I když zdánlivě voda nic nestojí a v nedotčené přírodě si ji lze bez obav nabrat přímo ze studánky nebo potůčku a napít se, voda, která nám teče doma v kuchyni nebo v koupelně z kohoutků, má úplně jiný příběh. Musí projít celou řadou úprav od vodohospodářů a z konečné ceny tyto firmy odvádějí státu třetinu v podobě poplatků a daní.

„Mělo by se mluvit o ceně za službu dodávky vody a za její čištění. Následuje samozřejmě odvod odpadní vody kanalizací,“ vysvětlil ředitel Sdružení oboru vodovodů a kanalizací ČR Vilém Žák, jak se kalkuluje vodné a stočné. Míst, ze kterých lze vzít vodu z vodního zdroje a téměř bez úprav ji použít jako pitnou, ale v Česku valem ubývá. I proto náklady na její úpravu neustále rostou.

Kromě provozních nákladů musí vodohospodářské subjekty řešit i investiční náklady na infrastrukturu, kterou po roce 1989 přejaly často v katastrofálním stavu. Na druhou stranu se Češi naučili vodou šetřit. Ještě v roce 1989 byla spotřeba vody přes 170 litrů na osobu a den, nyní to je pod devadesáti litry. Patříme mezi pětici nejšetrnějších států Evropy. Díky investicím do vodárenské infrastruktury dochází k úsporám také u takzvané nefakturované vody.

Kdo vydělává na vodě?

Kdo tady vydělává na vodě? Tato klíčová otázka zazněla na sympoziu Budoucnost vody, jehož organizátorem byl Deník s webem Ecoista a stylově se konalo v rekonstruovaném vodojemu v Kladně. Zástupci vodohospodářů tvrdí, že odpověď na tuto zdánlivě jednoduchou otázku není triviální.

Cena za tuto službu je totiž stanovena ministerstvem financí a celý obor je velmi regulován. Provozovatelé musí vodu dodávat za podmínek, které stanovuje stát. Každopádně třetina ceny připadá na odvody státu, zisk i marže jsou regulovány. „Bez zisku nelze budovat novou vodárenskou infrastrukturu,“ zdůraznil Žák.

Roční obrat v oboru vodohospodářství odhadl na 44 miliard korun, čistý zisk mají firmy okolo sedmi procent a většinu investují do udržování a rozvoje vodárenské infrastruktury. Stát by měl mít každopádně dlouhodobou a předvídatelnou koncepci rozvoje vodohospodářského sektoru, aby soukromé subjekty mohly investice lépe plánovat.

Evropská regulace čistíren odpadních vod

Vzrušené debaty nyní u vodohospodářů vyvolává nová regulace Evropské komise, zejména směrnice o čištění městských odpadních vod. I když zatím nebyl její finální text odsouhlasen, návrh počítá s tím, že po roce 2030 budou v odpadních vodách muset výrazně klesnout sloučeniny dusíku a fosforu, čistírny budou muset být energeticky neutrální a působnost směrnice se rozšíří i na menší obce. Odhady sektoru na modernizaci čistíren se pohybují v řádu až 400 miliard korun (i když se jedná o rozložení zhruba do dvaceti let) a to samozřejmě výrazně dopadne na konečnou cenu pro spotřebitele.

Předseda představenstva Vodovodů a kanalizací Hradec Králové František Barák upozornil na to, že celý sektor je metodicky řízen pěti ministerstvy, která někdy vydávají protichůdná stanoviska. Podzemní vodu má v gesci ministerstvo životního prostředí, povrchovou vodu ministerstvo zemědělství, cenu určují finance, spotřebu pro podniky ministerstvo průmyslu, hygienické normy zase ministerstvo zdravotnictví.

Aby byl zdrojů pitné vody dostatek i pro následující generace, je nutné stavět nové přehrady. Jejich výstavba ale může trvat – od plánů až po realizaci – i více než tři dekády, stavba vodního přivaděče do velkých aglomerací až čtyřicet let.

Být střechou Evropy má svá rizika

Profesor Jiří Wanner z Ústavu technologie vody a prostředí VŠCHT v Praze zase připomenul, že vyšší teploty, které v Česku v posledních letech panují, způsobují větší výpar vodních srážek. A pro Česko to znamená problém v tom, že na svém území nemá žádný velký říční přítok. Tím, že je Česko takzvanou střechou Evropy, většina vody ze země odteče. Obnovitelné zásoby vody klesají, i proto se začaly před více než sto lety stavět přehrady. Těžba podzemní vody z větších hloubek navíc celý problém zhoršuje.

Do budoucna bude muset i Česko přistoupit v nějaké formě k uzavřeným systémům, kdy se z vyčištěné odpadní vody opět vyrábí pitná. Technicky to už není žádný problém, otázkou jsou spíše finance. Jako příklad Wanner uvedl hlavní město Namibie Windhoeck, kde třicet procent pitné vody pochází z odpadní (recyklované) vody.

Kybernetické útoky skokově vzrostly

Novým rizikem a dalším finančním nákladem ve vodohospodářském sektoru jsou kybernetické útoky a obrana proti nim. Technický ředitel Středočeských vodáren Bohdan Soukup uvedl, že zatímco v době pandemie covidu-19 se počet kyberútoků na vodárenskou infrastrukturu zvýšil čtyřikrát ve srovnání s obdobím před pandemií, po začátku války na Ukrajině rostl až na extrémní úrovně sedmdesát tisíc útoků denně, což je téměř každou sekundu jeden.

A podle plánů EU bude v následujících letech nutné zabezpečit proti útokům i menší vodárny, což povede k růstu nákladů. I proto očekává, že cena vodného i stočného bude růst, nejen kvůli novým předpisům, ale i z důvodu zavádění nových technologií.

Druhý život pro použitou vodu

Soňa Klepek Jonášová z Institutu cirkulární ekonomiky připomenula, že jen změnou návyků lze uspořit, nejen u vody, 20 až 25 procent spotřeby daného zdroje. Velký potenciál vidí v dalším využití odpadních vod pro výrobu tepla, bioplynu nebo dalšího použití kalů v průmyslu.

Jako klíčový problém rozvoje sektoru s vodou a odpadového hospodářství vnímá současnou legislativní džungli, kdy do tvorby zákonů velmi netransparentně vstupují různé lobbistické skupiny a podle toho vypadá kvalita českých zákonů. Řešení vidí v tom, že vláda bude více komunikovat a spolupracovat s průmyslem i dalšími odborníky.

Technický a obchodní ředitel VODA ČR Veolia Holding ČR Ondřej Beneš vidí budoucnost vodohospodářství v tom, že se bude stále častěji pro výrobu pitné vody používat povrchová voda. Nicméně pozitivně vnímá i zavádění nových technologií, hlavně v možnosti získávat z vody a odpadních vod energii. Prosazuje i koncept možnosti „vracet“ vyčištěnou recyklovanou vodu do systému podzemních vod.