Je brzké odpoledne a ve veganské restauraci Střecha, sídlící v centru Prahy, hned vedle legendární pivnice U Fleků, už sedí nad obědem posledních pár opozdilců. Většinu jídel dnes už strávníkům vydali, a to včetně jedné desítky porcí, kterou každý den servírují zadarmo lidem bez domova.

„Náš podnik funguje už přes pět let, z toho poslední rok tady v centru. Předtím jsme měli malé bistro na Žižkově,“ vypráví spoluzakladatel Střechy Filip Hausknecht. Jelikož restaurace podniká jako sociální družstvo, které mimo jiné zaměstnává bezdomovce nebo lidi po skončení výkonu trestu, s nápadem podávat lidem v nouzi teplé jídlo zadarmo přišli už před několika lety. Celkem za tu dobu rozdali na osm tisíc obědů.

„Protože neziskovka Místní místním dělá v podstatě totéž, jen s dalšími službami, když nás oslovili, rozhodli jsme se zapojit také do jejich projektu,“ pokračuje Filip Hausknecht, který se kromě práce restauratéra angažuje i v politice. Stál u založení levicového hnutí Budoucnost, v jeho počátcích nějakou dobu působil i jako jeho spolupředseda. Kromě obědů si tak dnes člověk bez domova, který zabloudí ke Karlovu náměstí, může ve Střeše třeba dobít mobilní telefon, zajít na toaletu nebo se občerstvit sklenicí vody.

Na nabídku veganských obědů zdarma podle něj bezdomovci slyší a zájem by vcelku pochopitelně byl větší, než kolik si restaurace z příspěvků ostatních hostů či vlastních zdrojů může dovolit. „Nenašli jsme jiný spravedlivý způsob, jak ze zájemců vybrat, a tak to funguje na principu ‚kdo dřív přijde, ten dřív mele‘. Lidé tu tak někdy čekají už od devíti ráno,“ usmívá se Filip Hausknecht.

A nevadí lidé bez domova, kteří přece jen většinou nepřijdou navonění a vymódění jako ze žurnálu, ostatním hostům? „Restaurace je velká, takže kdyby s tím měl někdo problém, může si sednout jinam. Ale zatím jsme se s tím nesetkali. Navíc v centru Prahy lidé z kanceláří a obchodů většinou obědvají později, zatímco bezdomovci se najedí hned po otevření v jedenáct hodin dopoledne, takže se vlastně většinou vůbec nepotkají,“ vypráví spoluprovozovatel Střechy.

Kromě toho, šest až sedm z desítky vyvolených jsou podle něj každodenní štamgasti, které už místní znají. „Samozřejmě se najdou i problémoví lidé, tak jako v běžné populaci. Měli jsme tu třeba paní, která sem docházela asi dva měsíce a vysloveně vyhledávala problémy, byla nepříjemná i na personál. Tak jsme jí řekli, aby už nechodila. Ale jinak potíže nejsou,“ tvrdí.

Inspirace ve Francii

Za projektem Místní místním stojí Ester Pacltová a Jakub Dutka ze stejnojmenné neziskové organizace. Podle svých slov se inspirovali podobnou iniciativou v Paříži. Ta vznikla už v roce 2015, nazývala se Le Carillon a spočívala prakticky v tomtéž: oslovovala restaurace, kavárny a další veřejné podniky a dala dohromady síť těch, které byly ochotné se do pomoci lidem bez domova nebo v jiné „nouzové“ situaci zapojit. Z Paříže se projekt postupně šířil do dalších francouzských měst; podle webových stránek je jich nyní čtrnáct, a zapojených podniků dokonce kolem tisícovky.

Pražská obdoba začala vznikat v roce 2018. Oba zakladatelé v pilotním projektu spojili první čtyři pražské kavárny a restaurace. V následujících měsících přibývali další zájemci o bohulibý projekt, hlásili se také další partneři – třeba centrum Naděje. Aby se ujistili, že bude zájem nejen ze strany solidárních podnikatelů, ale také samotných bezdomovců, udělali si mezi nimi průzkum. Každý osmý ze zhruba stovky oslovených potvrdil, že by se taková pomoc hodila a že by ji využíval.

foto Tomáš Turek, týdeník Hrot

„Dozvěděli jsme se také, že šedesát procent lidí zná určité kavárny a obchůdky, které jim nabízejí služby zdarma již nyní, samozřejmě neoficiálně. Rozhodli jsme se tato i další podobná místa oslovit, poznat je a podpořit v rámci organizované solidární sítě,“ vypráví Ester Pacltová. Po roce a půl si byli ona i Jakub Dutka dostatečně jistí, že projekt obstojí, a tak založili neziskovou organizaci Místní místním.

