Stalin v době Velké čistky s oblibou označoval rozkazy určené tajné policii šifrou Ivan Vasiljevič. A podepsal tak i telegram, kterým rezidentovi NKVD ve Španělsku Alexandru Orlovovi nařizoval, aby do Moskvy dopravil tamní zlatý poklad – skoro deset tisíc bedýnek naplněných 510 tunami zlata. Volba šifry nebyla náhodná. Jmenovala se tak Stalinova oblíbená historická postava, první ruský car Ivan IV. Hrozný. Oba vládci měli mnoho společného a Stalin se do svého velkého předchůdce v době nejhoršího teroru projektoval. Jednou – když zase schvaloval seznam lidí určených k likvidaci – poznamenal: „Kdo si bude za deset či dvacet roků pamatovat všechny tyhle darebáky? Kdo si dnes pamatuje jména bojarů, které odstranil Ivan Hrozný? Nikdo.“

Ukrutností hraničící se sadismem (dal popravit tisíce až desetitisíce lidí, vyžíval se v jejich týrání, zbil snachu, až potratila, a následně utloukl syna k smrti...) proslul Ivan Hrozný už za svého života (1530 až 1584). Zároveň šlo ale o inteligentního, přiměřeně vzdělaného a mimořádně schopného panovníka, pod jehož vedením Rusko rozdrtilo Kazaňský a Astrachaňský chanát, překročilo Ural a položilo základy svému budoucímu velmocenskému postavení. Není proto divu, že má v Rusku, odjakživa vzhlížejícímu k mužům silné ruky, dodnes řadu obdivovatelů. Jeden takový – tajemník Rady bezpečnosti Ruské federace a někdejší dlouholetý šéf bezpečnostní služby FSB Nikolaj Patrušev – se na začátku května zastal Ivana Hrozného na stránkách časopisu Argumenty i fakty. Rusofobie a očerňování Ivana Hrozného má podle něj na Západě dlouhou tradici: „,Temná legenda‘ o něm jako o krutém tyranovi se objevila už za života cara z popudu západních kronikářů, kteří chtěli odvrátit pozornost Evropanů od toho, co se děje v jejich zemích.“ Vadilo jim prý, že Moskva neuznává jejich politické a morální vedení, ovšem proč by to také Rusové dělali, když pozorně sledovali Západ se všemi jeho problémy: „Náboženskými řežemi, inkvizicí, honem na čarodějnice, monstrózním koloniálním zotročováním národů.“

Patruševova představa o motivacích raně novověkých kronikářů je nepochybně legrační, ovšem skutečnost, že jde o vrcholného představitele režimu a blízkého Putinova přítele, už tolik ne. Navíc zdaleka není sám. O Ivanu Hrozném se točí filmy, před šesti lety ho v Moskvě coby velkého panovníka představila rozsáhlá výstava a halasně se ho zastával i někdejší ministr kultury Vladimir Medinskij. Pořád to ale není nic proti tomu, jakých rozměrů nabral jeho kult ve stalinském Rusku.

Vítězství maloměšťáctví a nacionalismu

Klasická marxistická historická škola, kterou vedl Michail Pokrovskij, nenechala na čemkoli, co se událo před rokem 1917, nit suchou a Ivan Hrozný byl pro ni arcipadouch. Na začátku 30. let se ale – spolu s narůstající Stalinovou mocí – společenské klima změnilo. Místo revoluční avantgardy se prosadily spořádané a usedlé ideály socialistického života. Přestaly se stavět komunální byty, volná láska ustoupila manželství a Majakovskij už nepsal básně (ostatně ani nemohl, protože v dubnu 1930 spáchal sebevraždu) o tom, že je třeba zakroutit maloměšťáckým kanárkům krkem, „aby komunismus nám kanár nezničil“. Místo experimentální poezie se prosadil toporný socialistický realismus a – jak se blížila druhá světová válka – nabíralo na síle státem dirigované vlastenectví.

Strana všemožně podporovala lidovou kulturu, v obrovských nákladech se vydávali ruští klasikové a Velké divadlo zařadilo – pravda pod jménem Ivan Susanin – obnovenou premiéru Glinkovy opery Život za cara, jejímž hrdinou je rolník, který vláká polské vojsko do bažin a za cenu vlastního života zachrání cara a vlast. Řada prominentních literátů nedokázala změnu kurzu včas zachytit, což se přihodilo třeba básníkovi Děmjanu Bědnému, který roku 1934 sepsal divadelní hru Bohatýři. V ní – šlechtické – bohatýry ruských bylin vylíčil jako opilce a sraby, což nejbližšího Stalinova spolupracovníka Molotova rozlítilo tak, že z divadla odešel hned po prvním jednání a doprovodil to vzteklým výkřikem: „Skandál! Bohatýři byli přece skvělí lidé!“

