Pokud jste povahy a přesvědčení konzervativního, budou se vám následující řádky číst asi jako milník na cestě k apokalypse. Progresivisté se naopak nemohou dočkat, až ta usmolená hotovost konečně přestane existovat, plně a bez možnosti volby nahrazena digitální měnou.

Na začátku pandemie, kdy šlo o rychlou injekci likvidity „do systému“, by se nám byla hodila: žádné zdržování s neúčinnými převodními pákami, žádné „průsaky“ nepotřebným; prostě peníze tady a teď. Pokud si představíte systém, kde každá fyzická a právnická osoba má u centrální banky virtuální účet (obsluhovaný klidně přes aplikaci v chytrém telefonu), pak je opravdu triviální distribuovat „digitální peníze“ na ta správná místa, rozšiřovat či naopak zužovat jejich přísun, stanovit podmínky čerpání, třeba i na co, kdy a kým mají být utraceny.

Podstatný rozdíl oproti decentralizovaným kryptoměnám (bitcoin a spol.) je právě v tom, že za digitální měnou stojí přímo centrální banka, která může připisovat peníze bez jakéhokoli prostředníka a také tuto měnu kryje odpovídajícími rezervami a depozity. Digitální dolary nejsou „helikoptérové peníze“, rozhazované všude kolem, ale jejich pravý opak – jako byste centrální banku vybavili laserovým zaměřovačem, který je schopen trefit se do všech terčů. Najednou, po dávkách, přesně jak si tvůrce měnové politiky přeje nebo jak se s vládou dohodne.

Ve Spojených státech, které na masivním programu pomoci – ať již prostřednictvím kvantitativního uvolňování, nebo federálních výdajových programů – nešetřily za Trumpa ani teď za Bidena, se výhody a nevýhody rozebíraly velice podrobně. V USA totiž vedle sebe paralelně existují technologie velice pokročilé jako PayPal, Venmo nebo Zelle, etablované kartové společnosti jako Visa nebo MasterCard a technologie principiálně z 19. století, například používání šeků. Podle poslední studie amerického Fedu (centrální banky) na téma bezhotovostních plateb bylo v roce 2018 prostřednictvím šeků provedeno 14,5 miliardy plateb v hodnotě 25,8 bilionu dolarů. Při větších platbách je dodnes používání šeků běžné, celkový objem i hodnota transakcí sice klesají, ale nijak závratným tempem.

Jestliže Česko po listopadu 1989 přeskočilo vývojovou etapu šekových knížek, Čína si odpustila nejen šeky, ale i éru platebních karet s magnetickým proužkem a bankomatů a skočila rovnou do éry onlinových, mobilních plateb, QR kódů a e-peněženek. Masivní nárůst plateb prostřednictvím Alipay a WeChat Pay, jejich systémová významnost a informační výhoda fintechových platforem kolem Alibaby a Tencentu se stovkami milionů uživatelů zbystřily pozornost čínských regulátorů.

Loni na poslední chvíli zablokovali vstup Ant Group, vlastníka Alipay, na burzu (mělo jít o největší primární emisi v dějinách) a přišli s řadou zpřísnění, která mimo jiné zvedají požadavky na kapitál. Zároveň ale Peking akceleroval experimentování s digitálním jüanem, čínskou měnou. Stejnou myšlenkou se více či méně vážně zabývají i centrální banky v zemích od Chile po Čínu, Evropskou centrální banku, Bank of England a samotný Fed nevyjímaje (viz mapa).

Miroslav Zámečník

Rizika domnělá i velmi reálná

Centrální banky jako emitenti digitální měny sice mohou zvýšit účinnost své politiky, zřídit virtuální účty pro všechny a částečně některými funkcemi konkurovat privátním technologickým platformám nebo „měnám“ založeným na technologii otevřeného blockchainu, ale není to bez rizik. Oficiální digitální měny totiž mohou postavit na hlavu celý systém alokace kapitálu.

Představme si klasický, dnes staromódní kontinentální model založený na „transformaci depozit“ v licencovaných a přísně regulovaných institucích, které shromažďují dočasně přebytečnou hotovost a půjčují ji na hypotéky obyvatelstvu, financování části jeho spotřeby, provozu podniků a jejich investičních závěrů. Banky mají nejen velký kapitálový polštář, ale i vyrovnaný poměr vkladů k úvěrům. Tam, kde není „přebankováno“, kapitálový trh je malý a konkurence z fintechu ještě s plnou silou nedotírá na marže, je takový model stabilní a má dosud zajímavou profi tabilitu.

Teď si představte, že na trh regulovaných institucí, oprávněných sbírat depozita, vstoupí megakonkurent v podobě centrální banky s digitální měnou. Ta nemusí ani konkurovat „výhodným úročením“, bohatě postačí, pokud by poskytla bezplatný platební styk a nelimitované ručení za depozita. Proč držet vklady v komerční instituci, která má limit pojištění vkladů (v EU je deset tisíc eur), když můžete jít přímo k tomu, kdo peníze tiskne (a z definice mu nemůžou dojít)?

