Byl to takový kapitalistický ostrůvek v nekonečném socialistickém moři. Kdo prožil alespoň část svého života před listopadem 1989, musí si vzpomenout, že když vstoupil do prodejny Tuzex, jako by se ocitl v jiném světě. Spousta západního zboží, barevného, hezkého. Třeba skutečné džíny, a nikoli nepadnoucí náhražky z tuzemských obchodů s oblečením. Ale také špičkové televize, videopřehrávače, kalkulačky, digitální hodinky, alkohol, kosmetika, pro děti zase pravé angličáky, sladkosti. Sen každého, kdo toužil po kvalitních výrobcích nebo kdo se chtěl vytáhnout před sousedy, že má japonskou barevnou televizi. Obchod měl i svou specifickou vůni a prodavači byli jiní než v běžných obchodech.

Nakupovat šlo v Tuzexu ovšem jen za speciální poukázky zvané bony, případně za dolary, západoněmecké marky nebo jinou tvrdou měnu, k níž ovšem značná část socialistických obyvatel neměla moc šancí se dostat. Jedinou možností se tak pro ně stali překupníci – veksláci. V sedmdesátých, a především osmdesátých letech se veksláctví natolik rozšířilo, že takřka nebylo možné projít okolo některé z prodejen Tuzexu, aniž by se dotyčnému dostalo nabídky: „Bony, nechcete bony?“

Fenoménem veksláctví se zabývá nová publikace Ústavu pro studium totalitních režimů s názvem Marky, bony, digitálky, kterou napsal historik Adam Havlík, jenž se ve své badatelské práci zaměřuje také na problematiku černého trhu v socialistickém Československu.

Jedním z největších paradoxů přitom je, že veksláci, ačkoli se pohybovali za hranou socialistických zákonů, byli předlistopadovým režimem do určité míry tolerováni, protože veksláctví přinášelo režimu tolik potřebné valuty. A ačkoli klasické veksláky nakonec porazil nástup kapitalismu zkraje devadesátých let, některé velké ryby se záhy naučily plavat i v nových podmínkách.

Havlovy poukázky

Vznik veksláctví je úzce spojen právě se zmiňovaným podnikem zahraničního obchodu Tuzex, který měl desítky prodejen v Praze, Bratislavě, Brně, Karlových Varech a v dalších městech. Vznikl na základě vyhlášky ministerstva zahraničního obchodu už v roce 1957. Cílem bylo odčerpávat od domácích i zahraničních občanů devizové prostředky, kterých se socialistickému státu vlastně po celou dobu jeho existence nedostávalo v dostačujícím množství – aby za ně mohl nakupovat různé hi-tech výrobky, suroviny, materiály, ale třeba také licence, služby nebo ovoce.

Pokud někdo získal zahraniční tvrdou měnu – například umělci, sportovci nebo technici pracující v cizině –, musel ji po­dle zákona nabídnout vybraným bankám. Za odevzdané dolary nebo marky pak dostal československé koruny v hodně nevýhodném kurzu anebo právě bony do Tuzexu.

Bony se brzy staly vyhledávanou měnou pro lidi, kteří k nim neměli reálný přístup. Dokládá to ostatně historka z roku 1976, v níž figuroval dramatik, disident a první polistopadový prezident Václav Havel. Jelikož se jeho hry hrály na Západě, dostával honoráře právě v tvrdé měně. Tehdy, v hlubokých normalizačních dobách, ho na jeho chalupě na Hrádečku navštívil jistý operativní důstojník hospodářské kriminálky okresního oddělení Veřejné bezpečnosti v Trutnově – sháněl totiž pro svého známého bony na nákup nového automobilu.

