Malárie podle některých odhadů zahubila polovinu všech lidí, kteří kdy na Zemi žili. Pokroky moderní vědy jsou nesporné, přesto se jí jen v roce 2019 nakazilo 229 milionů lidí a 400 tisíc z nich – většinou malých dětí – zemřelo. Neměly by proto zapadnout hned dvě důležité zprávy posledních dní, které dávají naději, že by tato nemoc mohla být definitivně zkrocena. Tou první je existence zatím experimentální, ovšem účinné vakcíny. Tou druhou rozhodnutí Světové zdravotnické organizace (WHO) zařadit nejlidnatější zemi na světě, Čínu, mezi státy, kterým se tuto nemoc podařilo vymýtit.

Vakcín proti malárii sice existuje hned několik, ovšem – kvůli složitému životnímu cyklu a komplikovanosti genomu prvoků z rodu Plasmodium, kteří ji způsobují – zatím moc nefungují. Změnit by to mohla překvapivě jednoduchá metoda vakcinace, o které informoval prestižní vědecký časopis Nature: člověk nejprve dostane injekci s živými, infekčními parazity plasmodia, kteří se mu zahnízdí v játrech, ovšem předtím, než se vydají do krve ničit červené krvinky, jsou zlikvidováni dávkou dávno známých antimalarik – pyrimethaminem či chlorochinem. Na rozdíl od moderních mRNA vakcín proti covidu to vypadá jako výlet do biomedicínské historie, jenže podle autorů článku pod vedením Agnes Mwakingwe-Omari, pracující pro farmaceutického obra GlaxoSmithKline, má tato metoda 87procentní účinnost a v případě použití velmi odlišného kmene malárie stále ještě skoro 78procentní. Očkování živými parazity je samozřejmě v praxi sotva použitelné, ovšem americká firma Sanaria už pracuje na geneticky zmanipulovaných plasmodiích, která by v lidském těle vydržela jen pár generací a pak – bez nutnosti podávání antimalarik – sama pomřela.

Vyhubení malárie v nejlidnatější zemi světa je zpráva podobně optimistická; ještě před 70 lety byla Čína kompletně „promořená“, když se v ní každoročně nakazilo 30 milionů lidí a 300 tisíc z nich zemřelo. Povedlo se to díky klasickému mixu opatření: vysoušení bažin, hubení komárů, podchycení každého jednotlivého případu a vývoji nových účinných léků (za extrakci artemisininu z pelyňku ročního dostala chemička Tchu Jou-jou roku 2015 Nobelovu cenu). Před čtyřmi lety nebyl v Číně vůbec poprvé zaznamenán ani jeden domácí případ a letos ji WHO oficiálně uznala za čtyřicátý stát světa, ve kterém se malárie nevyskytuje.

Ve střední Evropě se malárie běžně chápe jako dávno mrtvá minulost. Jenže tak to není. Slupka moderní technické civilizace, která nás od výskytu malárie dělí, je ve skutečnosti velmi tenká. Za „čistou“ zemi nás WHO uznala až v roce 1963, ještě po druhé světové válce zuřila menší epidemie malárie na jižní Moravě, za první republiky se nemoc celkem běžně vyskytovala na Podkarpatské Rusi či na Slovensku, za císaře pána se kvůli ní vysoušely rybníky a před pouhými dvěma staletími se dala celkem běžně chytit v Praze u Vltavy.

Lidová nemoc

O výskytu malárie – nemoci se tenkrát spíš říkalo střídavka či prostě zimnice – v Praze psal například lékař a znalec přírody Julius Vincenc von Krombholz ve svém Topografickém kapesním průvodci Prahou vydaném roku 1837. Dříve se podle něj nemoc „objevovala spíše výjimečně“, ovšem po roce 1826 se tak dálo „stále častěji“, přičemž na jaře šlo prý „většinou o terciánu, kdežto na podzim o quotidianu a kvartánu, které se úporně bránily zásahům lékařského umění“. Nemoc podle něj často postihovala orgány břišní dutiny a nejlépe se jí dařilo při březích Vltavy. Dodejme pro vysvětlenou, že terciánu, quotidianu a kvartánu způsobují různé druhy plasmodií. V případě terciány trvá životní cyklus parazita v játrech 48 hodin, a tak se se malarický záchvat opakuje každé tři dny, u quotidiany přichází každý den a kvartána se projevuje každé čtyři dny (právě odtud mimochodem pochází české přirovnání „otravný jako čtvrtodenní zimnice“).