Konzervativní střádaly sice zlobí, že v Česku už léta neviděli pozitivní reálný úrok ze svých úložek, ale to je ještě nerozhoupe k tomu, co by se pravděpodobně stalo, kdyby došlo na záporné nominální sazby – tedy aby vybrali hotovost a nacpali ji doma do trezorů. Tato úniková cesta snižuje účinnost měnové politiky, když má namířeno do záporných sazeb, a do krásného nového světa digitální měny hotovost v čisté verzi zkrátka nepatří.

Vlastně je jedno, zda by byla hotovost zrušena, nebo v nějaké klesající míře tolerována (stačí omezovat transakce v hotovosti, třeba kvůli praní špinavých peněz), v obou případech dáváte do pohybu řetězovou reakci s potenciálně devastujícím dopadem na instituce přijímající depozita.

Když banky přijdou o levný a stabilní zdroj financování v podobě vkladů, mají z ničeho nic nesoulad mezi úvěrovými expozicemi a svými závazky, neboť odplývající depozita by se musela něčím nahradit. Další otázka je, kdo by pak poskytoval úvěry domácnostem a podnikům, zda pořád ještě komerční banky a jiné k tomu určené instituce, nebo by se centrální bankéři vrátili v digitální éře do komunistických časů a přidělovali by i úvěry.

Kdo kontroluje vklady, úvěry a platby, kontroluje všechny praktické, s penězi spojené dimenze života. Díky digitalizaci s tím navíc nemá velké monitorovací náklady. Takové trestání neposlušných je díky propojení finančních databází s těmi, které kontrolují mobilitu a chování osob, hračkou. Nemusíte být paranoik, aby se vám taková perspektiva nelíbila. Pro zastánce osobních svobod je toto propojení teprve noční můra.

Náskok digitální Číny

Tak daleko nedošla ještě ani Čína, a že je v tomto ohledu pokročilá. Pilotní pokusy s digitálním jüanem (označovaným zkratkou eCNY) probíhají od dubna letošního roku v deseti regionech. Jedním z nich je město Su-čou nedaleko Šanghaje, kde po stažení jednoduché aplikace dostalo 180 tisíc obyvatel zařazených do experimentu zdarma digitální peněženku nabitou částkou odpovídající našim necelým dvěma stovkám. Mohli jí platit v participujících obchodech, kde dostali slevu. Testování, které probíhalo v prvním květnovém týdnu, bylo úspěšné. Digitální jüan je založený na využití „permissioned blockchain“, což znamená, že Národní banka Číny (centrální banka) rozhoduje, kdo smí digitální měnu používat. Nemá s ním nějaké kosmické záměry: nechce ani zakázat hotovost, ani dominovat platbám, ani úročit vklady, a už vůbec ne úvěrovat ekonomiku.

V domácí ekonomice tak jako tak rozhoduje o značné části úvěrové emise centrální banka, neboť velké čínské komerční banky jsou zvyklé půjčovat prioritním odvětvím, a koneckonců i všechny čínské fintechové giganty do jednoho respektují vedoucí úlohu strany. Kdo si myslel opak, byl nejpozději loni poučen o svém omylu a pěkně se vrátil do řady. (Jack Ma, zakladatel Alibaby, potažmo Alipay, je členem Komunistické strany Číny od konce 80. let.)

Digitální jüan místo dolaru?

Co doslova děsí jestřáby sledující rozmach a sebevědomí Číny v posledních letech je potenciální využití digitální čínské měny v mezinárodním platebním styku. Tam má zatím jüan na celkovém objemu transakcí zanedbatelnou váhu – kolem dvou procent, tedy ani ne sedminu podílu Číny na světovém exportu (loni 14,7 procenta). Naopak dolar je v platebním styku jako hlavní a zdaleka nejdůležitější světová rezervní měna používán desetkrát více, než by odpovídalo váze USA jako exportéra (loni podle UNCTAD 8,1 procenta). Dominance dolaru umožňuje Spojeným státům uplatňovat nevojenskými prostředky svůj vliv ve světě, včetně možnosti v krajním případě subjekty pod sankcemi odstřihnout od vypořádání transakcí. Čína není jediná země, která by chtěla mít k dispozici „bypass“ a získat možnost tuto americkou zbraň prostě obejít.

Jenže role jüanu jako rezervní měny je omezená prostou skutečností, že fakticky není konvertibilní pro transakce na kapitálovém účtu; kvůli velkému rozsahu uplatňovaných omezení je pro tyto účely málo použitelný. Ale jde každopádně o pečlivě zvážené rozhodnutí čínského vedení, které si je vědomo toho, jaké privilegium, ale také jaké náklady by změna postavení jüanu ve světovém finančním systému znamenala. Digitální jüan na tomto politickém dilematu v principu nic nemění. Ostatně už samotná představa digitální měny založené na blockchainu pod vedoucí úlohou strany zní jako dokonalý protimluv.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.