Od polohovacích lůžek k pivu vede zdánlivě dlouhá cesta, a když už si ji dovedeme představit, tak spíš obráceně. Ondřej Habada a Martin Smetáček ji začali v roce 2012, kdy se potkali na výběrovém řízení firmy Linet na post jejího obchodního zástupce v Latinské Americe. Ani jeden neuspěl, ale o pár let později spojili síly na Galapágách. Ne aby nabízeli zdravotnická zařízení, ale prodávali ležák podle české receptury. Počátkem září otevřeli na hlavní Darwinově třídě tamního největšího města Puerto Ayora pivnici a restauraci Golden Prague. Sázejí na to, že se cestovní ruch narušený pandemií brzy probudí a turisté cestující za unikátní galapážskou faunou jim „ztrhnou pípu“.

Nápad nad nechutnou břečkou

Golden Prague už je v jihoamerickém Ekvádoru, ke kterému souostroví v hloubi Tichého oceánu patří, zavedenou značkou. Pivo, které vyrábějí čeští sládkové v šesti základních podobách (pět druhů ležáku a jedna IPA) a v osmi speciálech, tu sedmatřicetiletý Smetáček a jeho obchodní partneři z Česka točí ve dvou vlastních podnicích v Cuence a Guayaquilu. Kromě toho ho ze sudů čepuje další třicítka barů a také ho lze koupit v lahvích v největším řetězci supermarketů v zemi.

Nápad se zrodil v hospodě. Konkrétně v luxusní restauraci v ekvádorské metropoli Quitu, když pětice českých manažerů z podnikatelské delegace vyslané ministerstvem průmyslu a obchodu v dubnu 2015 znechuceně seděla nad lah­vemi lokálního Pilseneru. Divila se, jak je možné, že v takovém zařízení netočí pořádné pivo. U stolu padlo, že by to mohl být skvělý byznys, naučit Latinoameričany pít ležák plzeňské kvality. O dva roky později už se začaly plnit půllitry.

Jedním z mužů z oné pětice, která se následně rozšířila na osm podílníků, byl právě Martin Smetáček. V roce 2012 se vydal přes studentský program ­AIESEC na stáž na radnici v Cuence (třetím největším městě Ekvádoru), takže získal spoustu lokálních kontaktů. Kvůli Golden Prague upustil od dřívějších plánů na dovoz turbín a začal na místě budovat síť restaurací s kvalitním českým pivem a jídlem.

„S našimi pokrmy to bylo komplikovanější. Zcela selhaly utopence, naopak velice dobře se chytily guláš, pečené vepřové koleno a klobásy, které spe­ciálně pro nás připravuje v Cuence řezník podle naší receptury. Ale ležák Ekvádořanům šmakuje bez výhrad,“ pochvaluje si sedmatřicetiletý Smetáček, rodák z Kutné Hory.

Pivovar v okrajové části Cuency jede naplno. Smetáčkovi to umožňuje vybírat si jen ty distributory, kteří se k jejich produktu chovají podle požadovaných pravidel. Například nenechávají sudy na slunci, čistí trubky, čepují pivo do čerstvě opláchnutých půllitrů… „Hodně jsme s nekvalitním servisem v barech bojovali, ale během covidu se nám povedlo dosavadní odběratele probrat tak, abychom spolupracovali jen s těmi, kteří nekazí image naší značky,“ říká generální ředitel Golden Prague.

foto Tomáš Nídr

V brzké době plánuje otevření nejméně jedné pobočky v metropoli Quitu, výhledovým cílem je nabízet české pivo vařené v Ekvádoru i v sousedních zemích Peru nebo Kolumbii. Zahraniční expanze už byla v plánu na letošek, ale komplikované cestování kvůli vstupním covidovým procedurám ji odložilo. To na druhou stranu umožnilo rozšíření sítě o další dvě pobočky na domácím hřišti. Jednu ve městě Samborondón, druhou právě na Galapágách.

Na tak slavném místě chtěl mít Golden Prague pobočku dlouho i proto, že je tam díky turismu největší spotřeba piva na hlavu v Ekvádoru. Ale až pandemie, která srazila počet zahraničních návštěvníků na nulu a téměř zastavila tamní ekonomiku, dala Čechům šanci. „Hned v dubnu 2020, kdy jsme si mysleli, že covidový poplach skončí do konce roku, jsme si řekli, že využijeme příležitosti získat tam levně dobrý lokál,“ líčí Smetáček.

Jak se z „Klíštěte“ stala „Zlatá Praha“

Habada, který od setkání v Linetu nebyl se Smetáčkem v kontaktu, se do Ekvádoru dostal přes lásku. S manželkou zkoušeli žít na obou stranách planety, ve Slaném se narodili oba jejich synové, ale v roce 2014 nakonec padla volba na Galapágy, odkud pochází Habadova partnerka.

Nyní osmatřicetiletý Středočech kvůli tomu musel opustit dobrou manažerskou pozici v Česku, ale postupem času se na Galapágách vypracoval na jednatele firmy Proinsular, jež provozuje mimo jiné největší tamní supermarket. Logisticky tak zajišťoval podstatnou část potravin pro největší město Puerto Ayora na ostrově Santa Cruz.

