Lesní požáry byly pro obyvatele středoevropských měst dlouho vzdálenou a zcela nepravděpodobnou záležitostí. Platilo to až do loňského 24. července, kdy začal hořet národní park České Švýcarsko. V Praze tehdy stačilo nechat během některých večerů otevřené okno a devadesát kilometrů vzdálený oheň dokázal za chvíli místnost naplnit vůní pryskyřice a hořícího dřeva. Žár byl takový a plameny tak vysoké, že oheň přeskakoval až na vzdálenost jednoho kilometru, a po dvaceti dnech se jej podařilo uhasit zřejmě hlavně proto, že se obrátil vítr.

Když dnes člověk spolu s desítkami dalších turistů stoupá parkem k Pravčické bráně, má nutně smíšené pocity. Les na mnoha místech zcela zmizel a půda promísená s popelem je stále temně šedá. Ležící ohořelé kmeny vypadají shora od Pravčické brány jako vypálené sirky a správný rozměr jim dodávají až lidé-mravenci pohybující se po cestě mezi nimi. Spáleniště ale zároveň začíná ožívat. Temena loni spálených vyvýšenin a terénních vln jsou při pohledu z výšky svěže zelená, ale semenáčky stromů, mechy a různé byliny se uchytily i hluboko v údolích. A nezmizela ani zvířata. Biologům se dokonce nedávno podařilo do fotopasti „polapit“ vlka. „Zachytili na ploše požářiště vlčici. Procházela se a bylo na ní vidět, že kojí, že má mláďata,“ říká mluvčí parku Tomáš Salov, který nám minulý týden věnoval jedno celé odpoledne. „Člověk si říká, že se jeleni po takovém požáru odstěhují pryč a vlk odejde, ale není to pravda. Zůstali tady a nechali si svá teritoria.“

Před rokem sice shořela celá osmina parku, tedy 1060 hektarů lesa (představit si to můžeme jako čtverec o stranách 4 × 2,5 kilometru), ovšem dnes je tu vidět mnohem víc naděje než zmaru. Zaprvé se ukazuje, že se příroda dokáže vypořádat i s největším zaznamenaným lesním požárem u nás, a zadruhé to vypadá, že by národní park mohl jednou – za mnoho let ode dneška – konečně vypadat jako národní park: tedy (středoevropsky přiměřeně) divoká příroda zbavená nepůvodních smrkových monokultur vysázených kdysi jen kvůli tomu, aby se jednou komerčně pokácely.

V parku a jeho okolí ovšem kromě jelenů a vlků žijí také lidé.

Nejhorší ze všeho jsou trpaslíci

První kroky v Hřensku jsou idylické. Nad silnicí se tyčí zbrázděné pískovcové skály, přívoz zrovna veze přes Labe z Německa turisty a na trávě u ústí říčky Kamenice do Labe si vykračuje rodina divokých husí. Pak ale stačí odbočit podél Kamenice do samotného Hřenska a z idyly je najednou kříženec lunaparku a vietnamské tržnice. Všude okolo obchody nabízejí miniaturní „okrasné“ větrné mlýny, dřevěné trakaře (jen do nich posadit trpajzlíka), domky na kuřích nožkách, stohy nevkusného oblečení, vypelichané ovčí kůže a tašky Louis Vuitton (čím víc písmenek, tím víc Vuitton). Nejpamětihodnější ze všeho jsou ale dvě specializované prodejny, které vystavují armády sádrových trpaslíků, barokní andělíčky, jeleny, plastové kance, stáda krav „Milka“, čápy, žabáky i buclaté kapří chrliče do zahradního jezírka. Krása.

foto Tomáš Novák, týdeník Hrot

Parkoviště jsou skoro – ale ne úplně – plná, ulicí hustě proudí lidé, ale když se paní, která roznáší jídlo a pití (dvě polévky a dvě malé kofoly za 250 korun) na zahrádce před jedním hotýlkem, ptáme, jaká je sezona, dozvídáme se, že nestojí za nic: „Zažili jsme tu devět povodní, pak covid, pořád je tu něco, a nakonec požár.“

