Odhadovat na začátku procesu, jaký výrok vynese porota, je adrenalinový sport. Kromě dobrých rozhodnutí se totiž páni porotci dopouštějí také rozhodnutí úplně hloupých, zaujatých či prostě tak sporných, že se o nich mluví léta.

Jedno takové padlo před dvěma tý­dny ve Spojených státech. Sedmnáctiletý Kyle Rittenhouse vyrazil loni v srpnu do ulic města Kenosha – ve kterém zrovna pod taktovkou Black Lives Matter zuřily násilné demonstrace – vybaven lékárničkou a poloautomatickou puškou, aby chránil majetek a pomáhal raněným. Dopadlo to tak, jak muselo. Střetl se s demonstranty, dva z nich zastřelil a třetího zranil. Porota o jeho případu rokovala 26 hodin čistého času a nakonec rozhodla, že šlo o sebeobranu, a zprostila ho všech obvinění.

Nechme ale americké poroty na pokoji a podívejme se na ty české. Soudní poroty působily na našem území s přestávkami rovných sto let – od roku 1848 do roku 1948–, měly na kontě tisíce případů a o některých z nich se mluvilo ještě desítky let po jejich skončení.

Vinnetou před porotou

Zřejmě vůbec nejskandálnější rozhodnutí poroty v české historii padlo 13. listopadu 1923 v Praze. Před porotou tehdy stanul Makedonec Jordan Ciconkov, který pár měsíců předtím zastřelil na Smíchově – třemi ranami do zad – někdejšího bulharského ministra vnitra a velvyslance v Praze Rajka Daskalova. K politické vraždě se sice hrdě hlásil, ovšem pražská porota ho stejně osvobodila.

Vlastně to nebylo nic těžkého, stačilo porotcům naservírovat romantický příběh o trudném dětství a krutém životě v balkánských horách. Dvaadvacetiletý Ciconkov – dle Národní politiky „hezký mladík slabší postavy“ – vystupoval s patřičným patosem, zároveň se však situoval do role oběti. Obšírně líčil, jak vstoupil do Vnitřní makedonské revoluční organizace (VMRO) a jak ho velitel vybral, aby zabil Daskalova – někdejšího člena „zrádcovské“ bulharské agrárnické vlády, která souhlasila s odstoupením velké části Makedonie Jugoslávii. Bylo to představení. Ciconkov vyjeveným porotcům například vyprávěl, že každý, kdo odmítne rozkaz VMRO, „bude do 24 hodin zastřelen“ a stejně dopadne „i ten, kdo vyzradí po vraždě makedonskou organizaci“, a když se ho soudce zeptal, proč o tom tedy mluví, dostal hrdou odpověď: „Já stojím mezi dvěma smrtmi. Jedna je zde v Praze, druhá tam.“

Zní to nepravděpodobně, ale porotě to stačilo. Rozhodla, že atentátník jednal pod vlivem „neodolatelného donucení“, obžaloby z vraždy ho zprostila a soud mu uložil 48 hodin vězení za nedovolené ozbrojování. Byl to mezinárodní skandál. Jugoslávská vláda protestovala a české noviny si s porotou hromadně vyřizovaly účty. Národní politika se děsila, že se nájemná vražda stane „obyčejným argumentem v politice“, agrárnický Venkov přemítal nad „přežilostí porot“ a dodával, že největší chybou bylo, že Československo umožnilo ženám, aby zasedaly v porotách (v té Ciconkovově jich sedělo hned sedm, tedy většina), protože žena prý jen „velmi těžce odolává své citové stránce“.

Levicový tisk psal pohrdlivě o „paničkách z lepších rodin“ a v Lidových novinách publikoval významný právník – a budoucí rektor Masarykovy univerzity – Jaroslav Kallab rozsáhlý úvodník, v němž navrhoval omezit vliv porot a připouštěl, že se v „rozsudcích porotních soudů setkáváme velmi často s výroky velmi podivnými“.

Vraťme se ale ještě na chvíli k atentátníkovi. Dopadlo to s ním špatně, protože případ vzali do rukou profesionálové. Pražský zemský soud nejdřív na základě formálních nedostatků zrušil svůj vlastní rozsudek a Nejvyšší soud poté případ přikázal do Tábora, aby ho vzdálil z dosahu neobjektivní pražské poroty. Dodejme, že šlo o postup na samé hraně, a dost možná za hranou, zákona. Táborskou porotu už Ciconkov každopádně okouzlit nedokázal, dostal dvacet let, a tak se – chudák vrah – musel na jaře 1925 ve své cele oběsit.

Havlíčkovy poroty

Kdysi dávno přitom Češi do porot vkládali velké naděje. Vzniknout jim dal revoluční rok 1848 a tehdejší lidé chápali poroty jako záruku spravedlivosti soudů, které se konečně oprostily od vlivu státu a vrchnosti. A ono to opravdu fungovalo; stačí si vzpomenout na Karla Havlíčka Borovského.

