídavém pominutí smyslů“. Samotný Schindler takové štěstí neměl, ovšem trestní senát vedený Rudolfem Püchlem rozhodl, že „nepříčetný“ farář zašel ve falšování mnohem dál, než si přál Schindler, a tak i on vyklouzl jen se sedmiměsíčním podmíněným trestem.

Jenže byla válka a v té příběhy dobrý konec většinou neměly. Do věci se osobně vložil říšský protektor Konstantin von Neurath, případ převzal německý soud a Průša i Schindler skončili v koncentráku. Průša se nakonec z Dachau vrátil, ovšem Schindler ne. V roce 1943 ho nacisté zavraždili v Osvětimi.

A teď zkuste říct, že Schindler byl kulturní sup a pijavice.