Jak koncept funguje? Kavárny, restaurace a další podniky do něj zapojené si mohou samy vybrat, jaké služby chtějí bezdomovcům poskytovat. Mezi ty základní, nejčastější patří možnost zajít si v podniku na záchod, natočit si sklenici vody nebo dobít mobilní telefon. Jinde zase na požádání ohřejí vodu na zalití vlastního sáčku čaje, případně umožní ohřát si v mikrovlnce vlastní jídlo.

Nejzajímavější je ale koncept takzvaného zavěšeného pohoštění. Princip je jednoduchý: když má některý z „běžných“ hostů zájem, může kromě své útraty předplatit méně šťastným lidem kávu, sendvič nebo zákusek. Když později přijde člověk bez domova či v jiné nelehké životní situaci, dostane toto občerstvení zadarmo. Někde se vouchery nebo kupony netisknou a zůstávají ve virtuální podobě, jinde, jako třeba ve vinohradském podniku Dobrá trafika, ale námi zaplacené lístky opravdu kolíčkem zavěsí na provázek natažený nad barovým pultem. „Když zájemce přijde, prakticky už od vchodu vidí, jestli má dnes štěstí a někdo mu kávu předplatil,“ říká spolumajitelka Dobré trafiky Lenka Strejčková.

Vinohrady i Holešovice

Podniků zapojených do projektu Místní místním funguje nyní v Praze necelá dvacítka. Najdete je po celé metropoli – jak na prestižních adresách na Vinohradech, tak v bývalých dělnických Holešovicích. Ale také v Dejvicích, na Smíchově nebo na Žižkově.

Zkušenosti restaurací a kaváren podílejících se na projektu i služby, které poskytují, se často liší právě podle čtvrti. Třeba na Vinohradech v podniku Dobrá trafika kombinují prodejnu tisku a cigaret s kavárnou a spolumajitelka podniku Lenka Strejčková říká, že zavěšenou kávu s toastem si mohou bezdomovci samozřejmě dát taky, podmínkou je ale konzumace venku. Chce tak prý předejít situacím, kdy by musela z útulného prostředí malé kavárny někoho vykázat. „Přišlo by mi neetické rozlišovat tyto hosty. Říct někomu, ty vypadáš slušně, můžeš dovnitř, ale ty jsi špinavý a páchneš, tak zůstaneš venku. Proto ta podmínka, že podáváme kávu nebo jídlo jen s sebou,“ vysvětluje Lenka Strejčková.

Stejně jako v restauraci Střecha i ona potvrzuje, že klientelu přicházející na zavěšenou kávu tvoří převážně známé tváře, které se objevují pravidelně. „Máme tu i jednu štamgastku, která k nám takhle chodí dlouhodobě, několik let. Stane se, že některý den přijde třeba jen jeden člověk, v průměru jich je ale denně čtyři až šest,“ dodává.

Jan Němec

foto Tomáš Turek, týdeník Hrot

Hlavním problémem podle ní je, že ne vždycky má host z řad lidí bez domova štěstí a najde nad barem zavěšený voucher na občerstvení. „Kávu nebo toasty předplácí málo lidí. Ano, měla jsem tu případ, kdy přišla paní, že se o nás a projektu Místní místním dočetla a ráda by ,zavěsila‘ kafe. Ale to byla spíš výjimka, takže jsem ráda, že tuto možnost zpropagujete,“ vysvětluje. Nabízet občerstvení lidem v nouzi si tak může Dobrá trafika dovolit díky občasným příspěvkům od neziskovky Místní místním. „Letos nám takto věnovali sedm tisíc, což hodně pomohlo,“ konstatuje Lenka Strejčková.

Kolem pěti až šesti hostů denně vítají rovněž v Prostoru39 na Žižkově, kde kromě kavárny mají i prostory pro výstavy a další podobné akce. Naopak o pár ulic výše směrem k Vinohradům, v podniku Pracovna, na bezdomovce prakticky nenarazili, i když s organizací Místní místním také spolupracují. „Občas si sem někdo přijde odskočit nebo dobít telefon, ale neřekl bych, že to jsou bezdomovci. Nejspíš to bude tím, že sídlíme v lokalitě, kde se lidé bez domova obvykle moc nepohybují,“ říká šéf Pracovny Pavel Železný.