„Představil se jako příslušník VB s tím, že společně s kolegou mají zájem odkoupit tuzexové poukázky. Odešli ovšem s nepořízenou. Havel jim dle výpovědi jednoho z příslušníků sdělil, že momentálně žádné nemá a že se mají případně zeptat později. Setkání bylo za nějaký čas prošetřováno Inspekcí ministra vnitra. Ta označila jednání příslušníka VB za nevhodné, avšak celá epizoda neměla zásadní vliv na jeho další profesní dráhu,“ píše se v knize Marky, bony, digitálky.

Vekslácký svět

Okolo Tuzexu se záhy začal rozvíjet černý trh s poukázkami, který se postupně rozrůstal, vytvářela se jeho struktura a čím dál více nabývala organizovanější podoby. Vytvářel se vlastně specifický černý trh, z něhož měli prospěch všichni. Devizoví cizinci, kteří vekslákům prodávali svou tvrdou měnu za výhodnější kurz. Veksláci, kteří přeprodávali bony s nemalým výdělkem. Zákazníci, kteří chtěli v Tuzexu nakupovat. A také stát, který získával cenné devizy.

Ostatně v druhé polovině osmdesátých let nakupovalo v Tuzexu více než deset milionů zákazníků ročně, z toho sedmdesát až osmdesát procent tvořili českoslovenští občané. Oficiálně vedených tuzexových účtů přitom tuzemský bankovní sektor evidoval přibližně stonásobně méně, tedy něco přes sto tisíc.

A tak zatímco drhnoucí československé hospodářství nedokázalo uspokojivě reagovat na rostoucí požadavky obyvatelstva, ostrůvek luxusu v podobě Tuzexu takové touhy uspokojovat dovedl. Naplno se to projevilo s technologickým pokrokem a stále dokonalejšími elektronickými výrobky, jako byly walkmany, hi-fi soupravy a později i počítače – v tomto ohledu neměla socialistická lokálka šanci dohonit západní expres. Překupníci později neobchodovali jen s bony, ale také s dalším nedostatkovým tovarem, jako byly digitální hodinky, gramofonové desky, videokazety nebo módní oblečení.

Vekslácký svět se postupem času přetvořil v propracovaný systém. Veksláci si například úplatky zajišťovali potvrzení o invalidním důchodu, aby nemuseli chodit do práce (a nestali se podle socialistických zákonů příživníky s trestním postihem) a mohli se na plný úvazek věnovat svým kšeftům. Historik Adam Havlík připomíná i známého veksláka a po roce 1989 jednu z hlavních postav českého podsvětí Františka Mrázka, který si v osmdesátkách potřebné potvrzení obstaral od lékaře za úplatek ve formě švédského automobilu Saab.

Relativně vysoká investice se mu musela i tak vyplatit. Nejvýše postavení veksláci si měsíčně přišli na stovky tisíc korun. Obyčejní „komáři“, jak se slangově označovali pouliční překupníci, si sice vydělali „pouze“ desítky tisíc, i tak to ale byl v době, kdy se oficiální platy pohybovaly v řádu několika tisíc korun, hodně slušný výdělek. Ostatně mnozí veksláci své bohatství dávali hodně okatě najevo. Běžně chodili do barů a luxusních hotelů na Václavském náměstí, pořádali opulentní večírky, pořizovali si zahraniční auta, jejich byty a rodinné domy byly napěchované špičkovými televizory a další nejmodernější technikou.

Někteří měli dokonce tolik peněz, že ani nevěděli, za co je utratit. Jeden z předních pražských veksláků si jednoho léta nechal před Tuzex v Palackého ulici v centru Prahy navézt hromadu písku, načež se s doutníkem uvelebil v lehátku a ze své soukromé pláže pak pozoroval kolemjdoucí, jak míří do práce. Tato příhoda inspirovala tvůrce úspěšného filmu Bony a klid, v němž si jedna z hlavních postav nechala před Tuzex v pražské Štěpánské ulici navézt hromadu sněhu z Krkonoš.