Roku 1899 „časopis přírodnický“ Živa upřesňoval, že se malárie vyskytovala „dřív v Praze, v Nuselském údolí a na Smíchově, pak v údolích labských a v okolí rybníků v jižních Čechách“. V té době již byla malárie na ústupu, a tak Živa dodávala, že nové případy malárie jsou „obyčejně původu cizokrajného“. Podobné to bylo i na Moravě, kde se malárie tradičně vyskytovala v nížinách při dolní Dyji a Moravě (na Hodonínsku se jí říkalo „Hodoňka“, vyznačovala se lehkým průběhem a místní ji úspěšně podomácku léčili chininem), ovšem na konci 19. století se z lidové nemoci stala vzácnou chorobou.

Konec rybníka Janov

Zatlačení nemoci nepřišlo samozřejmě samo. Důležité bylo (tak jako dnes v Číně) léčení každého jednotlivého případu a vysoušení mokřadů, kde se přenašeči malárie – tedy komáři rodu Anopheles – množili. Tažení proti malárii odneslo také několik rybníků, například velký rybník Janov (100 až 130 hektarů) u Stodu na Plzeňsku a několik menších rybníků v okolí. „V zdejší krajině po 500 let bylo mnoho rybníků (…), a tudíž musela zde býti i malárie, nemoc, která se zde vůbec zimnicí nazývá,“ popisoval důvody vysoušení rybníků roku 1874 deník Čech. A dodával: „Aby tato nemoc zamezena byla, rozkázalo slavné c. k. okresní hejtmanství v Stříbře, aby rybníky puštěny byly, neptajíc se při tom žádné osady, které z těchže rybníků všecku vodu pro hospodářství své byly čerpaly.“ Rybníky byly roku 1873 kompletně zlikvidovány, ovšem – jak se zadostiučiněním psal těmto novotám zjevně nepřátelsky naladěný Čech – moc to nepomohlo, protože prý vzápětí „počala zuřit cholera, která velké oběti požadovala“. Brzy poté se prý navíc malárie vrátila s takovou silou, až se prý jeden z ředitelů nedalekých uhelných dolů nechal slyšet, že dříve „měl 10 percent onemocnělých, teď jich mám 90“. Dodejme, že muselo jít, pokud to to tedy byla vůbec pravda, o dočasnou recidivu nemoci a malárie nakonec z okolí Stodu kompletně zmizela.

Tezi o čistě pokrokářské motivaci vypuštění rybníka Janov poněkud nabourává tvrzení Čecha, že skutečným důvodem nebyla malárie, ale „náhrada čítající 200 000 zlatých“, které za jejich obětování dostal vlastník chotěšovského panství, a touha majitelů okolních dolů vytěžit uhlí, které pod nimi leželo. Jestli na této konspirační teorii něco bylo, dnes už sotva ověříme. Pravda ale je, že po tomto melioračním zásahu zůstalo několik okolních obcí prakticky bez vody a jedna z nich – vesnice Úherce – se dalších bezmála deset let soudila, než přiměla ministerstvo vnitra, aby nařídilo vybudování přivaděče z Vejprnického potoka.

Malárie v „koloniích“

Za první republiky se v západních částech Československa malárie objevovala jen ojediněle, když podle zprávy časopisu Vesmír z roku 1938 „ani malarikové navrátivší se z balkánské a italské fronty“ nevyvolali po první světové válce „až na ojedinělé čerstvé nákazy žádné větší malariové epidemie“. Zato na východě nešlo o žádnou vzácnost. Nejhůře byly zasažené oblasti u řeky Tisy, ale malárie řádila i ve velkých městech Podkarpatské Rusi – v Užhorodě, Mukačevu a Chustu. Z ofi-ciálních statistik plyne, že zachycených případů od vzniku Československa stabilně přibývalo a úplně nejhorší byl rok 1934, kdy se jich na Podkarpatské Rusi podařilo odhalit 3857. O tři roky později jich bylo 2072, přičemž na Slovensku se jich v té době podařilo zjistit 756. Podle Vesmíru to ale byl jen vrcholek ledovce, protože s lehkými případy se lidé z odlehlých samot k lékaři neobtěžovali: „Počet těchto registrovaných případů ovšem nutno násobiti aspoň 7krát, aby se dostalo číslo vyjadřující pravděpodobné množství všech případů onemocnění.“