Sečteno a podtrženo, necelá dvacítka pražských podniků vstřícných k lidem v nouzi denně obslouží maximálně několik desítek bezdomovců. Z celkového počtu dvaceti tisíc je to spíš zlomek. Nabízí se otázka: Mají o tuto službu bezdomovci zájem? A pokud ne, proč?

Raději hlad než zvědavé pohledy

Před budovou centra Naděje pod mostem nedaleko pražského hlavního nádraží postává ráno několik skupinek bezdomovců. Někteří z nich o možnosti zajít si zadarmo na kávu nebo sendvič i do kaváren či restaurací vůbec nevědí, přestože plakátek se seznamem vstřícných podniků visí i přímo ve vitríně před vchodem do Naděje.

Pak se ale několik z nich přece jen chytá. „No jasně, znám to. Chodil jsem asi tři měsíce skoro každý den na obědy do bistra Střecha,“ přikyvuje zarostlý třicátník s čepicí na hlavě, pod jejímž kšiltem je na čele vidět tetování. Během hovoru ukusuje z krajíce chleba, který dostal v Naději, a pořád po očku sleduje dveře denního centra. Jak se ukazuje za moment, čeká na jednu ze zaměstnankyň, která několika vybraným čekajícím přiděluje brigády pro dnešní den. A má štěstí – za chvíli žena vyvolá jeho jméno, chlapík nafasuje pracovní vestu, nářadí a může jít vydělávat.

„Tak, teď už můžeme,“ dává se spokojeným úsměvem svolení k pořízení pár fotek. Kšilt si ale stahuje níž, aby nebyl poznat, a ani jméno se mu nakonec příliš nechce uvádět. „Napište tam třeba Tomáš,“ zabručí, rozloučí se a zmizí do práce. Náš rozhovor se zájmem poslouchá nedaleko stojící mladě vyhlížející pár; když „třeba Tomáš“ odchází směrem k parku, dává se s námi do řeči. Také oni o projektu Místní místním slyšeli, znají mapku s podniky označenými ikonkami podle služeb, které bezdomovcům nabízejí, ale stejně je nevyužívají. Proč?

foto Tomáš Turek, týdeník Hrot

„Není mi to příjemné,“ vysvětluje ani ne třicetiletá Martina. Prý dřív sama pracovala jako servírka, pak shodou nepříznivých okolností přišla o práci i domov a od jisté doby se kavárnám a hospodám vyhýbá úplně. „Nechci se nechat ponižovat. Kdysi se mi stalo, že jsem venku strašně zmokla, tak jsem se šla do jedné restaurace zeptat, jestli se u nich můžu na záchodě převléct. Vyhodili mě,“ pokyvuje hlavou a dodává, že to nebyla jediná taková nepříjemná zkušenost.

Ještě chvíli si povídáme o tom, kde jsou na bezdomovce hodní nebo kde se dá přivydělat pár korun, pak se plácek před denním centrem postupně vyprazdňuje. Zkoušíme zvonit ještě u dveří v Bolzanově ulici, kde dříve sídlilo centrum a nyní je tu hlavně zázemí pro zaměstnance neziskovky. Otevírá mladík, který se představuje jako Honza. Ochotně vysvětluje, že projekt spojující „homeless friendly“ podniky je výborný nápad, ale bohužel velká část bezdomovců jej z různých důvodů nevyužívá.

Někteří kvůli tomu, že vypadají až moc nevábně, takže ani v přátelských podnicích nejsou úplně žádaní. „Často taky říkají, že je jim nepříjemné sedět v podniku mezi běžnými lidmi. Stydí se, protože na ně ostatní třeba koukají, komentují jejich přítomnost a tak,“ uzavírá Honza. 

Kdo první zavěsil

Koncept „zavěšeného kafe“ má ještě delší historii než organizace Místní místním i její předloha ve Francii. Traduje se, že se poprvé objevil už v době po druhé světové válce v italské Neapoli. Tamní lidé tímto způsobem vyjadřovali vděk a solidaritu s válečnými veterány, často právě lidmi bez domova, kteří trpěli nouzí a sami by na kávu neměli. Z Itálie se pak nápad rozšířil dál do poválečné Evropy. Po návratu lepších časů podle dostupných zdrojů koncept zavěšené kávy postupně z velké části vymizel. Populárním se stává opět v posledním desetiletí či dvou.