Slovo filantrop pochází z řečtiny a znamená lásku k člověku. V tom spojení se však už nic neříká o tom, k jakému člověku ta láska má kvést. Ke všem lidem? Nebo jen k těm znevýhodněným? Případně jen k lidem z „našeho kmene“?
V obecném povědomí znamená filantropie něco jako přerozdělování jmění bohatých ve prospěch chudých a potřebných. Možná si intuitivně myslíte, že to tak nějak funguje. Za posledních 20 let vzniklo skoro 200 tisíc nových nadací, které spravují ohromující majetek v hodnotě 1750 miliard dolarů, nejvíce v USA, na druhém místě je Británie. Sociální nerovnosti mezi lidmi by se tím měly stírat. Říká to alespoň selský rozum.
Jenže se plete. Nejenže se nerovnosti nestírají, dokonce se rozrůstají. A ze všeho nejpozoruhodnější je fakt, že k tomuto rozevírání nůžek mocně přispívá i filantropie. Když totiž mluvíme o těch ohromujících částkách, nemáme na mysli malé charity, drobné dárcovství pro lidi postižené válkou nebo hladové žirafy ve Dvoře Králové. Mluvíme o společnostech s ručením omezeným (LLC), které mají trochu jiná pravidla než klasické nadace a byznysovými metodami nabízejí dobročinnost těm, kdo by se bez ní často klidně obešli.
Pošlete to na Oxford
Je to docela silné tvrzení, ale posuďte sami. Podle Paula Vallelyho, autora knihy „Filantropie – od Aristotela po Zuckerberga“, skončí jen asi každý pátý dolar věnovaný bohatými donátory z USA v kapsách chudých. Ještě jednou: Jen pětina darů je rozdělena potřebným. Kde tedy končí ty ostatní? Tak různě. V uměleckých galeriích, v koncertních sálech, hodně často ve sportu nebo ve školství.
Ovšem nikoli ve speciálních školách pro autistické děti, nýbrž na elitních univerzitách. V podstatě se dá říci, že přesně tam, kam chodí děti filantropů.
V Británii v letech 2007 až 2017 rozdělili místní miliardáři a milionáři ze svých nadací celkovou sumu 4,79 miliardy liber. Dvě třetiny této částky putovaly do vysokých škol a polovina z těchto peněz skončila na dvou univerzitách – v Oxfordu a v Cambridgi; ve dvou nejbohatších vzdělávacích institucích Evropy.
Asi miliarda šla na umění různých žánrů a – abychom nebyli nespravedliví – 222 milionů liber obdrželi sociálně slabí lidé. Ve společnosti s ručením omezeným (LLC) totiž lidumil sám rozhoduje o tom, kam jeho dar nakonec putuje – nejspíše na univerzitu, kam se právě hlásí vnoučata.
Nabízí se logická otázka, jestli je na tom něco nespravedlivého. Je přece na mecenáši, kam své těžce vydělané peníze investuje. Takže: Není.
Pet projects
Ano, dar je dar, ale v našem případě vzniká otázka, kdo jej vlastně daroval. A také jestli ty darované prostředky darujícímu tak docela patřily. Z oněch pěti zmíněných miliard liber totiž skoro polovinu tvořily daňové odpisy. Mecenáš použil filantropii místo daňové optimalizace. Takže britští občané obětovali dvě miliardy daňových příjmů, aniž by měli nějaké slovo při rozhodování, kam ty prostředky půjdou.
Většina filantropů už od časů Carnegieho a Rockefellera nikdy nechtěla řešit spravedlivý svět. Přáli si „lepší společnost“, ale k obrazu svému.
Až na výjimky se mecenáši o sociální spravedlnost nezajímají dodnes. Většina z nich má nějaký svůj „pet project“ (zamilovaný projekt) – ať už jsou to galerie, knihovny, školství, nebo třeba zdraví.
Tím posledním prosluli zejména Bill a Melinda Gatesovi. Prostřednictvím své nadace dokázali v 90. letech vymýtit malárii a masivním očkováním 2,5 miliardy dětí eliminovat dětskou obrnu v Africe. Něco takového je ohromující úspěch, na tom se každý shodne. Člověk by právem čekal, že africké vlády Nadaci Melindy a Billa Gatesových dodnes vynášejí do nebes. Jenže to moc nedělají, dnes ani tehdy. Spíše rozpačitě krčí rameny.
Ne že by jim vymýcení těchto chorob nepřišlo vhod. Jenže když ta obdivuhodná dobročinnost probíhala, figurovala malárie a dětská obrna v žebříčku nejpalčivějších problémů afrických zemí někde na desátém místě. Reakce afrických vlád by se dala shrnout asi do takové věty: „Bylo to od pana Billa a paní Melindy moc milé, ale kdybychom ty miliardy měli v ruce my, šly by někam úplně jinam. Třeba na válečné sirotky nebo na to, aby se konečně polovina vesničanů připojila na elektrickou síť.“ (Anebo na nové limuzíny a šperky pro manželky všech hodnostářů, dodal by skeptik.)
