Podnikat začal už ve 12 letech. A dodnes nedá na vlastní byznys dopustit, i když mu už pár lidí několikrát „mazalo med kolem pusy“, aby se někde nechal zaměstnat. Ne vždy se mu ale dařilo. Pár projektů neskončilo úspěšně a několikrát na tom prodělal. „Tak to v životě chodí, ne všemu se může dařit,“ říká dvaatřicetiletý Petr Bouchal. Nepolevil však – a to se mu nakonec vyplatilo. 

Tento český podnikatel, původem z Hranic na Moravě, teď staví stanová městečka pro návštěvníky závodů formule 1 a MotoGP v Rakousku, Itálii a Belgii. A dle jeho slov nejde jen o ledajaké kempy, které známe například z tuzemska. „Nabízíme snídaně, perfektně čisté záchody a sprchy. Nestavíme kemp, ale hotel,“ líčí majitel a šéf firmy GPtents. 

Ta je full remote společností, kanceláře žádné nemá a pětice kamarádů, kteří zajišťují její chod, spolu u jednoho stolu nevysedává – Bouchal zrovna pracuje z Oderských vrchů na severní Moravě, další členové týmu pak z Prahy, Brna, Ostravy a Sokolova.

Bouchal nastartoval GPtents před sedmi lety. A byť má teď firma ve skladech pět set stanů, rostla jen pomalu. I proto, že se tento horlivý podnikatel, který vstává každý den v pět ráno, moc nebavil s médii – nechtěl, aby někdo okopíroval jeho byznys model. 

S tím je už konec. „Letos jsem si uvědomil, že nás vlastně doma vůbec nikdo nezná, pokud tedy není fanouškem formule nebo motocyklových závodů. Přitom jsme už za těch sedm let tak daleko, že nás dožene jen málokdo,“ doplňuje v rozhovoru pro Hrot24. 

Podnikání jste nastartoval už „z dětského pokojíčku“ ve 12 letech. Co vám to dalo a jaké byly vaše začátky?

Já mám hodně podnikatelského ducha, byznys mě vždy táhl. Obrovským benefitem bylo, že jsem měl už od nějaké páté třídy přístup k internetu. Zjistil jsem proto, jak funguje online svět, a začal jsem dělat jednoduché webové stránky. Pak jsem nakupoval přes eBay mikiny, powerbanky, solární banky, televize nebo telefony – a přeprodával je dál. Dnes je dropshipping zcela běžný, tehdy to ale časté nebylo. 

Takže jste už tehdy věděl, že se stanete podnikatelem.

Ano, ale na střední a vysoké škole mě někdo neustále přesvědčoval o tom, že bych se měl nechat zaměstnat. Hlavně na VUT v Brně byl co čtvrt roku nějaký headhunting, dny firem a tak podobně. A všichni nám mazali med kolem pusy, jak jsme žádaní. Možná i proto teď podniká jen minimum mých tehdejších spolužáků.

Jasně, zkoušel jsem taky různé brigády. Od patnácti jsem chodil na stavby, v sedmnácti jsem pak odjel do Anglie, tam ale agentura, která mě měla zaměstnat, zkrachovala – a já si akorát odvezl dluh 30 tisíc korun. Pak jsem chvíli jezdil bagrem bez papírů a na černo, abych v devatenácti odjel do Ameriky dělat údržbáře na jednom křesťanském kempu.

Co byl váš první reálný byznysový počin?

První větší počin, který šlo vidět, byl Plenkový servis, tedy pravidelné doručování čistých a moderních látkových plen po Praze. Tenhle projekt jsem vystřelil v asi 20 letech, kdy jsem ještě sám neměl děti. A dostal jsem k tomu příležitost díky letní škole v Mnichově na podporu začínajících podnikatelů. Tam se přihlásily tisíce lidí z celého světa, přičemž na základě pohovorů a motivačních dopisů vybrali 35 z nich – včetně mě. Dva týdny jsme pak společně s různými investory a mentory probírali naše byznys plány. 

Právě tam jsem s jedním klukem z New Yorku a jednou holkou z Ghany vymysleli vyrábění prášků z dětských hovínek. V nich jsou určité kyseliny, které jsou žádané ve farmaceutickém průmyslu. Plenkový servis tak sloužil i jako výkup dětské stolice. Story o dvacetiletém bezdětném borci, který tu chce dělat službu pro ekologicky myslící maminky, ale bohužel nevyšla, byť se o to média celkem zajímala. Ve výsledku jsme totiž prodali jen tři předplatná – jedno koupil kámoš, který mě chtěl podpořit, a dvě já, aby to vypadalo, že je o to zájem. Takže mi to v tom zahučelo 100 tisíc korun a já to nakonec zabalil.

