Stejně jako v jiných oblastech ekologie také v řešení plastového odpadu patří Evropa mezi nejpřísněji regulované regiony světa. S typickou sebemrskačskou přísností si Evropané zakázali plastová brčka nebo jednorázové plastové nádobí, jež po použití a vyhození vytvářejí v oceánech celé ostrovy odpadu z PVC.

Má to však tradičně jeden háček, a sice že drtivá většina masy plovoucích skládek nepochází z Evropy. Časopis Science nedávno zveřejnil studii, v níž sestavil žebříček největších znečišťovatelů oceánů. Dominují mu asijské země: Filipíny podle magazínu vypustí do moře přes 356 tisíc tun plastového odpadu ročně, druhé místo obsazuje Indie se 126 tisíci tunami a třetí je Malajsie se 73 tisíci tunami.

Také na dalších místech „top ten“ figurují země z jihovýchodní Asie, mimo jiné Čína, Indonésie, Vietnam nebo Thajsko. Jedinou neasijskou výjimkou v první desítce je Brazílie.

Jak je na tom Evropa? Science ji i s dalšími vyspělými zeměmi řadí do kategorie „ostatní“; celkem evropské země spolu se Spojenými státy nebo Kanadou vypustí do moří ročně zhruba polovinu plastového odpadu, který zvládnou za stejnou dobu samotné Filipíny, konkrétně 176 tisíc tun.

Evropský boj za záchranu oceánů tak trochu připomíná snahy o dekarbonizaci. Země na starém kontinentu utrácejí horentní sumy za vykoupení vlastní viny, aniž by tím řešily podstatu problému.

Naše snahy se jeví o to úsměvněji, když si člověk představí, kolik dobrého pro ekologii by se za miliardy eur vyplýtvané v Evropě s minimálním globálním dopadem dalo udělat právě v asijských ekonomikách.