S podobnou reakcí se Gates setkal i doma, kde jeho finanční intervence do školství pomohly snížit počet žáků ve třídách. Současně ovšem odklonily část veřejných financí na jiné projekty, které více zajímaly místní komunity. Je to paradox – i když má mecenáš sebebohulibější úmysl, jeho pomoc může způsobit stejně užitku jako nezamýšlených škod.
A tak to obvykle chodí s „pet projects“. Typické je, že mecenáš pro svůj dobrý pocit pomůže velkou investicí několika desítkám znevýhodněných studentů dostat se na elitní školu. Nicméně stejný obnos by pomohl řešit strukturální problém řádově většího počtu studentů, na něž se však nedostane, mimo jiné kvůli seškrtání místních rozpočtů. Jejich nižší objem nepřímo souvisí s daňovými odpisy pro mecenáše.
Plyne z toho nemilý závěr, že místo aby filantrokapitalismus svět neustále zušlechťoval, ve svém důsledku ho hlavně zmrazí v současné podobě. „Přestaňte mluvit o filantropii a začněte mluvit o daních. Daně, daně a daně! Všechno ostatní jsou hovadiny,“ pustil se v Davosu do boháčů historik Rutger Bregman.
Miliardáři jsou našimi dlužníky
Mnoho ekonomů se domnívá, že když už se filantropové dožadují tolika daňových úlev (příjem nad 150 tisíc liber ročně je v Británii daněn taxou 45 procent, takže se leckomu zdá smysluplnější podpořit vlastní nadaci a klesnout tím třeba na dvacetiprocentní zdanění), měli by i poplatníci mluvit do toho, na co jsou sesbírané peníze vlastně použity.
Zmiňuje se, že od daní by měly být osvobozeny jen některé projekty, například sociální bydlení. Jinak daňoví poplatníci nepřímo přispívají na ledacos, rozhodovací pravomoci si ponechávají jen donátoři.
Ekonomové jsou ohledně filantrokapitalismu plni pochyb. Ty s nimi ovšem podle všeho zatím nesdílí veřejnost. Když chtěla britská vláda v roce 2012 omezit daňové úlevy pro filantropy, narazila na masivní odpor nejen mecenášů, ale i mainstreamového tisku. Podobně dopadl prezident Barack Obama v USA. Filantropie je u veřejnosti prostě populární – a to i ve formě filantrokapitalismu.
Sžíravou kritiku vůči ní pěstují především sociologové. „Řešit problém jedním způsobem, totiž dobročinností, znamená neřešit ho jiným způsobem, totiž systémovou reformou. Filantrop může třeba dotovat vězeňský vzdělávací program, za což mu řada vězňů i bachařů bude vděčná. Jenže současně to může znamenat, že se společnost přestane věnovat mzdovým a pracovním zákonům. A ty by stabilizovaly životy lidí tak, že by se pak do vězení možná vůbec nedostali,“ říká italská politoložka Chiara Cordelliová.
„Miliardáři nejsou žádnými spasiteli, k nimž by společnost měla vzhlížet, ale dlužníky odkázanými na její milost. Sice řeší konkrétní problémy, vymazávají ale z rovnice svou roli při jejich způsobování,“ říká Cordelliová.
To se nápadně podobá větě, kterou na adresu Carnegieho a Rockefellera pronesl před sto lety americký prezident Theodore Roosevelt: „Žádné množství darovaného majetku nedokáže vykompenzovat nemorálnost, s níž byl nabyt.“
Někteří boháči dávají takovým názorům za pravdu. „Mé bohatství není jen produktem tvrdé dřiny,“ říká Martin Rothenberg, zakladatel Syracuse Language Systems, „nýbrž také silného hospodářství a spousty investic, ať už plynuly do mě osobně, nebo do ostatních.“
V Británii dokonce Julian Richer, zakladatel hi-fiřetězce Richer Sounds, přenechal 60 procent vlastnictví ve firmě o hodnotě devíti milionů vlastním zaměstnancům, a to v partnerském fondu. „Lépe se mi v noci spí,“ komentoval to.
Ve jménu slabých proti slabým
Jak jde dohromady filantropie s demokracií? Dost špatně. Jako příklad může posloužit třeba Art Pope, majitel a ředitel obchodního řetězce Variety Wholesalers. Ten si jako zakladatel své LLC (nadace s jiným právním postavením nesmějí do politiky vůbec zasahovat) vytyčil za cíl bojovat s volebními podvody.