Četl jsem o tom, že jste zkoušel i vlastní startup. Jaký byl jeho příběh?

Na strojárně jsem si uvědomil, že uhlíkový kompozit je hrozně drahý a vzniká z něho hodně odpadu. Napadlo nás proto vzít odpad z uhlíkových kompozitů, rozsekat na krátká vlákna, smíchat ve správných poměrech s různými pryskyřicemi a slisovat. Zjistili jsme, že jsme přišli na unikátní materiál, který byl díky zrecyklování levný, navíc měl perfektní pevnostní vlastnosti. Ve studentských podmínkách jsme pro tento startup zkoušeli najít investory, objížděli jsme různé konference. 

Ale nakonec nás předběhlo BMW – neříkám, že to od nás okopírovali, prostě to byla shoda náhod. A když ta automobilka představila BMW i3, tedy první elektromobil, který byl z lisovaného uhlíkového vlákna, tak jsme pochopili, že náš vlastní projekt bude neúspěšný. Ovšem tak to v životě chodí, ne všemu se může dařit. Navíc to byl s ohledem na studentské podmínky příliš velký projekt, protože bychom na něj potřebovali desítky milionů v investicích.

Jak začalo vaše stanové dobrodužství?

Stany jsou projekt, které je naším dítětem – a jsme na něj pořádně pyšní. Rozhodli jsme se totiž vyřešit problém ubytování v malých městech během velkých akcí. Jejich návštěvníci často narážejí na to, že se nemají kde ubytovat. Dřív jsme byli zaměření na jakýkoliv event, kde jsou desítky nebo stovky tisíc lidí. Takže jsme dělali motokrosové závody, MotoGP ve Španělsku, Oktoberfest v Mnichově a především naši oblíbenou formuli 1… Po covidu se to nicméně vytříbilo a my jsme teď zaměření především na F1.

Proč?

Na Oktoberfestu či nějakých hudebních festivalech sice lidé také řeší nedostatek ubytovacích kapacit, zároveň jde ale o klientelu, která se tam jede hlavně opít. Formule 1 není tolik spojená s alkoholem. Prodáváme tam sice pivo a výběrové víno, tvrdý alkohol ale ne. Není po něm poptávka, navíc i kdyby byla, tak se tam zákazníci akorát ztřískají a budou dělat nepořádek. Pak bychom se už nemohli prezentovat jako klidný kemp.

Takže u vás je v noci hrobové ticho?

Ano, o půlnoci začíná striktní večerka, která trvá až do šesti do rána. Snažíme se, aby už v noci nehrála žádná hudba, jsme proto nejklidnější kemp při formuli 1. To je naše hlavní výhoda – nabízíme místo, kam se nemusíte bát přijet se svým dítětem nebo sedmdesátiletou manželkou, která nemá formuli ráda, ale chtěla vám udělat radost a doprovodit vás. 

Během covidu jsme nikoho nepropustili

Hovořil jste o covidovém období, které vám pomohlo vytříbit eventy, kde působíte. Ovlivnila vás pandemie ještě nějak? Velké akce byly zpravidla zakázané…

Před covidem jsme třeba chtěli vyvinout vlastní stany. Udělali jsme architektonickou soutěž, přišly nám stovky návrhů. Ale pak přišel koronavirus a lidé začali hromadně rušit objednávky, což byl pro nás zdvižený prst. Tak jsme dočasně stopli všechny investice a od té doby jsme už tohle neřešili. Vlastní design stanů nám už ekonomicky nedává smysl, máme ale třeba vlastní záchody nebo sprchy.

A zpátky ke covidu. Vzhledem k tomu, že jsme stopli všechny investice, jsme veškeré peníze, které jsme k tomu měli připravené, vzali a začali vyrábět obytné dodávky. Za rok a půl jsme udělali 40 aut, například 12 z nich jsme koupili od Slovenské pošty v Popradu. Kompletně jsme je rozřezali, zateplili, vybavili je rozvody vody, elektřinou, solárními panely. Pak jsme v Německu udělali zkoušky a následně je prodávali jako obytné dodávky. Ale v Česku o nás nikdo nevěděl, protože jsme je nabízeli Němcům, Švýcarům a Belgičanům.

Byla to covidová záležitost, nebo to ještě děláte?

