Aténská čtvrť Kerameikos kdysi proslula prosperujícím nádobářským průmyslem. Ty časy jsou však již tisíce let pryč a dnes jde bezesporu o jedno z nejdepresivnějších míst nejen řeckého hlavního města, ale i celé Evropy. 

U podstatné části místního obyvatelstva není zřejmé, zda ještě balancuje mezi živými, nebo jestli uprchla z hrobů stejnojmenného antického hřbitova. Obyvatelé parku před pražským hlavním nádražím vypadají vedle četných kerameikoských narkomanů jako lidé bystrého úsudku a jasné mysli. Po chodnících se všude válejí injekční stříkačky a šance, že při odchodu z domu vrazíte dveřmi do zad toxikomana s jehlou v třísle je vyšší, než že do něj nevrazíte. 

A přesto četné turistické průvodce a cestovatelské magazíny popisují Kerameikos jako nejvíce hipsterskou čtvrť Evropy, která je na strmém vzestupu. Není divu, má k tomu všechny předpoklady. Mramorem dlážděné ulice lemují sešlé, ale solidní činžáky z druhé poloviny 20. století s velkými a pohodlnými byty a honosné středomořské rezidence ze století devatenáctého, toho času se zazděnými okny a drolící se omítkou. 

Náměstí Avdi s oceňovanými restauracemi a bary, jako jsou Blue Parrot nebo Seychelles, je překvapivě jedním z nejpříjemnějších míst celých Atén. Kdo si zde zacpe nos, podrží peněženku a proběhne necelých tři sta metrů ulicí Akadimou, ocitne se v samém centru města se všemi památkami a lákadly pro turisty. Turisty, kteří by jistě mohli v mnohém přispět rozvoji Kerameikos, kteří však letos kvůli čínské nákaze zůstali i se svými peněženkami doma. Očekávaný vzestup Kerameikos se tak odkládá na neurčito a čtvrť dál zůstává ponurým domovem narkomanů, bezprizorních uprchlíků a čínských velkoobchodníků s nekvalitní módou a bůh ví čím ještě. 

Delfská autobusová past

Není překvapivé, že turismus je pro Řecko naprosto klíčovým odvětvím ekonomiky, a pandemie koronaviru tak hospodaření země zasáhla mimořádně tvrdě. Podle dat OECD tvoří turismus 6,8 procenta HDP a přímo zaměstnává deset procent lidí. Ve světě mají Řekové stále pověst viníků dluhové krize, pravdou však je, že v posledních letech tamní ekonomika poměrně spolehlivě rostla. Na tom měl nesporný podíl právě rostoucí cestovatelský průmysl, který rok od roku lámal rekordy ve všech myslitelných statistikách. Příjmy z cestování jsou pro zemi po Chorvatsku vůbec nejdůležitější z celé EU. 

Letošní rok to zarazil, a to přesto, že země bývá řazena mezi ty, které zvládly pandemii relativně dobře. „Turistů je asi o polovinu méně, možná o víc,“ odhaduje Ioannis Apollonas Papaioannou. Drobný padesátník s cigaretou, postupující pleší, rozhalenou košilí, v teplákách a s křížkem na krku ztělesňuje stereotyp taxikáře, kterým opravdu je. A to na jednom u turisticky nejatraktivnějších míst, jakým je delfská věštírna na strmých svazích dvouapůlitsícového Parnasu. 

V minulosti se sem trmáceli antičtí Řekové, aby důležitá rozhodnutí konzultovali s tajemnou věštkyní Pythií. Dnes se sem trmácejí turisté, aby zjistili, proč se sem Řekové vlastně trmáceli. Když je na cestě do kopců v letních vedrech zmůže únava, je jím Papaioannou k dispozici. Letos však Delfy na jedno z nejnavštěvovanějších míst země působí dost opuštně. Na svaté cestě k Apolonovu chrámu se davy rozhodně neshlukují.