Za druhé světové války začal počet případů poznenáhlu stoupat i v Čechách a na Moravě. Pozoruhodná je například krátká noticka, kterou v srpnu 1940 uveřejnily Národní listy pod názvem „Krevní analysa zachránila dětem život“. Podle této zprávy v jistém nejmenovaném městě „onemocněla řada kojenců těžkou nemocí“ a lékaři se marně pokoušeli zjistit, co jim je. Uspěl až třetí povolaný lékař, který pojal podezření, že by mohlo jít o malárii, poslal děti na rozbor krve, a tak všechno dobře dopadlo: „Děti dostaly ihned atebrin a uzdravily se za krátkou dobu.“

Poslední epidemie

Tento vzrůstající trend pokračoval i po válce, a tak hned v roce 1945 zaznamenali lékaři na Moravě 17 případů malárie (v předchozím čtvrtstoletí šlo v průměru o pět případů ročně) a následující rok byl mnohem horší. Úřední statistiky zaznamenaly 84 nových případů, a to především v nejjižnější části Moravy, kde se dřív malárie hojně vyskytovala – v Hodoníně, Břeclavi, Lanžhotě… Číslo samozřejmě ani zdaleka nebylo konečné a parazitologové Otto Havlík a Bohumil Rosický, kteří o této poslední tuzemské epidemii malárie publikovali o pár let později v Časopise lékařů českých zprávu, došli k závěru, že – vzhledem k letité tradici domácí samoléčby – jich ve skutečnosti muselo být zhruba 300.

Epidemie naštěstí rychle skončila. Hned v roce 1947 poklesl počet nových případů na čtyřicet, v roce 1948 na 29 a v roce 1950 na pouhých pět. Havlík s Rosickým pregnantně identifikovali důvody jejího vzniku i odeznění. Na začátku byl podle nich průchod obrovského množství vojáků jižní Moravou zrovna v období, kdy létalo nejvíc komárů. Komáři se od nich nakazili a nákazu pak roznesli mezi místní, přičemž hůře dopadly válkou nejvíce poškozené obce (stačila hromadně rozbitá okna, kterými komáři vnikali do domů). Dalším rizikovým faktorem bylo radikální snížení počtu dobytka, jehož krví se komáři za normálních okolností živili místo té lidské. K rychlému opadnutí nákazy pak kromě hygienických opatření přispělo katastrofální sucho roku 1947 a vzrůstající stav domácích zvířat.

Malárie Not Dead

Poslední česká epidemie malárie přišla v době začínajícího – dnes stěží pochopitelného – medicínského optimismu. Americký ministr zahraničí George C. Marshall roku 1948 veřejně vyhlásil, že vyhubení infekčních nemocí je na dohled, a známý (dnes již mrtvý) americký odborník na tropické nemoci Robert Desowitz před časem pro časopis Nature vzpomínal, jak ho kdysi jeho školitel varoval: „Malárie je mrtvá – nikdy se jí neuživíte.“ Bylo to naivní, ale optimismus byl do jisté míry namístě – už ve 30. letech objevil Rakušan Hans Andersag mimořádně účinný lék proti malárii chlorochin a roku 1948 dostal Švýcar Paul Hermann Müller Nobelovu cenu za objev insekticidních účinků DDT, které se výborně hodilo k plošné – a zároveň levné – likvidaci komárů.

Roku 1956 vyhlásila WHO celosvětovou kampaň za vymýcení malárie, což se ale tehdy podařilo vlastně jen v bohatých, průmyslově vyspělých zemích mírného pásma. U nás k tomu oficiálně došlo roku 1963, a o sedm let později dokonce i v Itálii, která byla tradičně popisována coby nejhorší malarické semeniště Evropy (nemoc tady v průběhu věků zahubila například otce Jana Lucemburského, císaře Jindřich VII., či papeže Urbana VII. a ještě v roce 1945 zaznamenali tamní lékaři 412 tisíc případů). V chudých tropech ale evoluce měla – a stále má – o soužití člověka a malárie radikálně odlišné představy: Už v 60. letech se objevila plasmodia rezistentní vůči chlorochinu a současně komáři schopní přežít „zásyp“ DDT. Zároveň se ukázalo, že dosud velebené DDT škodí nejen hmyzu, ale také člověku a přírodě vůbec, a tak WHO nezbylo než sny o vyhubení malárie odložit na neurčito a vyhlásit daleko méně ambiciózní plán na zatlačování nemoci a minimalizaci škod.

Skutečně účinná – a průmyslově vyráběná – vakcína je proto zjevně jedinou šancí, jak malárii konečně poslat k ledu i v chudých tropech.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.