Čistě covidová věc. Když jsme ty podvozky kupovali začátkem pandemie, tak stály 300 tisíc, v roce 2022 byly dvakrát dražší. Už bychom se nevlezli do budgetu jednoho milionu korun, což je pomyslná hranice cenovky, za kterou jsou si lidé ochotní obytnou dodávku koupit. 

A když říkáte „my“, myslíte tím tým GPtents?

Přesně tak. My jsme během covidu nikoho nepropustili ani jsme s nikým neukončili spolupráci. Jen jsme přešli na jiný byznys, kde zrovna byla poptávka.

Říkal jste, že máte vlastní design záchodů. Proč?

Pro zákazníka je nejdůležitější to, aby měl ráno čistý záchod a večer mu tekla horká sprcha. Snídaně a večeře jsou až sekundárními požitky. Když jsme před sedmi lety začínali, tak jsme se rozhodli, že všechny vydělané peníze reinvestujeme. A minulý rok jsme se konečně dostali do fáze, kdy jsme si mohli dovolit vytvořit vlastní záchody a sprchy, které jsou koncipovány tak, aby měly nízkou spotřebu vody a zároveň byly hezké. Máme i speciální vodohospodářský systém, který zajišťuje dostatečný tlak a tím i dostatek teplé vody. Už naštěstí nemusíme řešit situace, kdy nám nějaký dodavatel naslibuje Mercedes mezi záchody a nakonec dodá Škodu 120.

Filip Magalhães

Jak to řešíte se sklady?

Ještě jsme se nedostali do fáze, kdy bychom byli pro nějakou banku dostatečně bonitní, aby nám dala úvěr na nákup vlastního skladu. Takže si je pronájímáme. Jeden máme v Rakousku, druhý v Brně a třetí v Hranicích na Moravě. Zboží přepravujeme i v lodních kontejnerech, které naložíme na nákladní vlaky.

Když tedy nejste dostatečně bonitní, jste vůbec v zisku?

Letos budeme v zisku poprvé. Každý rok jsme totiž okamžitě vkládali vydělané peníze právě do inovací nebo jiných projektů. Takže jakmile jsme dostali peníze, šli jsme nakupovat další vybavení. Například v poslední době jsme si pořídili vlastní vysokozdvižný vozík, který nám pomáhá s manipulací s těžkými paletami. A nehrozí, že nám zas někdo vypůjčí příliš těžký stroj, který při dešti rozorá celý areál, nebo něco, co nic neunese.

Dneska ráno jste mi psal, že váš dopravce zkrachoval. Co se stalo?

Loni nám vše doručil v pořádku, dodržoval termíny. Minulý týden mi přestal odpovídat, přitom máme za pár dní přepravovat věci z italského města Imola, kde jsme měli závody F1, do rakouského Spielbergu na Red Bull Ring. Když jsem se naštval a několikrát mu zavolal, tak mi jen krátce odepsal, že končí se svým byznysem a nemá teď čas řešit moje problémy. Takže od rána řeším přepravu kamionů, kontejnerů, sprch a záchodů z Itálie do Rakouska. 

Mají se teď klienti, co si už u vás zaplatili ubytování, bát?

Ne, to bude v pohodě. V Evropské unii jsou tisíce logistických firem, nám stačí najít vhodného partnera, který splní naše požadavky. Je to komplikace přibližně na tři dny, než to vyřešíme. (V době vydání článku už Bouchal našel nového partnera – pozn. red.)

Jaká je vaše typická klientela?

Samozřejmě máme skalní fanoušky formule 1, kteří si vstupenku koupí i rok dopředu. Před covidem byl náš typický zákazník výhradně takový – mezi 50 a 60 lety, movitější, s luxusním autem. Formule 1 je prostě drahá záležitost. Pak ale Netflix rozjel seriál F1: Touha po vítězství (v originálu Drive to Survive – pozn. red.), díky kterému vzrostla návštěvnost závodů třikrát až čtyřikrát. 

A hlavně se změnila i cílovka – teď k nám klidně přijíždějí i dvaceti- nebo třicetiletí lidé, kteří dřív formuli ani nesledovali. Kvůli této věkové skupině jsme tak změnili komunikaci a udělali redesign. Každopádně formule je drahá, vstupenka vyjde v průměru na 10 tisíc korun. Není to levné jako nějaký jednodenní hudební fesťák v Česku.

Ani vaše stany nejsou zrovna levnou záležitostí – pobyt během závodění na Red Bull Ringu může jeden pár vyjít na více než 30 tisíc korun, místo na karavan pak stojí o polovinu méně. I když k vám tedy jezdí i mladší lidé, stále platí, že se jedná o movitější klientelu?

