O tom, že Citigroup patří do superšpičky první ligy světového finančnictví, se nikdo nebude přít. Na otázku, jestli je v posledních letech úspěšná, se však odpovědi mohou různit. Jedním ze sporných kritérií je srovnání s rivaly v branži. Podle toho, jak pole konkurenčního boje definujete a které jeho aktéry si pro srovnání zvolíte, vám vyjdou dva docela odlišné výsledky.

Ten lichotivější obrázek vychází z bankovního indexu KWB, jenž funguje na technologickém trhu Nasdaq. Tvoří jej čtyřiadvacet amerických celostátních a regionálních bankovních domů. Jeho složení jednou za čtvrt roku aktualizuje pětičlenný výbor (čtyři lidé z investiční banky Keefe, Bruyette and Woods plus jeden zástupce Nasdaq), jenž si dává záležet, aby index odrážel co nejpřesněji formu, v níž se nalézají právě americké banky. Potlačuje proto firmy, které sice bankami také jsou, ale hodně se věnují jiným finančnickým disciplínám, jako jsou investice nebo pojištění. To je důvod, kvůli němuž v indexu chybějí velká jména jako Goldman Sachs, Berkshire Hathaway nebo MetLife.

Špička se vzdaluje

Když srovnáte výkon (vyjádřený pohybem ceny akcií) Citigroup s výkonem ostatních 23 konstituentů indexu KWB za posledních osm let, během nichž Citi šéfoval Michael Corbat, zjistíte, že odchylky jedním i druhým směrem jsou bezvýznamné. Snad jen vzestup po finanční krizi byl v letech 2012 a 2013 u Citi strmější než u kolegyň z branže, stejně jako byl v jejím případě propad o něco razantnější (viz graf). V zásadě však je Citi dobrým reprezentantem amerických bank – ať už si myslíme, že si to má dát za rámeček, či nikoli.

Při pohledu na finančnický ekvivalent Ligy mistrů, tedy absolutní špičku, jak jej sestavuje firma Refinitiv (dříve součást Thomson Reuters), však vypadá výkon Citigroup jinak. V přímém srovnání se čtyřmi největšími hráči – Goldman Sachs, JP Morgan Chase, Morgan Stanley a Bank of America – je cena jejích akcií někde na dvou třetinách ceny z roku 2006, zatímco cena zmíněných rivalů vzrostla průměrně téměř dvojnásobně.

Dosavadní CEO Michael Corbat (60) přitom dokázal zvednout cenu své banky o více než 55 procent a zdvojnásobit její čistý zisk na 19,4 miliardy dolarů (2019). To byla nemalá práce, protože po svých předchůdcích zdědil organizaci dost zmatenou. Citigroup vznikla v roce 1998 fúzí pojišťovny Travelers s bankou Citycorp, po níž následovala rychlá série akvizic, obvykle v oblasti spotřebitelských financí a obvykle nepovedených.

Daniel Deyl

Když Corbat na místo šéfa v roce 2012 nastoupil, úklid – například prodej tradiční makléřské firmy Smith Barney rivalům z Morgan Stanley – teprve započal. Po osmi letech jeho vlády však Citi stále zaostává v jednom z klíčových parametrů. Její rozvaha okolo dvou bilionů dolarů je srovnatelná s JP Morgan i Bank of America, ale návratnost vlastního kapitálu banky (ukazatel ROTE) činí taktak 12 procent, zatímco řečení konkurenti vykazují 19, respektive 16 procent (vše 2019).

I to je známka doby: když se vám v jiném (netechnologickém) byznysu povede skutečně vydělat 12 procent ROTE, budete mít otlačená ramena z neustálého poplácávání. Když však jste superbankéř, máte smůlu, protože váš ještě šílenější kolega vydělává ještě více.

Přičtěte k tomu nedávný skandál s omylem odeslanými stamiliony na účty věřitelů problémového klienta – a nedivíte se Corbatovi, že ohlásil předčasný odchod do penze. Zejména ve chvíli, kdy představenstvo banky správně kalkulovalo, že jmenování nového šéfa pomůže od oné trapné a potenciálně drahé epizody odvést pozornost. Stalo se; protože šéfem není šéf, nýbrž šéfka.