Volební podvody? V USA přece nedochází k volebním podvodům, jakkoli se to Donald Trump a tým jeho právníků snažili veřejnosti čtvrt roku vsugerovat. Pope nicméně prosazuje, aby se každý volič musel před vhozením lístku do urny prokázat řidičským průkazem. Čímž by efektivně vyřadil z volebního procesu ty, kteří nemají řidičák, asi nejspíše proto, že nevlastní auto. A tito lidé většinou nevolí stejnou stranu jako Art Pope.
Tím se dostáváme k principiálnímu paradoxu západní filantropie. Superboháči skrze své nadace mohutně zasahují do věcí veřejných. To ale vůbec neznamená, že s většinou veřejnosti sdílejí alespoň vzdáleně stejné hodnoty. Je dobře známo, že jedno procento nejbohatších unisono podporuje škrty v oblasti sociálního zabezpečení a zdravotní péče, jsou proti navyšování minimální mzdy a jsou pro zrušení všech regulací pro korporace.
Zakládají nadace, které si kladou za cíl pomáhat znevýhodněným lidem. Individuální filantrop sice může být veden sebeušlechtilejšími pohnutkami, ale jeho nadace přenechá chudým slabou pětinu. A výsledkem úsilí jeho sociální skupiny je naopak zvětšování sociálních rozdílů do takové míry, že to nevyřeší žádný filantropický systém na světě.
Není divu, že si někteří ekonomové už dlouho kladou otázku, zda je mecenášství vůbec k něčemu.
Filantropie s lidskou tváří
Bylo by ovšem nefér vylévat spolu s filantrokapitalismem z vaničky i samotnou filantropii.
Ostatně i v monografi i Paula Vallelyho představuje filantrokapitalismus jen jednu kapitolu. Autor rozlišuje ještě jiný koncept, jemuž říká „reciproční filantropie“ nebo také „filantropie s lidskou tváří“.
Tou to přece začalo, zmiňuje v prvních kapitolách. Aristoteles byl zastáncem obdarovávání lidí v nouzi, neboť to budovalo dobré sousedské vztahy. Křesťané a muslimové považovali sociální pomoc za akt milosrdenství a lásky k bližnímu.
I v současné církvi má reciproční filantropie silné zastánce. Jedním z nich je arcibiskup z Canterbury, který má silné pochybnosti, že by stát měl mít morální právo dohlížet na to, kam putují individuální dary. „Posledních sto let nás po učilo o tom, co dokáže hyperaktivní stát, který zastává řadu morálních dogmat,“ nechal se slyšet.
Filantropie s lidskou tváří může být podle Vallelyho se sociální spravedlností v souladu – jakkoli poslední dvě dekády dokazují opak. Vyžaduje to jen vědomější úsilí na straně filantropa. Ten nesmí dopustit, aby kvůli jedné jeho milované sazeničce vyschla zahrada.
Spaste jejich duše
„Z dárcovství se v průběhu generací pomalu vytratilo srdce, vyprázdněné místo zaujala hlava,“ pokračuje Vallely v poetických příměrech. Má na mysli to, že moderní filantropie se příliš soustředí na efektivitu – přeje si co největší „ránu“ za jeden dolar. V budoucnu se bude muset více soustřeďovat na konkrétní příjemce – a také na jejich duši.
Při reciproční filantropii se mecenáš důsledně zajímá o to, jaký bude mít jeho krok společenský dopad. Příkladem filantropie s lidskou tváří je, když mecenáši podporují místní komunity, rodinné vztahy (kam nedosáhne stát), různá družstva, kongregace věřících, environmentalisty a aktivisty na poli lidských práv. Posílit občany, aby dokázali lépe čelit autoritativním tendencím vlád – tím, na rozdíl od filantrokapitalismu, dokáže filantropie s lidskou tváří budovat spravedlivější společnost.
Vallely v poslední kapitole radí opouštět iniciativy shora a přemýšlet více zčerstva, uzavírat partnerství, mluvit s místními samosprávami, s podnikateli a nakonec i se samotnými recipienty.
Má to celé jeden háček. Návrat aristotelovského vztahu mezi dárcem a obdarovávaným vyžaduje až příliš mnoho úsilí ze strany mecenáše.
Klade to na něj absurdní nároky. Stává se totiž nejen vykupitelem vlastního svědomí, ale čímsi jako svědomitým úředníkem. Měl by se vzdát mecenášské činnosti tam, kde to má u veřejnosti největší úspěch („ránu“). Měl by spoustu práce za skromnou odměnu ve formě uznání pár jednotlivců.
Byl by to vlastně takový neplacený komunální politik. Filantropie s lidskou tváří by byla suchým chlebíčkem. Ale kdyby se dařila, mohlo by skončit celé to filantrokapitalistické třeštění.
Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.