Přesně tak. Ostatně právě takhle máme nastavenou naši cenotvorbu. Jak jsem už říkal, formule 1 je drahou záležitostí, navíc jsou všechny kamenné hotely v okolí vyprodané. A když ne, tak pobyt stojí i víc než sto tisíc korun, případně musí člověk dojíždět dvě hodiny. Takže jsme při výpočtu toho, kolik bychom měli zákazníkům účtovat, brali ohled na cenu kempovacího místa a dále na službu, kterou jim k tomu přidáváme. To znamená hotelový servis se snídaní, perfektně čisté záchody a sprchy. Nestavíme kemp, ale právě hotel. 

V Rakousku je často spolkovými zeměmi nebo obcemi stanování na volno zakázáno. Jak je to v okolí s jinými kempy?

Vím o asi 15 kempech, které jsou v okruhu Red Bull Ringu. Ale tam to platí pouze pro ubytování, nelze volně zaparkovat na parkovišti. Navíc bývají často vyprodané. Teď už tam máme také čtyři přímé konkurenty. Každopádně já, dvaatřicetiletý muž z Hranic na Moravě, dělám největší ubytovací zařízení ve Spielbergu při formuli 1.

Spát ve spacáku prostě není ono

Kde všude působíte?

Před covidem jsme byli ve Španělsku, Nizozemsku, Belgii, Německu, Rakousku a Česku. Po covidu jsme zůstali pouze v Itálii, Belgii a právě Rakousku. Dává nám smysl zaměřit se jen na akce, po kterých je největší poptávka a zároveň jsou pro nás nejpříjemnější. Třeba Itálie je v tomhle úžasná. Nedávno k nám přišla 70letá paní, že naše stanové městečko vypadá moc pěkně a že nám za to přivezla vychlazená piva. O den později šel kolem farmář, který nám dal bednu meruněk a domácí víno. A takové příhody se opakovaly.

Proč už nejste v Česku?

Tam už po našich službách není poptávka. My to vlastně pro Čechy ani neděláme. Náš typický klient je obvykle Holanďan, Brit, Rakušan, Mexičan, Novozélanďan, Australan, Američan nebo Japonec. Češi tvoří zpravidla tak jedno procento hostů. Možná i proto, že často někde stanují, zatímco pro cizince to může být poprvé životě – i třeba v jejich 50 letech. A pak jsou často vyndaní z toho, že se takhle dobře už dlouho nevyspali.

Navíc je to poměrně luxusní služba. Například naše snídaně je podobná jako v klasickém čtyřhvězdičkovém hotelu – podáváme čtyři druhy salámů, čtyři druhy sýrů, párečky, slaninu, vajíčka, domácí limonády či prosecco.

Kolik vás v týmu je?

Vyloženě celou sezonu nás pracuje pět, víceméně na poloviční úvazek. Všichni to jsou kámoši, kteří mají k tomu své vlastní firmy, takže je to pro ně spíš takové hobby. Od května do září jsme tedy na těch akcích fyzicky přítomni. K tomu nám pomáhá ještě 70 brigádníků. Teď třeba jede do Rakouska autobus a tři auta plná těchto pomocníků.

O jaké lidi jde?

O české a slovenské studenty. Původně jsme chtěli zapojovat i lokální obyvatele, ale ti jsou nezaměstnatelní – v rádiu 30 kilometrů od akce jdou všichni schopní pomáhat s organizací, na nás tak zbývají jen ti problémoví. Co se týče českých a slovenských studentů, u nich uděláme výběrové řízení. Samozřejmě z něho nelze poznat, jak moc ten člověk pak bude reálně pracovat, ale většinou to je v pohodě.

Několikrát jste řekl, že nejste kemp, ale hotel. Jaké služby navíc nabízíte?

Stan během pobytu neuklízíme, ale každý den aspoň vyměníme osušky, pokud to host chce. Nabízíme také umytí auta a welcome drink při příjezdu. A dále máme už zmíněné snídaně a také večeře.

Foto: Jiří Hloušek

Kolik těch stanů vůbec máte?

Přes pět stovek, takže dohromady tisíc lůžek se speciálními ergonomickými matracemi a vlastními přikrývkami. Spát ve spacáku prostě není úplně ono. Peřina s bavlněným povlečením je někde jinde.

A co Wi-Fi?