Jan Brož

Papaioannou se však dokáže přizpůsobit i novým podmínkám. Čínská chřipka vedla ke zrušení některých autobusových linek. Na tradiční turistické trase Athény–Delfy–Meteora tak za věštírnou vznikla díra, kterou nelze veřejnou dopravou překlenout. Podnikavý řidič tak vozí turisty na 50 kilometrů vzdálené vlakové nádraží Livadia, odkud mohou v cestě na sever pokračovat dál. Zákazníků má tak sice méně, zato na delší trasy. 

Mírně hekticky probíhá jen návštěva delfského muzea s antickými poklady, což však způsobují protikoronovirová opatření. Na prohlídku každé místnosti má návštěvník jen pět minut, nekompromisní personál důsledně odpočítává nejen čas, ale i lidi. Pokud přesáhne určený počet, další nevpouští. 

Muzea jsou tak jedinými místy, kde se i bez turistických davů tvoří fronty. Před Národním archeologickým muzeem v Aténách se čeká asi půl hodiny, než budovu opustí dostatečný počet lidí a je možné vpustit další. Podobně jako v Delfách je zde přesně vymezený čas na nejatraktivnější expozice na striktně určené, ovšem trochu nelogické prohlídkové trase. Proslulou zlatou Agamemnonovu masku si tak prohlédnete při vstupu, ale popisek k ní až při opuštění místnosti.

Příplatek za covid

„Máme 15 procent slevu na všechno,“ láká marně do prázdného pohostinství restauratér v těsné blízkosti stanice metra Akropolis, která je hlavním výchozím bodem k vůbec nejproslulejší řecké památce. „Přijďte brzy ráno, kupte si lístek dopředu online, připlaťte si za přednost ve frontě,“ znějí zaručené rady z turistických fór z normální doby, jak se vyhnout frontám, které by nejspíš vedly přímo před zmíněnou restaurací. Letošní sezonu žádné z mouder neplatí, u vstupu na Akropolis nikdo nečeká a znuděná pokladní ochotně vydává lístky. Příležitost vyfotit si v klidu Parthenon bez všudypřítomných Asiatů se nejspíš už nebude nikdy opakovat.

Kromě aténského restauratéra však nikdo závratné slevy nenabízí, spíše naopak. Nejaktuálnější vydání známého průvodce Lonely Planet z letošního března informuje o tom, že vstup do nejznámějších památek Soluně je zdarma. Na místě však překvapivě vyžadují vstupné. Ne že by na tom bylo něco špatně, ale zavádět poplatek v době pandemie a obecného úbytku návštěvníků je přeci jen zvláštní byznysová strategie.

Jan Brož

Stejně je tomu na ostrově Paros. Podle Lonely Planet má zde stát hodina windsurfingu 40 eur, na místě však chtějí 50. Za kus všude prodávané látky s mnoha možnostmi využití od ručníku přes deku až po sukni si zde účtují 30 eur. V Aténách chtějí za stejný ručník eur jen šest. 

Situace na ostrovech se obecně dost liší od pevninské části. Stejně jako v Kerameikos i v druhém největším městě Parosu Naousa jsou okna vilek pro turisty zatlučená překližkou. Na rozdíl o Atén se však jedná spíše o jednosezonní zakonzervování. Takových domů je navíc opravu pomálu a většina hoteliérů nechala otevřeno. Pláže ostrova, který bývá označován za méně turistický, nejsou přecpané, ale rozhodně ne prázdné, jak od startu sezony tvrdí informace některých serverů. 

Mezi jazyky návštěvníků však dominuje řečtina. Místní zřejmě využili pandemického úbytku turistů k návštěvě domácích destinací stejně jako Češi k cestě do Českého Krumlova. Jen občas zazní němčina, mnohem méně angličtina nebo polština. V Delfách dominuje z neznámého důvodu téměř výhradně francouzština, čeština není slyšet vůbec stejně jako ruština nebo asijské jazyky. 

