Jednou se děti o rusko-ukrajinské válce budou učit ve škole. Na základě faktů si utvoří názor, kdo byl agresor a kdo obránce. Jaké pohnutky mělo Rusko k napadení sousedního státu a co vlastně bylo smyslem akce, která si vyžádala tisíce obětí na obou stranách konfliktu. Možná dojdou k tomu, že to celé žádný smysl ani nemělo. Že lidé umírali zbytečně, a to jen kvůli narušenému jedinci, který však bohužel vládl světové jaderné velmoci. Teď je ale, alespoň pokud jde o školy a děti, namístě zdrženlivost.
K válce se postupně vyjádřili všichni členové české vlády. Vyzdvihnout si však zaslouží ministr školství Petr Gazdík, který i přes rozjitřenou atmosféru dokázal k problému přistupovat věcně. Po vpádu ruských vojsk na Ukrajinu řada učitelů na základních školách neudržela nervy na uzdě. Začala před dětmi emotivně vyprávět, jak zlo (Rusko) útočí na dobro (Ukrajinu). Rusy vykreslovali jako krvelačné a bezohledné agresory. Jenže si neuvědomili, že v Česku nežije jen početná ukrajinská, ale též ruská či běloruská menšina.
Ze škol se začaly šířit informace o eskalaci šikany. Ruské děti čelily nejen verbálním, ale také fyzickým útokům spolužáků. Mimo jiné proto, že učitelé a rodiče ztratili soudnost. Gazdík si jako ministr školství nepřisadil. Do škol poslal dopis, v němž uvedl, že není možné pokračovat ve „vzájemném napadání a obviňování, rozlišování národností na ‚hodné a zlé‘, lynčování kohokoli za příslušnost k národnosti“. A má pravdu. Podléhat davovému odsuzování Rusů by před dětmi neměli ani učitelé, ani rodiče.