Externí antény nebo GSM, respektive mobilní telefony, na takovýchto akcích obvykle nefungují, zvlášť, když přijede i víc než 100 tisíc lidí. My nejdřív používali vlastní satelity, ty tam měly 50 GB limit, to bylo dost na hlavu. 

Pak jsme šli za kámošem z vysoké školy, který má vlastní IT firmu, že bychom rádi vymysleli vlastní produkt v podobě mobilní Wi-Fi. Vytvořili jsme tedy stožár, dole bylo bateriové úložiště, nahoře solární panel, světlo, senzory, kamery – a takto jsme lidem poskytovali internet. Dokonce jsme toto zařízení začali nabízet dalším podnikatelům různě po konferencích, ale najednou přišel covid. A pak už s tímto řešením začaly přicházet i další firmy.

Ten covid vám, koukám, docela zatopil.

Je to tak, ale naštěstí jsme všichni přežili a jedeme dál. Teď využíváme Starlink od Elona Muska. A to je pecka, vůbec se to nedá srovnávat s rychlostí internetu, která byla k dispozici během našich prvních ročníků. Navíc dřív jsme museli půl dne přesně ladit koordináty, aby to zařízení bylo namířené na danou družici. Dnes je všechno automatické, jen se to nastaví v aplikaci. Je neuvěřitelné, jak jde všechno technologicky dopředu – a dopředu valí i náš kemp.

Expanze do zámoří? Zatím to nejde

Jaké jsou teď vaše plány?

Pro nás je nejdůležitější udržet si naše standardy. Aby se to povedlo, hledám nového ředitele projektu, aby mohl GPtents dál růst a expandovat. Chodí nám poptávky nejen z Evropy, ale i z USA a Austrálie. Máme ale každý jen dvě ruce, a jelikož teď děláme čtyři velké akce ve třech zemích, tak to v tuto chvíli nejsme schopní posunout na další úroveň. Tohle je pro nás největší challenge.

Co bude s vámi?

Já nelpím na pozici, zůstanu majitelem, který na těch akcích nemusí být na denní bázi. Potřebujeme prostě pomoc od člověka, který bude online marketér, technický manažer a manažer logistiky. Když to přeženu: sháním někoho, který když uvidí, že se pokazilo kalové čerpadlo, tak do té nádrže okamžitě skočí a opraví to.

Jak by ta expanze do zámoří měla vypadat?

Určitě bychom si měli ponechat centralizovaný tým, takže bychom všechno řídili z Evropy. Drahé zboží za stovky tisíc nebo miliony korun tam chceme posílat lodními kontejnery, zbytek dokoupíme na místě. 

A víte už přibližně, kdy by to mohlo nastat?

Všechno závisí na tom, kdy se nám podaří sehnat schopného člověka, který to zvládne uskutečnit. Bohužel když už někoho najdu, tak se pak zamiluje. Nebo zjistí, že je na to vlastně starý.

Myslíte si, že by vám pomohl prodej nebo investice?

My už měli možnost prodat celý byznys. V roce 2019 přišla nabídka za 10 milionů, kterou jsme odmítli. Pak přišel covid a my toho litovali.

Litujete toho pořád?

Teď už ne. Dospěli jsme, přece jen jsme o pět let starší než tehdy. Hledíme teď spíše na krátkodobé, ne dlouhodobé plány. Řešíme efektivnější logistiku, rychlejší stavění stanů, kvalitnější kamiony, solární či vodíkové generátory místo těch dieselových. To náš zákazník vlastně ani často nepozná.

A kdyby teď přišla nějaká další zajímavá nabídka, kývnete na ni?

Leda že by dávala smysl pro další expanzi. Kdyby nám teď někdo nabídl 50 milionů korun, tak ho s největší pravděpodobností odmítneme. Co bychom s tím dělali? Potřebovali bychom spíš partnera, který má v tomhle oboru know-how. Takový v Česku asi není. A nevím, jestli někde v zahraničí ano. Tenhle byznys je hodně turbulentní a promítá se do hodně oborů, i proto to ne každý zvládne. Ostatně jeden z našich konkurentů, F1 Camping – který nás mimochodem chtěl také koupit – to nakonec po 15 letech loni položil.

A právě proto by se mladí lidé, kteří rozjíždějí vlastní byznys, neměli bát a měli by co nejdřív vyrazit na světové trhy. Kdybychom dělali jenom české hudební festivaly nebo VIP akce, tak máme dneska jednotky stanů. Tohle je ten největší game changer. U nás je spoustu lidí, kteří dělají skvělé aplikace, ale mají jen české mutace, což je obrovská škoda.