První ředitelka

Třiapadesátiletá Jane Fraserová nastoupí do funkce v únoru. Připíše si tak svého druhu primát, protože bude jako vůbec první žena z křesla generálního ředitele velet některé z prvoligových bank na Wall Street. Mnoho lidí považuje právě fakt jejího pohlaví za důležitý, jako třeba David Solomon, CEO Goldman Sachs. „Gratuluji Jane Fraserové, příští ředitelce Citi a první ženě, která povede velkou americkou banku,“ napsal Solomon. List Financial Times jej citoval a připojil sardonickou poznámku, že Solomon je „velký bojovník za vzestup žen, jehož správní rada je však naneštěstí plná mužů“.

Zájem, jejž Fraserová vzbuzuje, je do značné míry diktován společenskou, nikoli podnikatelskou poptávkou. To přispívá k jisté devalvaci skutečnosti, že Fraserová má za sebou více než čtvrtstoletí úspěšné kariéry. „Bankéř musí mít dvě vlastnosti – být oportunistický a přizpůsobivý,“ řekla loni, když ji v Citigroup jmenovali prezidentkou. Jí samotné neschází ani jedno, jak se postupně přesvědčili její nadřízení v analytické firmě McKinsey i v Citi, novináři i její vlastní manžel.

S prestižními tituly z Harvardu a Cambridge přišla v roce 1994 tehdy šestadvacetiletá Fraserová (narozená ve Skotsku a údajně spřízněná s mytickým králem Uhtredem z Northumbrie) na pohovor k McKinseyům a na uvítanou prohlásila, že nastoupí do práce pouze v případě, že bude podřízena přímo šéfovi bankovní divize. Na Lowella Bryana to udělalo takový dojem, že ji přijal – a nelitoval.

Daniel Deyl

Ačkoli pracovala jen na půl úvazku, aby se mohla věnovat dětem, vystoupala Fraserová do pozice firemního partnera. Mezitím pomohla kolegům sepsat knihu Světový závod: Jak vybudovat globální firmu. Místopředsedu představenstva Citigroup Michaela Kleina kniha zaujala natolik, že jí v roce 2004 nabídl místo manažerky globální divize klientských služeb. Odtamtud už vedla cesta až na vrchol.

Od roku 1996 je provdaná za Alberta Piedru, kubánsko-amerického dnes již exbankéře. Jeho otec sloužil jako ministr v samotných počátcích vlády Fidela Castra, než emigroval do USA; později to dotáhl na amerického velvyslance v Guatemale, kam jej jmenoval Ronald Reagan. 

Miliony v kapse, karty u těla

Alberto strávil šestnáct let u Goldman Sachs, než jej krutý rok 2008 zastihl ve službách německé Dresdner Bank. Tehdy se rozhodl kariéru opustit – jak později vyprávěla Fraserová – kvůli dětem. Kromě otcovského zaujetí však byl Piedra také zapleten do nepěkného třístranného sporu o odchodné (v době, kdy jeho banku od pojišťovny Allianz kupoval jiný německý ústav, Commerzbank. Posledně jmenovaná banka mu také nakonec vyplatila třímilionové odstupné, na něž by patrně bez rezignace nedosáhl). Rezignace mu umožnila bez dalších závazků shrábnout tři miliony eur.

Zároveň není pochyb o tom, že Fraserová dokáže hrát s kartami u těla. Po svém jmenování generální ředitelkou například odmítla dát rozhovor již zmíněnému listu Financial Times – ačkoli mohla očekávat velmi zdvořilé zacházení. 

To všechno je důležité dnes; od února se budou počítat výsledky. Již na jaře začne postupně vycházet najevo, jestli budou akcionáři Citigroup mít chuť připojit se k všeobecnému potlesku, jejž jejich vedení jmenováním ženy do svého čela vyvolalo.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

Daniel Deyl