Loni místní připravil o většinu sezony a také letos je prý „Hřensko prázdné“, protože stále nefunguje jedna z největších místních atrakcí – projížďka na lodičkách Edmundovou soutěskou, byť alespoň v Divoké soutěsce se už jezdí. Podobně to vidí i Roman Pluháček, zastupitel Hřenska a majitel tří penzionů v Mezné (část Hřenska ležící bezpečně z dosahu trpaslíků uprostřed parku, v níž loni shořelo několik domů). „Loni jsme přišli o léto a na podzim se to už nedalo nijak dohnat. Letos je sezona o něco horší, než jsme čekali,“ říká. Pomohlo by prý otevření složitě přístupné Edmundovy soutěsky, jenže to může, jak říká, kvůli obavám z pádu ohořelých stromů a uvolněných kamenů trvat ještě dlouho.

Tomáš Novák, týdeník Hrot

Úbytek návštěvníků oproti minulému roku každopádně není až tak dramatický. Fotobuňka umístěná v dolní části stoupání z Hřenska k Pravčické bráně dokonce ukazuje, že jich přibylo (za prvních šest měsíců loňského roku zaznamenala 80 tisíc průchodů, letos už 110 tisíc), jenže loni mohli turisté pokračovat dál, což jich také určitá část udělala, kdežto letos se musejí všichni vracet stejnou cestou dolů. Jinak řečeno, přesná čísla o počtu návštěvníků chybějí.

Kvetoucí Mordor

V Dlouhém dole, kterým se vine cesta k Pravčické bráně, dnes už les neexistuje. Smrky u cesty zasažené kůrovcem skácela správa parku už před požárem a vzdálenější stromy poté zasáhl oheň, a tak musely k zemi i ony, a to včetně mohutných buků, které mohly růst ještě mnoho desítek let. Lesní hrabanka shořela, a tak zuhelnatělé kmeny leží na černošedé holé zemi mezi – žárem zrudlými a olupujícími se – pískovcovými balvany a všechno je to dokonale bezútěšné a škaredé.

Jenže jen na první pohled. „Hned po požáru začala růst (kapradina) hasivka orličí a na podzim se objevily první semenáčky břízy,“ říká Salov. Na spáleništi kromě toho vyrostly nejrůznější houby: „Václavky měly až třiceticentimetrové klobouky, ty by se do zavařovačky určitě nevešly.“ V únoru se „v ohromných polštářích“ přidal mech zkrutek vláhojevný a svahy byly rázem „celé zlatozelené“. V letních vedrech se sice zbarvil do žlutooranžova, ale mezitím se objevily další rostliny: podivně přerostlý jitrocel, pichlavé šlahouny ostružiny, žlutá divizna a fialové květy vrbky úzkolisté. Příroda je ale nevypočitatelná, a tak lze kolem cesty spatřit i nepravděpodobné pozůstatky svačin návštěvníků parku: keříky rajčat a zahradní jahodník.

Tomáš Novák, týdeník Hrot

Základ budoucího lesa tvoří každopádně všudypřítomná bříza a v menší míře další „pionýrské“ stromy s lehkými semeny: topol osika nebo vrba jíva. Kromě nich ptáci na spáleniště zanesli jeřáb. „Sem tam je vidět klíček borovice, buku, a někdy dokonce i dubu, ale ty na svoji příležitost teprve čekají,“ říká Salov. Nejdřív musejí vyrůst zmíněné pionýrské – většinou krátkověké – dřeviny a teprve poté se v jejich stínu a pod jejich ochranou prosadí jiné, dlouhověké. Trvat to může klidně šedesát nebo osmdesát let. Stačí nechat přírodu, aby si poradila.

Na nohou a křídlech

Požár zřejmě zahubil velké množství hmyzu a drobných zvířat, ale zdaleka ne všechny. „Když jsme letos dělali v údolí, kterým vede stezka mezi Hřenskem a Mezní loukou, transfer žab mezi dvěma místy zasaženými ohněm, zjistili jsme, že jich v porovnání s loňskem ubylo jen dvacet procent,“ říká Salov. Schovat se v zemi zjevně zvládli i hadi: „Máme tu doloženou jak zmiji, tak užovky – hladkou i obojkovou.“ A zachránit se před plameny dokázali i ptáci a velká zvířata: „Našli jsme jen jednu uhynulou laň se zlomenou nohou.“ V parku dál hnízdí sokol, krouží tu poštolky a mimořádně se daří datlovitým ptákům vybírajícím hmyz z mrtvého dřeva. A jak už víme, přímo na spáleništi se objevila vlčice patřící k jedné ze dvou smeček, které se v parku a okolí potulují.

