Není političtějšího tématu než právě daně. Kvůli nim byly ve středověku svolávány první evropské parlamenty. Dokonce díky nim v historii vznikaly nové státy, a ne ledajaké, třeba ty Spojené americké.

Daně jasně ukazují, jak kdo vidí roli jedince ve společnosti. V praxi demonstrují, jestli opravdu věříte, že každý svéprávný člověk nejlépe ví, jak naložit s vydělanými penězi, nejlépe rozhodne, jestli je utratí, uloží, investuje, nebo někomu daruje, anebo si myslíte, že člověk je takové věčně nedospělé a nesvéprávné dítě, které si se svou svobodou neví rady. A proto je mu třeba co největší část peněz vzít a ve formě různých služeb a dávek (samozřejmě jen někdy a jen zčásti) vrátit.

Tak průzračných politických témat, jako jsou daně, není mnoho. Většina témat je naopak dost komplikovaná. Názory na ně jsou dvousečné a zrcadlí směsici různých ideových a odborných východisek i technicistních řešení. A přece jsou to ze své podstaty témata vztahu jedince, rodiny, obce, veřejných peněz a státu, tedy témata navýsost politická! Takovým tématem je i školství a vzdělávání.

Školství děkuje za covid

Covidové restrikce citelně zasáhly české školství. Demonstrovaly, v čem tkví jeho největší problémy. Přesněji řečeno, pro mnohé poprvé zřetelně pojmenovaly, že vzdělávací systém má vážné problémy. Tím největším je sám (ne)systém toho, co, kdo, koho, kdy a jak má učit, co má být výstupem vzdělávání a jak to všechno efektivně ověřovat. Online výuka, změny v termínech a struktuře přijímaček, maturit i státnic dále rozevřely nůžky mezi dobrými, průměrnými a špatnými školami. Ukázaly, že ryba smrdí od hlavy. Přiblížily, jakou mají v českém školství pozici ministerstvo, kraje a obce i ostatní zřizovatelé, ředitelé, učitelé, žáci i rodiče. Zejména však odhalily, že opakovaně zavřít školy je vlastně děsně jednoduché. A valná většina žáků, studentů a rodičů se ani moc nebrání. 

Leckdo teď možná poznamená, že vzdělání je v dnešním světě nanic. Uvede řadu příkladů lidí, kteří významných úspěchů dosáhli bez formálního vzdělání, nebo dokonce navzdory němu. I opačné příklady zoufale neúspěšných a nepoužitelných doktorů a profesorů. Ale jistě, všichni takové případy známe. Jenže o ně vůbec nejde, jsou jen špičkou ledovce. Jde o masu dětí a kvalitu jejich příležitosti uchopit svou budoucnost a život reálně držet ve vlastních rukou. Všechny žebříčky kvality života jasně ukazují, jak velká je závislost postavení té které země na výkonnosti jejího vzdělávacího systému a trendu jeho rozvoje.

Všechna hodnocení zohledňují, zda žáci a studenti opravdu získávají kompetence, které mohou zužitkovat ve svém životě – profesním, osobním, ale i občanském. Kompetence, které nepodléhají okamžitému ani dlouhodobému zubu času a umožňují uspět na měnícím se trhu práce. Kompetence, které je činí odolnými vůči osobním bankrotům, exekucím, závislosti na státu, populismu či radikalismu. Tedy jevům, jež plodí vzdělávací systém, který prohlubuje nerovnosti počátečních příležitostí pro děti z různých prostředí. Právě v tom všem české školství zaostává a tím v dlouhodobém kontextu ohrožuje každého z nás. Na vině zdaleka nejsou jen hluboce podprůměrné finanční investice do vzdělávání.

Je to všechno paradox, české školství má spoustu dobrých předpokladů, aby kvalitní bylo. Hustou síť vzdělávacích institucí, pedagogické fakulty skoro v každém krajském městě, příklady dobré praxe mezi tradičními i alternativními školami. Máme i úctyhodnou tradici: jsme národ Komenského, tedy vcelku vzato jediné učitelské osobnosti žijící před rokem 1800, na kterou se odvolávají všechny současné světové pedagogické kapacity.

Kde není poptávka…

Na začátku byla řeč o daních, tedy o ekonomické kategorii. V závěru to nebude jiné. Největším problémem českého školství je malý zájem veřejnosti. Politický trh bude jen takový, jaký si jej my voliči uděláme. Když bude chybět poptávka po změnách ve školství, nevznikne ani kvalitní nabídka. Odložme proto ostych i předsudky. Poptávat před volbami i po nich od politické reprezentace zásadní proměnu vzdělávání je v bytostném zájmu úplně každého v této zemi. 

Aleluja, jestli nás to konečně zmobilizuje!

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.