Když císař František Josef nechal v březnu 1849 rozehnat kroměřížský sněm a vyhlásil takzvanou oktrojovanou ústavu, revoluce tím definitivně skončila. Havlíček vzápětí ve svých Národních novinách napsal, že řečená ústava vyhovuje jen Němcům, kdežto ostatní národy se oblečou „do jedné černožluté livreje“, a doprovodil to komentářem, že „pečeně we Wídni se sní“, zatímco ostatním zbude prázdný rožeň.

Císařský prokurátor za to pro Havlíčka žádal čtrnáctidenní vězení, jenže porota, ve které zasedalo osm Čechů a jen čtyři Němci, ho osvobodila. A to samé se o dva roky později opakovalo v Kutné Hoře. Bylo jasné, že přes poroty cesta nevede, a tak Havlíčka odvezl krátce před Vánocemi 1851 spěšný kočár do fešáckého vyhnanství v Brixenu. O dva týdny později navíc císař vydal takzvané silvestrovské patenty a Češi mohli na poroty a jiné podobné revoluční pošetilosti na řadu let zapomenout.

Ha, ha, ha

Sen o porotě začali naši předkové snít zase až na počátku šedesátých let, když se poměry uvolnily. Zkusme se podívat, jak o tom v průběhu let vtipkovaly Humoristické listy. Roku 1862 lze na jejich stránkách najít třeba „granát“ (tak se tyto krátké štěky nazývaly), ve kterém se tazatel ptá, která „rota“ se premiéru Schmerlingovi nelíbí, a odpověď zní „porota“.

Naděje poté zase na pár let potemněla, ale na konci šedesátých let – po rakousko-uherském vyrovnání a vyhlášení liberální prosincové ústavy – se rozsvítila plnou silou. V červenci 1868 si tak čtenáři mohli přečíst posmutnělé konstatování, že „na cestě z Říšské rady do Čech ztratila se někde porota“, a o půl roku později, že „letěla, letěla přes splavy, nemohla doletět, padla do Vltavy“.

Když pak byly roku 1869 porotní soudy obnoveny – byť se to zatím týkalo jen tiskových procesů s novináři a vydavateli –, byla to velká sláva. O to víc, že poroty, stejně jako v Havlíčkových dobách, rozhodovaly unisono ve prospěch novinářů. O této euforii nejlépe svědčí granát z počátku roku 1870, v němž odpověď na otázku, „jak by se dalo docíliti toho, aby neříkala česká porota jenom ‚nevinen‘“, zněla: „Postavit před ni Crhu nebo Svátka“, tedy dva – v Praze opovrhované – provídeňské novináře.

Jásot ale netrval dlouho. Nový český místodržitel Alexander Koller dosáhl toho, že se tiskové procesy neprojednávaly v zaujaté Praze, ale v německých Sudetech. Byla to lumpárna a čeští novináři končili jeden za druhým za mřížemi, což Humoristické listy tentokrát dokonce zveršovaly: „Liberec, Liberec, to krásné město! Neplač, drahá svobodičko, moje nevěsto!“

Nejznámější obětí tohoto sudetského porotního tažení byl nepochybně spisovatel a novinář Jakub Arbes, kterého českolipský německý soud – za výroky typu „porobení slovanských plemen“ – potrestal na začátku roku 1873 hned pětkrát za sebou. Když se to sečetlo, bylo z toho „hezkých“ třináct měsíců vězení, ale Arbes podle svých vzpomínek nijak nestrádal: přijímal návštěvy, napsal dvě romaneta, chutně jedl a stěžoval si vlastně jen na německé pivo, které prý chutnalo „trpce a nakysle“.

Manželství z rozumu

Perzekuce českých novinářů brzy polevila, a poroty navíc začaly rozhodovat o běžných kriminálních případech – vraždách, násilném smilstvu, loupežích, penězokazectví, protistátních deliktech a dalších zločinech, za něž hrozilo více než pět let vězení. Poroty se v následujících desetiletích staly běžnou součástí života a jednání soudu alternativou divadelního představení. Objevili se rovněž specializovaní advokáti, kteří místo paragrafů používali emoce, kterými se snažili dojmout porotu.

Jedním z nejúspěšnějších byl nepochybně Josef Herold, který se roku 1892 proslavil během snad vůbec nejsledovanějšího soudního jednání na našem území – „sensačního procesu o dědictví valdštýnské“. Herold v něm hájil dva úředníky svérázného a sotva svéprávného alkoholika – hraběte Georga Wilhelma Waldsteina, kterého jeden ze svědků popsal slovy „geistig vertrottelter Schnapssäufer“, tedy v dobovém překladu „duševně zvrtačený kořala“.