Tomáš Novák, týdeník Hrot

Soužití lesů s ohněm je staré miliony let a oheň byl před příchodem člověka vždy přirozenou součástí krajiny – opravdu velkých požárů bylo zřejmě méně, ale zato hořelo často. Příroda má proto podle Salova „dobře nastavené mechanismy“, jak ohněm zasažené území zase osídlit: „A to se teď zrovna děje a děje se to ohromným tempem.“

Sekery a pily

Národní park České Švýcarsko existuje teprve 23 let, ale historie jeho lesů je daleko starší. Lidé je začali výrazně využívat někdy ve 13. století během kolonizace pohraničí. Původní bukovo-jedlový prales ustoupil sekerám (výroba surového železa a skla spolyká nějakého dřeva) a z majitelů lesů během staletí vyrostli lesníci, kterým šlo přirozeně o ekonomický zisk, což znamenalo jediné – preferovat rychle rostoucí smrky. Les, který loni shořel, byl podle Salova třetí generací místních smrkových monokultur: první podlehla kůrovci kolem roku 1840, druhá mniškové kalamitě před sto lety a konec té třetí jsme měli možnost sledovat v přímém přenosu.

foto Tomáš Novák, týdeník Hrot

Od chvíle, kdy park v roce 2000 vznikl, se jeho správa snažila zděděné smrkové monokultury cíleně rozbíjet a rozrušovat listnatými stromy tak, aby vznikl smíšený les. V roce 2018 ovšem přišel kůrovec, spousta stromů vestoje umřela a zbytek loni dokonal oheň. „Bohužel jsme nedostali čas a v ohni zmizela velká část naší práce,“ říká Salov. Vše nyní začíná od nuly, což ale na druhou stranu znamená, že i bez nepůvodních smrkových monokultur.

Budoucnost nemusí být temná

Představovat si, že se nyní vše navrátí do minulosti a v okolí Pravčické brány bude zase šumět dávný bukovo-jedlový prales, je ale hodně naivní. Příroda se mění a kolem roku 2050 má být podle Salova v celém regionu v průměru zhruba o čtyři stupně tepleji než dnes. Zároveň se ale nejspíš zvýší výkyvy mezi nejnižšími a nejvyššími teplotami, a tak lze jen těžko předpokládat, jaké stromy se v parku nakonec prosadí.

Jednou z docela pravděpodobných budoucností je ale vyšší výskyt borovic, které letos v létě tak ochotně plápolají na Rhodu, na Sicílii a v severní Africe. Nebezpečí velkých požárů se tak možná do Českého Švýcarska oklikou vrátí, byť, jak říká Salov, společnost by si měla nejdřív vyjasnit, co vlastně od chráněných území očekává: „Zdá se, že nyní chce, aby lesy nebyly hořlavé, ale sami asi tušíte, jak je to reálné.“

Tomáš Novák, týdeník Hrot

To jsou ale hypotetické úvahy, zatímco přítomnost máme před očima právě teď. Pokud chce někdo vidět následky obrovského lesního požáru, měl by do Českého Švýcarska zamířit už letos, příští rok je už asi z velké části překryjí divoce bující stromky, různé byliny a tráva. Růst nového lesa a postupně se obnovující příroda ale budou nejspíš lákat návštěvníky – a hoteliér Pluháček z Mezné v to pevně doufá – i v příštích letech. Shořelé lesy navíc podle něj odkryly krásné nové pohledy na Pravčickou bránu a některé další nejhezčí skalní útvary – stačí se projít po Mlýnské cestě mezi Meznou a rozcestím Tři prameny.

Hřensko tak možná čeká lepší budoucnost, než se loni v srpnu zdálo. Asi by se to ale chtělo zaměřit na přírodu a zbavit se dvou trpasličích armád.