Největší západobalkánská země tradičně patří mezi věrné ruské spojence, ať už tu i tam vládne kdokoli. Má to svou logiku a taky širokou lidovou podporu; Srby a Rusy spojuje pravoslavné vyznání a silná slovanská vzájemnost. A také imperiální choutky, jak jen to umožňuje velikost a momentální kondice.

A co víc. Srbsko prezidenta Aleksandara Vučiće je na současném Putinově Rusku závislé, a to v několika ohledech. V prvé řadě je závislé na ruském plynu. V listopadu 2021 uzavřelo Srbsko půlroční dohodu o výhodné ceně této strategické komodity, přičemž Vučić tvrdí, že jen v případě jeho znovuzvolení a nevyhrocení sporů bude tato dohoda prodloužena. Režimy v obou zemích spojují autoritářské tendence a společný zájem na boji proti občanskému disentu či riziku „barevných revolucí“. Bělehrad je však na Moskvě závislý i ve věci budoucnosti Kosova.

Mezi Putinem, Unií…

Srbsko má ovšem už od roku 2012 také status kandidátské země Evropské unie. Jenže od té doby neudělalo skoro nic pro to, aby mohlo být přijato. Nechce se do toho ani jedné straně. Novinář a balkanolog Matyáš Zrno nedávno trefně poznamenal: „Evropská unie dělá, že chce přijmout Srbsko, Srbsko dělá, že chce do Unie vstoupit. Je to podobné jako s Tureckem, které vstupuje už od roku 1963, ale všichni vědí, že se to nestane.“

A přece musí Srbsko na EU brát jisté ohledy. Především proto, že EU pro něj představuje největšího ekonomického a obchodního partnera. Z celkového objemu srbské obchodní výměny ve výši padesát miliard eur tvoří zahraniční obchod s unijními státy přes šedesát procent. Čína se podílí jen asi sedmi, a Rusko dokonce pouze čtyřmi procenty. Bělehradská vláda také čerpá nemalé prostředky z evropských fondů.

Toto postavení mezi Ruskem a Unií nutí Srbsko k lavírování, na které si už zvyklo. Teď je však situace trochu jiná. Srbsko proto na jedné straně ve Valném shromáždění OSN hlasovalo pro rezoluci odsuzující ruskou invazi a podporující územní celistvost Ukrajiny, na straně druhé však s Ruskem nepřerušilo většinu obchodních aktivit a tvoří i letecký most mezi světem a Moskvou.

… a volbami

Do toho přijdou už 3. dubna hned několikery volby. Prakticky neporazitelným favoritem prezidentského klání je úřadující držitel funkce Vučić. V cestě k tomu, stát se prezidentem už v prvním kole, mu stojí výhradně Milica Đurđevićová, tedy kandidátka nacionalistické a ovšem proruské ultrapravice.

Také parlamentní volby mají jasného favorita – Vučićovu širokospektrální alianci Společně zvládneme všechno s podporou kolem padesáti procent voličů. Proti ní stojí beznadějně roztříštěná opozice. Do voleb tedy jde asi jen o to, nerozhněvat si statisticky významnější část proruských voličů a příliš nedráždit Brusel.

Faktor Kosovo

Po volbách však bude mít staronové srbské vedení volné ruce. A tím se vraťme k tématu Kosova. Pro mnohé Srby je jeho nezávislost neuralgickým bodem vztahů se Západem. A pro Putina je to příležitost, jak do nich vrážet klíny. Vučić a jeho spojenci budou jistě pociťovat nutkání kosovskou otázku otevřít a změnit status svého historického území.

V této souvislosti se objevují katastrofické předpovědi, že právě spojení Putinovy snahy odvrátit pozornost od Ukrajiny a srbské ambice získat zpět Kosovo může otevřít novou frontovou linii studené války. Linii, která destabilizuje celý Balkán, a tím se naplní sny kremelského vládce a naopak noční můry Washingtonu, Paříže a Berlína.

Z bláta do louže

Kromě toho všeho ovšem nesmíme zapomenout ani na to, že ve hře o Srbsko je i Čína. Ta už dnes v zemi čile investuje, staví, privatizuje, obchoduje. A také vládě pomáhá s bojem proti opozici, což umí zjevně ještě lépe než Putinovi lidé. Asijská velmoc je tak na nejlepší cestě vystřídat Rusko v pozici hlavního nezápadního spojence Bělehradu.

To je informace nepochybně zajímavá. Ve své podstatě však asi ještě děsivější než ta, která se týká Kosova.