Formulář už nestačí

„Odkud jste? Z Česka? Tam situace není dobrá,“ vyzvídá řezník z krámku na náměstíčku vesnice Kastraki ležící těsně pod útesy a skalními kláštery známé Meteory. Na muži je patrné, že šíření nákazy ve světě s obavami bedlivě sleduje a Česko si pro sebe zařadil mezi rizikové země. Jen o pár dní ho následovala řecká vláda, když od 17. srpna zavedla pro Čechy povinnost se při vstupu do země prokázat negativním testem. Ještě před zavedením ji sice zase zrušila, českým cestovatelům však zmatky moc dovolenou nezpríjemňují.

Až do té doby stačil nejpozději dva dny před cestou online formulář, na jehož základě získá návštěvník vstupní QR kód. Úřady tak dopředu vědí, kdo, s kým a kdy do země cestuje a kde plánuje bydlet. Následné namátkové testy na letišti jsou namátkové jen teoreticky, ve skutečnosti jsou plošné. Úředníci vybírají v podstatě jednu osobu z každé skupiny či rodiny pasažérů, u které se dá předpokládat, že pokud je nakažený jeden, jsou nakaženi všichni.

Jan Brož

Celá letištní procedura však díky digitalizaci procestu probíhá nesmírně rychle a s precizností, kterou by člověk u lehkomyslného středomořského národa nečekal. Za to si Řekové vysloužili mezinárodní uznání a jistý český turista se serveru iDnes.cz svěřil, že SMS s výsledekem obdržel do šesti hodin. Abychom nechválili příliš, my jsme během 432 hodin strávených v Řecku neobdrželi nic kromě neustále se opakujících otravných zpráv vítajících nás v zemi a nabádajících k obezřetnosti. 

Řekové se ovšem opravdu důsledně snaží, aby koronavirus ohrozil klíčovou turistiku co nejméně, a veškerá opatření jsou výrazně přísnější než v Česku. Roušky ve vnitřních prostorách a veřejné dopravě jsou stále všude povinné, v tramvajích, ve vozech metra a železnice i na trajektech (kupodivu ne v autobusech) je na každém druhém sedadle zakázáno sedět. To poněkud postrádá smysl, pokud v narvaném vagóně se téměř na sobě stojící cestující lepí, zatímco místa k sezení zůstávají prázdná. Dystopicky soucitný je pak pohled na nebožáka, který v největším poledním vedru v kombinéze a s maskou na obličeji dezinfikuje rozprašovačem stoly venkovní restaurace. 

Navzdory veškeré opatrnosti přesto i tak OECD očekává, že se pozvolna vzchopující řecká ekonomika letos propadne o deset procent, z velké části právě vlivem absence turistických davů.

Jan Brož

Ne všem to však vadí. Málokteré město o sobě otevřeně přiznává, že je škaredé, jako to dělá Soluň v muzeu umístěném v symbolu města Bílé věži. Pro svou nevzhlednost nabízí i vysvětlení. Vedle ničivého požáru z roku 1917, který sežehl dvě třetiny makedonské metropole, jsou to i uprchlické vlny. Ty se přes město valily nejen před pěti lety, ale prakticky po celé dvacáté století. Aby bylo možné tisíce příchozích nějak ubytovat, uvolnila radnice stavební předpisy. Příchozí tak mají kde bydlet, ulice Soluně ovšem nepůsobí zrovna esteticky.

Nicméně díky pohnuté historii jsou Soluňané vůči uprchlíkům tolerantnější než jinde. O turistech to na rozdíl od ostrovanů z jihu úplně neplatí, což se neprojevuje jen náhlým zavedením vstupného do četných byzantských i starořeckých památek města. „Immigrants welcome, tourists go home,“ vzkazuje návštěvníkům jasně nápis nasprejovaný na zdech škaredých soluňských domů.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

Jan Brož