Soužití s režimem

Ačkoli vedoucí činitelé komunistického režimu oficiálně veksláctví odsuzovali, Veřejná bezpečnost občas provedla na překupníky zátah, vznikaly dokonce speciální protivekslácké policejní týmy a někteří z překupníků skončili za mřížemi, režim k tomuto fenoménu přistupoval spíše liknavě a tak trochu z donucení – mnozí občané totiž veksláky doslova nesnášeli.

Jedním z důvodů volnějšího přístupu a nepříliš tvrdých trestů za „šmelinu“ byla hojně rozšířená korupce – veksláci si jednoduše příslušníky Veřejné bezpečnosti nebo významné komunistické funkcionáře kupovali. Někteří se zase stali spolupracovníky StB, jiní sháněli nedostatkové výrobky od svých západních dodavatelů pro oficiální československé úřady a instituce, například vědecká pracoviště.

„Experti z finančních resortů a ve shodě s nimi i představitelé aparátu komunistické strany totiž explicitně obhajovali při kriminalizaci pokoutné směny valut a tuzexových poukazů ,měkčí‘ postup, který pramenil především z pragmatických, ekonomických důvodů – aby se neztenčoval proud cizích měn do státní kasy,“ píše historik Adam Havlík v knize Marky, bony, digitálky.

Profimedia.cz

Zlaté časy Tuzexům a vekslákům skončily s nástupem kapitalismu na počátku devadesátých let a následným začleněním české koruny mezi plně směnitelné měny. I když ne tak docela. Někteří překupníci se dokázali pružně přizpůsobit novým podmínkám, a stali se dokonce významnými hráči polistopadového vývoje – využili k tomu přitom miliony, k nimž si v osmdesátých letech přišli, ale i své předlistopadové známosti. Ostatně například Miroslav Provod, který vydělal velké peníze na pašování digitálek a přátelil se i se zavražděným Františkem Mrázkem, koupil v osmdesátých letech vilu od Karla Gotta.

Někteří veksláci využili nashromážděný kapitál při privatizaci některých podniků, nad čímž si před lety povzdechl i jeden z architektů přechodu státního majetku do soukromých rukou Tomáš Ježek: „Potvrdila se myšlenka, že kvůli úspěšnému průběhu malé privatizace musíme nad špinavými penězi částečně zavřít oči. Protože rychlý a úspěšný průběh byl tehdy pro vývoj v Československu mnohem cennější než to, co jsme museli překousnout, obličeje podivných lidí a podivné peníze, které si nakradli veksláci, bolševici nebo podivíni jiných kategorií.“

Hodně vysoko se po sametové revoluci dostal také Ivo Rittig. Někdejší vedoucí samoobsluhy v centru Prahy byl v těsném kontaktu s veksláky a v roce 1988 byl odsouzen za statisícové manko. V devadesátkách se z něho stal vlivný lobbista a „kmotr“ z okolí ODS. Není zdaleka jediný. Podobnou minulost měli a mají i různí poradci vrcholných politiků také z dalších stran. 

Vekslácký slovníček

• Komáři, nohy, pěšáci – pouliční prodejci

• Trasaři – mobilní skupiny, které nakupovaly valuty od cizinců přijíždějících obvykle v autobusech

• Skupky, bankéři – vyšší vrstva veksláků, která obchodovala ve velkém, pracovali pro ně i drobnější překupníci

• Prohoz – výměna peněz na ulici

• Roura – rulička stočených bankovek

• Libušinky – neplatné československé bankovky

• Levý baky – falešné valuty

• Vejška – Veřejná bezpečnost

• Podat rukavici – úplatek pro vyhazovače na diskotéce

• Kancl, ofis – bary, hotely, kde se veksláci scházeli

• Díry – kontakty v cizině na dovoz či vývoz zboží

• Chábři – společníci ve veksláckém byznysu

• Déčka, doláče – americké dolary

• Máry, klobouky, mařeny – západoněmecké marky