Řečený hrabě těsně předtím, než se upil, vydědil rodinu a svým úředníkům odkázal milion zlatých. Vysekat je z vězení – vzhledem ke svědkům, kteří vzpomínali na proslulou slaboduchost pana hraběte a na to, jak popíjel koňak z žejdlíkových (358 mililitrů) sklenic – byla fuška, ale Herold to dokázal. Jeho závěrečná řeč trvala plné čtyři hodiny a Herold v ní dle dobových novin stihl pozurážet kompletní příbuzenstvo mrtvého, sám sebe prohlásit za slabomyslného, protože také jako hrabě „nedovedu hovořiti o věcech vyšších“, a dramaticky vylíčit, že Waldsteinův rod stihla „Nemesis dějin“ za konání „velkého předka“ Albrechta, který kdysi dávno „v čele surové soldatesky vpadl do této země“. Jeho řeč prý diváky pohnula až k slzám a gratuloval mu sám prezident zemského soudu Maux.

Vojtěch Velický

Živočišná láska k porotám v té době z Čechů už vyprchala, stejně jako z příliš dlouho trvajícího manželství, což humoristický časopis Rašple vystihl vtípkem, v němž otec vysvětluje synovi, že „porota je sbor dvanácti čestných mužů, kteří rozhodují o tom, který advokát umí lépe mluvit“. Svou hodnotu ale poroty pořád měly, což ukázal rok 1893, kdy několik stovek mladých lidí pokazilo – zpěvem Rudého praporu, vykřikováním protistátních hesel a vymlácením kasina U Císaře rakouského – oslavy císařských narozenin. Nad Prahou byl vyhlášen výjimečný stav a začalo se zatýkat.

Ke smůle výtržníků si vláda ponechala v zákoně „trojského koně“, který umožňoval v době výjimečného stavu poroty suspendovat, a tak proces s Omladinou probíhal v režii profesionálních soudců. Ti ze 76 obžalovaných osvobodili pouhých osm a zbylým rozdali celkem 96 roků vězení, přičemž budoucí ministr financí Alois Rašín vyfasoval dva roky a básník S. K. Neumann čtrnáct měsíců.

Válka s porotami

Po vzniku Československa manželství ještě více zestárlo, a poroty navíc přišly o punc instituce, která se umí postavit Vídni. První úder přišel na jaře 1923, kdy parlament po atentátu na Rašína odhlasoval zákon na ochranu republiky, který porotám sebral právo rozhodovat o těch nejtěžších protistátních zločinech. Na podzim toho roku navíc porota, jak již víme, skandálně osvobodila Daskalovova vraha a další velká debata o smyslu porot přišla v červenci 1927, kdy jedno nešťastné rozhodnutí poroty v sousedním Rakousku (osvobození válečných veteránů, kteří se během takzvaného Schattendorfského incidentu střetli se sociálními demokraty a zastřelili při tom dva lidi včetně šestiletého chlapce) vedlo k vypálení vídeňského Justičního paláce a smrti 89 lidí.

Na poroty nejdřív zaútočil někdejší premiér (a vystudovaný právník) Karel Kramář s tím, že celý institut porotních soudů nemohl „dostati těžší ránu než výrokem vídeňské poroty“. Připomněl čtyři roky staré osvobození Ciconkova a dodal, že „porotní síně přestaly být síní spravedlnosti“ a místo toho se staly „voličskou schůzí se vším řečnickým aparátem obhájců“, v nichž se hlasuje o stranických zájmech.

O týden později se přidal v Lidových novinách Karel Čapek, který sice poroty rušit nechtěl, protože by to podle něj bylo jako říci, že jedinou pomocí „proti zkaženým zubům je mít hubu zavřenou a neukazovat zuby“, ale zároveň připouštěl, že často rozhodují „pitomě“ či „třídně interesovaně“. Tvrdil ovšem, že poroty jsou zrcadlem společnosti, a jelikož není možné rychle zvýšit „úroveň lidu“, bude „nutno zlepšit výběr porotců“. Představoval si to tak, že by porotci měli být předem podrobováni „zkoušce co do jejich úrovně rozumové i mravní a diskrétně vyloučeni ti, kteří neobstáli“.

Rozvod

Z lásky už toho tehdy moc nezbylo, ale poroty přesto vydržely celou první republiku a zrušili je až komunisté v prosinci 1948. Poroty poté nahradili soudci z lidu, jejichž hlavní kvalifikaci popisoval „zákon o zlidovění soudnictví“ slovy: „Je státně spolehlivý a oddán myšlence lidově demokratického zřízení.“ Konečně jsme měli, co jsme chtěli, protože – jak by řekl klasik – tito „sekáči“ se už nezakecali.