V kontejnerech, které putují na ­Galapágy na lodích z ekvádorského ­Guayaquilu, vozil i pivo. Bylo tak jen otázkou času, než mu pod ruku přijdou vratné lahve s etiketou Golden Prague. Nakonec Smetáčka s Habadou propojil distributor a dva „staří známí“ se rychle dohodli, že druhý jmenovaný si vezme na starost dovoz a distribuci piva na souostroví.

Habada mohl Smetáčkovi nabídnout ještě jednu výhodu – byznys­meni z Ekvádoru (natož ze zahraničí) nedostanou na souostroví povolení podnikat, pokud nemají lokálního obchodního partnera. Tím Habada jako manžel místní obyvatelky je. A tak se mohla spolupráce rozrůst.

„Propůjčil jsem tomu své dobré jméno a také jméno manželčiny rodiny, což jako garance naší serióznosti mnohé věci zjednodušilo. Nikdo nám při rozjezdu neházel klacky pod nohy,“ vysvětluje Habada. Pustil se do hledání vhodných lokací.

Jako nejlepší místo se brzy ukázal zavedený, ale covidovými opatřeními soužený podnik La Garrapata (Klíště) na hlavní třídě Puerta Ayory. Jeho majitelé souhlasili s tím, že Golden Prague prostor pronajmou na deset let. Otevíralo se v září. Podnikání na Galapágách má svá specifika, tím prvním je zcela logicky doprava. Je potřeba ji promýšlet dlouho dopředu. Pokud vše klape (přičemž velice často neklape), lodě vyplouvají jen jednou za deset dní. Letecký transport je drahý, byť ho Golden Prague využívá například pro zasílání českých klobás z Cuency.

Hlavně je potřeba dávat pozor na to, aby sudy cestovaly v chladu. Pak je to také ona drobnost, že Puerto Ayora navzdory svému jménu vlastně není pořádným přístavem. Kargo se tam překládá z velkých lodí na malé, které je na etapy dovezou ke břehu na druhé straně ostrova, odkud je vše potřeba převézt do města. Komplikovaná přeprava vše výrazně prodražuje.

Jsem Galapážan, zaplať mi

Ještě větší problém je pracovní síla. Tamní lidé o sobě vtipkují: „Jsem Galapážan, zaplať mi.“ Podle Habady to vystihuje jejich představy o práci. „Na souostroví nelze administrativně snadno přivést zaměstnance z Ekvádoru, protože v právním systému má kvůli své odlehlosti speciální postavení, kvůli kterému je migrace z pevniny regulovaná. A před covidem tu měli Galapážané bez velké snahy spoustu dobrých míst v turistickém sektoru,“ vysvětluje.

Navíc tu zaměstnavatelé musejí vyplácet zaměstnancům 1,8násobek minimální mzdy, která platí na pevnině. Je to dáno tím, že život na Galapágách je mnohem dražší. Například proto, že zdravotní péči tu mají jen základní a kvůli pořádnému vyšetření si pacient musí zaletět do tisíc kilometrů vzdáleného Ekvádoru. „Pro podnikatele to znamená, že musí platit pracovníkům téměř dvojnásobek za mnohem horší servis, než jaký dostanou zákazníci například v Quitu,“ shrnuje Habada.

S tím už se stihl seznámit i Smetáček. „Při zaškolování jsme ledabylým číšníkům ukazovali, jak pivo naservírovat a jak sklenici umýt. Jenže jeden z mužů nám řekl, že on jenom roznáší a že v žádném případě tu není od mytí nádobí. Při uklízení lokálu zase zaměstnanci upustili košťata přesně ve dvanáct hodin a šli domů. Nezajímalo je, že ještě není hotovo. Takže jsme se s mnohými rychle rozloučili,“ kroutí hlavou a dodává, že Galapážany k usilovnější práci nepřiměl hluboký hospodářský propad souostroví. Nakonec se jim tým povedlo sestavit, ovšem zejména kuchaři museli absolvovat mnohotýdenní školení ­v guayaquilské pobočce Golden Prague, aby načichli firemní kulturou.

Golden Prague na Galapágách přesto mohla skončit rychleji, než začala, protože jen několik měsíců po spuštění příprav přiletělo Habadovi z Česka laso – měl se stát obchodním ředitelem Tescomy. „Taková nabídka se neodmítá, a navíc když jsem viděl bídnou kvalitu internetového vzdělávání svých synů v době pandemie, přemluvil jsem loni na podzim manželku k návratu do Evropy,“ vysvětluje. Ke zdaru projektu tak nakonec přispívá spíše jeho žena, která mezi oběma kontinenty pendluje a pomáhá s rozjezdem restaurace.

„Golden Prague už nyní dominuje galapážskému trhu se sudovým pivem, protože má nezpochybnitelnou kvalitu. Na souostroví sice existují dva místní minipivovary, ale s velmi omezenou produkcí a nízkou jakostí, což je dáno i tím, že voda na Galapágách je příliš slaná. Z takové kvalitní nápoje nikdy nevykouzlí,“ říká Habada.

Restaurace si teď bude muset minimálně několik měsíců vystačit jen s lokální spotřebou a vydržet na nule, než přijedou zahraniční turisté, kteří gastronomický byznys nakopnou. Kdy to bude, se těžko odhaduje. Ekvádor sice patří k otevřeným zemím a při příjezdu vyžaduje jen negativní PCR test, ale cizinci se zatím rozhodně nehrnou.