Nová doktrína zasáhla i historiky. Pokrovskij měl svým způsobem štěstí, že roku 1932 zemřel na rakovinu. O dva roky později totiž Stalin jeho dílo beznadějně sepsul a o někdejším „šéfh istorikovi“ začal stranický tisk psát jako o přisluhovači „trockistických škůdců“ a vyčítat mu, že pomlouval „lidové cary“ Ivana Hrozného, Petra Velikého, a dokonce si dovolil nevlastenecky tvrdit, že válku s Napoleonem způsobil „nenasytný“ ruský kapitál, a nikoli francouzská rozpínavost.

Mučení je pokrokové

Stalin byl sice čistokrevný Gruzínec, ovšem už před revolucí razil teorii, že v etnicky roztříštěné Ruské říši byli vždy „velícím národem“ a jednotícím prvkem „Velkorusové“, což ho nakonec přivedlo k tomu, že se k stáru stal praktikujícím ruským nacionalistou. V roce 1934 rozkázal, aby se přepsaly učebnice dějepisu, na jejichž čistotu a vlastenectví osobně dohlížel se stranickým šéfi deologem Andrejem Ždanovem. Samozřejmě nezmizel důraz na třídní pojetí dějin, vedle toho se ale ruská historie stala v jeho pojetí nekončící řadou vynikajících individuálních úspěchů – od Alexandra Něvského (utopil na Čudském jezeře německé rytíře jako štěňata) přes Ivana Hrozného a „revolucionáře na trůně“ Petra Velikého až po geniálního Lenina a ještě mnohem geniálnějšího Stalina.

O Ivanu Hrozném si pak žáci v jedné takové učebnici mohli přečíst, že „musel bojovat proti bojarům, aby rozdrtil ty malé cary a aby posílil své postavení samovládce“. Z drobné šlechty si proto vytvořil osobní gardu – opričníky: „Každý měl u sedla pověšenou psí hlavu a kromě ní koště. Byl to odznak jejich poslání, jímž bylo vyhledávání a pronásledování carových nepřátel a odstraňování zrádných bojarů.“ Jen díky těmto čistkám se Ivanovi – jak se dozvídaly děti – podařilo spojit „rozptýlená věrná knížectví v jeden silný stát“.

Ještě mnohem dál zašel výše zmíněný Ždanov, když se nechal slyšet, že „masové mučení a popravy za vlády Ivana Hrozného a celá jeho činnost byly pokrokové“. Dodejme, že Stalin si z pokrokáře Ivana vzal příklad. Generaci starých revolucionářů, kteří se mohli považovat za jemu rovné, nechal během Velké čistky „zmizet“ a obklopil se svými vlastními – o generaci či dvě mladšími – „opričníky“, což pro své okolí okomentoval bonmotem: „Spoléhejte na střední kádry.“ Čísla mluví za vše. Z 1956 delegátů 17. sjezdu komunistické strany, který se konal na začátku roku 1934, jich bylo 1125 obviněno z kontrarevoluční činnosti, a tak se sjezdu místo oficiálního názvu „Sjezd vítězů“ dodnes říká „Sjezd postřílených“.

Učitel, učitel, učitel

Na konci 30. let už kult Ivana Hrozného dosáhl takového stupně, že sovětský spisovatel Boris Pasternak (autor Doktora Živaga) v jednom dopise poznamenal: „Náš dobrodinec soudí, že jsme byli příliš sentimentální. Petr Veliký už není vhodným vzorem. Otevřeně přiznal novou vášeň pro Ivana Hrozného, opričninu a krutost. Toto je téma nových oper, divadelních her a filmů.“ Měl naprostou pravdu.

Jedním z plodů Stalinovy historické vášně byla divadelní hra Ivan Hrozný, kterou krátce po přepadení Sovětského svazu Německem sepsal prominentní spisovatel Alexej Tolstoj. Sama o sobě není nijak pozoruhodná, do dnešních dní se ale dochoval Stalinův exemplář s jeho vlastnoručními poznámkami. V textu přeškrtával různé „ach ach“ a „och“, kterými si – podle něj nejspíš slabošsky – ulevoval Ivan Hrozný, a kromě toho si zřejmě mimoděk čmáral na obálku. Mnohokrát na ni napsal slovo „učitel“ a jednou slovo „vydržíme“.

