Bilancování loňského roku u lidí zabývajících se byznysem a ekonomikou nepřináší zrovna velké usebrání. Skoro by se dalo říct, že doby, kdy naše země trpěla „blbou náladou“, jsou jen rozněžnělou vzpomínkou. Covidový rok 2020 byl nejtěžší zkouškou, jakou tuzemská ekonomika ve své třicetileté historii návratu ke kapitalismu prožila.

Ale popravdě řečeno, každý, kdo má paměť v kondici, ví, že před rokem byl příchod horších časů i bez čínské chřipky jasnější než hvězda betlémská. Po několikaletém boomu to nakonec nebylo nic, co by kohokoli překvapovalo. Tedy kromě vlády, které jaksi přestaly vycházet opakované nečekaně dobré výsledky rozpočtového hospodaření tažené astronomickým růstem mezd.

Ekonomika zpomalovala celý rok 2019 – z mezikvartálního růstu 0,6 procenta v prvním čtvrtletí hezky plynule po desetince na 0,3 ve čtvrtletí posledním. Celoročně to dalo ještě hezký růst 2,4 procenta, ale nebylo na obzoru nic, co by zpomalování zastavilo, či dokonce obrátilo v růst. I když státní instituce byly poměrně optimistické a například ČNB ve své první Zprávě o inflaci, schvalované na konci ledna, 2020 předpovídala na konec roku zrychlení pod vlivem oživení zahraniční poptávky a návrat k tříprocentnímu vzestupu.

Pokles už před virem

Možná to bylo dáno tím, že po většinu roku 2019 dost trpěl automobilový průmysl v celé Evropě kvůli zavedení nových emisních norem na konci předchozího roku, ale v listopadu a v prosinci se dostal na kladná čísla a byla naděje, že je udrží. To se nicméně nepotvrdilo a tuzemské prodeje v Česku v prvních dvou měsících roku 2020 zase klesly – o nezanedbatelných 4,2 procenta.

Bylo jasné, že pod tlakem na elektromobilitu budou auta podražovat a hůře se prodávat, i kdyby se v té době nestáhla mračna nad Wu-chanem. Podepsalo se to na celkové průmyslové produkci, která za leden až únor po dlouhé době vykázala záporná čísla. Sice jen -0,3 procenta, ale i to bylo výrazným signálem. Zejména když klesl objem nových zakázek o překvapivá tři procenta. A růst stavebnictví se zastavil.

Pavel Páral

Signalizovalo to výrazné zpomalení privátních investic, což následně potvrdil i propad HDP v prvním čtvrtletí. Přestože ekonomiku zasáhla pandemie až pár dní před koncem kvartálu, znamenaly první tři měsíce propad HDP o 3,3 procenta a špatnou zprávou byl především výsledek investic do fixního kapitálu, který se zřítil oproti předchozímu čtvrtletí téměř o deset procent. Navzdory pokračujícímu trendu soukromých investic do bydlení i růstu vládních kapitálových výdajů. O investicích se nerozhoduje ze dne na den, a tak tam musel být vliv epidemie opravdu marginální.

Do pomalu vadnoucí ekonomiky pak vlítla chřipka jako liška do kurníku a byl to masakr, který byl způsoben dominantně vládní reakcí v podobě extrémně tvrdých omezení. Panicky ovšem reagovaly i firmy. Například automobilky zastavovaly výrobu na čtyři až šest týdnů. Při vědomí předchozích problémů s odbytem se lze jen těžko vyhnout spekulacím, že to pro ně bylo v dané situaci a při rychle definované pomoci v podobě dotací na mzdy celkem vítanou událostí. 

Zastavená země

Hned v dubnu klesla průmyslová produkce o více než třetinu a výroba dopravních prostředků o nevídaných 80 procent. Od dubna do června se výkon celé ekonomiky snížil o 11 procent a oproti prvnímu kvartálu o 9,4 procenta. Všichni jásali, protože předpovědi byly ještě strašidelnější. Nálada se zlepšovala, protože opadla nejtvrdší omezení a věřili jsme ve světlé zítřky, které se skutečně velmi rychle začaly zhmotňovat. Takže ke konci září propadala česká ekonomika meziročně už jen o pět procent a ve srovnání s druhým čtvrtletím narostla skoro o sedm.

Leckoho to překvapilo, ale vzhledem ke státním penězovodům stále přivádějícím miliardy zejména do průmyslu a k velmi rozvolněné měnové politice vlastně ani nemělo. Už na konci září nás ten jásot zase přešel. A to navzdory skutečnosti, že průmysl jede dál a poslední zveřejněná data z října ukazují na jeho neuvěřitelnou kondici, kdy meziročně vzrostl o 1,3 procenta, což je nejlepší výsledek od poloviny roku 2019.

Průmysl totiž netvoří ani třetinu české ekonomiky a tendenci podceňovat vliv sektoru služeb, který představuje 62 procent HDP, u nás mají nejen ignorantští odboroví funkcionáři posílající hospody do bankrotu a hospodské k lopatě. Firmy ve službách dostaly na jaře větší nakládačku než zbytek ekonomiky, v létě si o moc nepolepšily a nyní je většina sektoru v absolutní existenční krizi.

Tržby ve službách se za druhé čtvrtletí snížily o 20 procent meziročně, z toho v ubytovacích a stravovacích zařízeních dokonce o 60 procent. Léto pak pro ně na rozdíl od průmyslu nebylo ani náznakem návratu k normálu. Třetí kvartál znamenal meziroční pokles o 12 procent, u stravování a ubytování o 24 procent. Administrativní a podpůrné služby klesaly dokonce o 34 procent. V plusu se udržely jen IT služby a komunikace, což jak vidno sektor nezachránilo.

Služby na dně

Rezervy na další lockdown, který přišel v půlce října a nyní si dal jen na dva týdny pauzu, si tedy vytvořit nemohly a dotčené firmy jsou fakticky na dně. Z významné části jde o malé a střední společnosti, kterým náhrady mezd či hrazení části nájemného moc nepomohou. Čerpání garantovaných úvěrů v situaci, kdy nemají prakticky žádnou představu o tom, kdy budou moci začít znovu podnikat, je z ekonomického hlediska absurdní představou. A ani čerstvé stoprocentní odškodnění, které ve skutečnosti dělá nějakých 40 procent v případě restaurací, není valným řešením.

Proto právě sledujeme v přímém přenosu likvidaci významné části sektoru gastra a ubytování, ale i mnohých dalších navazujících firem od velkoobchodních po transportní a dopravní. Ohroženy jsou i další tržní služby, jimž systém státní pomoci vážně není ušit na míru a na peníze nedosáhnou. Reálně hrozí rozpad ekosystému, který zde vznikal a kultivoval se od 90. let.

To je ale poměrně zásadní problém pro budoucí postpandemické oživení ekonomiky a pro návrat k prosperitě. Samotný průmysl žijící ze zahraniční poptávky v Asii sice pomůže, ale nebude to stačit. Nejde přitom jen o značné dopady na poptávkové straně ekonomiky, ale také o změny v sociální struktuře společnosti, kde prudce poklesne váha střední třídy. 

S českou ekonomikou jsme se tak loni řítili po toboganu, který mohl skončit veselým šplouchnutím do vody pod svítícím sluncem. Zdá se ale, že tobogan nás vyplivne akorát tak do vypuštěného bazénu. Jestliže je v této situaci pro vládu důležitější předvánoční pětitisícovka pro důchodce, vypovídá to o její kompetenci řídit zemi více, než bychom chtěli slyšet.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.