Ivan, ne Hamlet

Za nejsilnější propagandistický nástroj ale Stalin (stejně jako Goebbels) považoval film, a tak roku 1941 pověřil natočením osudů Ivana Hrozného nejslavnějšího sovětského režiséra – Sergeje Ejzenštejna. Při sledování prvního dílu diktátor vrněl blahem a režiséra odměnil Stalinovou cenou. Druhý díl ale Ejzenštejn pojal po svém a Ivana Hrozného zobrazil spíš jako reálného člověka než vladařský symbol – muže pronásledovaného běsy, který se dopouští ničemností a ukrutností a pak se za ně kaje. Když dílo Ejzenštejn na podzim 1945 promítl dalším filmařům, bylo všem – jak vzpomínal režisér Michail Romm – jasné, že jde o paralelu se Stalinem: „V Ejzenštejnově drzosti, v pohledu jeho očí, v jeho vyzývavém skeptickém úsměvu jsme však cítili, že jedná vědomě, že se rozhodl všechno riskovat. Bylo to hrozné.“ K jednomu ze znepokojených herců navíc prohodil: „Stalin zabil mnohem víc lidí a nekaje se. Až to uvidí, možná že se kát bude.“

To bylo samozřejmě hodně naivní a věděl to i Ejzenštejn. Když mu oznámili, že si pro druhý díl poslal Stalin, dostal infarkt, a tak šel na kobereček jen šéf filmového průmyslu Ivan Bolšakov. Nebylo to zjevně nic příjemného. Stalin film označil za „noční můru“ a Bolšakov se prý z Kremlu vrátil k nepoznání změněný: „Pravé oko měl divně přivřené, v obličeji plno rudých skvrn, a po tom, co prožil, nebyl schopen celý den s nikým mluvit.“ Což je – pokud uvážíme, že jednoho z jeho předchůdců Borise Šumjackého dal Stalin roku 1938 zastřelit – docela pochopitelné.

Promítání druhého dílu Stalin zakázal (veřejnost ho spatřila až pět let po jeho smrti), ale vadilo mu něco jiného, než všichni očekávali. V únoru 1947 si pozval Ejzenštejna (režisér ho předtím v dopise odprosil) a představitele hlavní role Nikolaje Čerkasova do Kremlu. Během dlouhé rozmluvy – z níž oba hosté pořídili zápis – jim vysvětlil, že Ivana považuje za „skvělého a moudrého vládce“, jehož „moudrost spočívala v tom, že trval na národním hledisku a nepouštěl cizince do země“. Opričníky označil za „regulérní, progresivní armádu“ a Ejzenštejnovi vytkl, že je pojal jako „americký Ku-kluxklan“. Trval na tom, že Ivan Hrozný musí být vyobrazen jako rozhodný a statečný panovník, nikoli jako váhavý slaboch, který „se podobá spíš Hamletovi“ a „všichni mu napovídají, co má dělat, ale on sám nerozhoduje“. Připustil, že Ivan Hrozný byl krutý a vzápětí dodal, že měl být ještě krutější, ale bohužel „se mu do práce míchal“ Bůh: „Jednou z chyb Ivana Hrozného bylo, že nezlikvidoval pět hlavních feudálních rodin. Kdyby zničil těch pět bojarských rodin, pak by nebylo smuty (rozvratu, který zasáhl Rusko po smrti Ivana Hrozného – pozn. red.).“

Exportní artikl

Ejzenštejn od Stalina odešel s tím, že předělá druhý díl filmu a začne pracovat na třetím. Do toho prvního se mu strašně nechtělo, do toho druhého nejspíš ano, ale nestihl ani jedno, protože v únoru 1948 dostal další infarkt a zemřel. Čtrnáct dní poté se Gottwald „vrátil z Hradu“, Československo se stalo sovětským satelitem, a tak se i nám dostalo poznání, že Ivan Hrozný nebyl zas až tak hrozný.

V Praze se hrál Prokofjevův Ivan Hrozný, o dávno mrtvém ruském carovi vycházely romány, pochvalně se o něm zmiňovaly historické knihy i dobový tisk a kina promítala oslavné filmy. Třeba Spiknutí mnichů, na které komunistická Rovnost lákala diváky slovy, že „car Ivan Hrozný správně rozpoznal význam knihtisku a rozhodl se, že z něho učiní jeden z prostředků upevnění své moci“, církev se však spikla s bojary, a tak „první tiskárna byla spiknutím mnichů a bojarů spálena“, namísto „jedné však vzniklo deset, sto, tisíce jiných“.

Skutečnost, že i sedmdesát let poté pronášejí vysoce postavení představitelé Putinova Ruska politicky motivované obhajoby diktátorských moresů Ivana Hrozného, by nás neměla překvapovat. Buďme rádi, že je nemusíme poslouchat.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.