Když bylo Javieru Mileiovi osmnáct, chytal v brance fotbalového klubu. Kromě toho zpíval jako Mick Jagger v kapele Everest, která se specializovala na coververze Rolling Stones, a již tehdy mu přezdívali El Loco, tedy „cvok“. Později se stal ekonomem. Předloni se konečně našel tam, kde je jistá míra šílenství comme il faut: vstoupil do politiky. A od 10. prosince bude argentinským prezidentem.

Vtip je v tom, že i na politiku – a dokonce i na excentrické poměry její argentinské verze – je El Loco šílený ažaž. Často se o něm píše jako o ultrakonzervativním populistovi, on sám se však považuje za „liberálního libertariána“, stoupence rakouské ekonomické školy, Miltona Friedmana a Ayn Randové. Jeho světonázor lavíruje mezi anarchokapitalismem a minarchismem: na jedné straně je tedy přesvědčen, že stát je nepřítel a neměl by existovat; druhý (minarchistický) mantinel tvoří přesvědčení, že realita je realita, a že tedy stát existovat může, ale má mít na starosti výhradně obranu a bezpečnost. 

To samo o sobě po psychiatrické diagnóze nijak nevolá. Není to na začátku třetí dekády třetího tisíciletí většinový názor, ale dost možná je ho právě proto zapotřebí. Mileiho výstřednost spočívá více v metodách, jež k prosazení svého liberálního libertarianismu používá – a v nejistotě z toho, které konkrétní kroky z těch, po nichž volal v prezidentské kampani, uvede v život.

Nešlapej na mě!

V kampani totiž sliboval leccos a lecjak. O dolarizaci ekonomiky a zrušení centrální banky byla řeč často. Požadavky na rozvolnění prodeje střelných zbraní civilistům a na rozsáhlou překotnou privatizaci vedle toho vypadají skoro bezvýznamně. 

Stejně důležitá jako obsah však byla ambaláž kampaně: Mileiovi příznivci přicházeli na mítinky se stylizovanými Gadsdenovými vlajkami s vyobrazeným chřestýšem a sloganem „nešlapej na mě“ (používali je obyvatelé amerických kolonií v době války za nezávislost). Jejich favorit mluvil třeba o tom, jak se připravuje na konverzi k judaismu; během své první zahraniční cesty po zvolení chce navštívit „rabíny v New Yorku a Miami, kteří jsou mu blízcí“.

Na rakovinu jedině s pilou 

Snad na dotvrzení toho, že o důležitých věcech nežertuje, si Milei na předvolební shromáždění nosil motorovou pilu. Symbolicky jí likvidoval politické elity. Někdy se mu však metafory popletly a s pilou v ruce říkal, že zná lék na rakovinu jménem inflace. (Jestli vám to připomíná styl Donalda Trumpa, nemýlíte se. Trump je Mileiovým politickým vzorem.) 

Myslel tím již zmiňovaný přechod k dolaru, ale působil dojmem, že léčba rakoviny motorovkou by mu také nebyla cizí. Jeho fanouškům to nijak nevadilo.

Daniel Deyl

Všechny divočejší z uvedených Mileiových kousků však pocházejí z doby před prvním kolem, v němž se s ním moc nepočítalo. Když nečekaně hladce prošel do kola druhého, zklidnil se. Téma prodeje zbraní zmizelo a jazyk, jejž používal k vyjádření svého nesouhlasu s potraty, podstatně zjemněl.

Problém jménem „vražedná“ Čína

Některá témata však přerod z klauna v seriózního politika přežila – a bude mimořádně zajímavé sledovat, jak s nimi Milei naloží. Bezvýhradná podpora Izraeli je ve světle jeho inklinace k judaismu očekávatelná; úmysl přesunout ambasádu z Tel Avivu do Jeruzaléma by však již znamenal rázný diplomatický krok.

Pro Argentince ale bude daleko podstatnější, jak si nový prezident (úřad převezme 10. prosince) poradí se svým dosavadním postojem k Číně a Brazílii. Přerušení „politických vztahů“ se dvěma největšími obchodními partnery Argentiny bylo jedním z často opakovaných témat jeho kampaně. Milei prohlásil, že nebude udržovat vazby na Čínu ani s žádnou jinou komunistickou zemí a že vzájemné vztahy přenechá soukromému sektoru. Čínu označil za „vražednou zemi“, jejíž občané nejsou svobodní. 

Reakce Pekingu byla pragmatická: gratulace k vítězství. „Blahopřejeme Argentině k prezidentským volbám a blahopřejeme panu Mileiovi k jeho zvolení,“ řekla v pondělí mluvčí čínského ministerstva zahraničí Mao Ning. Již v srpnu, kdy se Mileiho názory na Čínu objevily v médiích poprvé, reagovalo ministerstvo pozváním k návštěvě. „Věříme, že pokud pan Milei bude moci přijet do Číny a vidět zemi na vlastní oči, najde zcela jinou odpověď na otázku, zda jsou Číňané svobodní a zda je Čína bezpečná.“

Trojí zhroucení

Co se bude dít, až do hry vstoupí ekonomická realita, je druhá věc. Argentinský velvyslanec v Číně Sabino Vaca Narvaja uvedl, že přerušením vazeb s Čínou by země přišla o miliony pracovních míst a riskovala by trojí zhroucení – „výrobní, sociální a finanční“. 

Mnoho argentinských infrastrukturních projektů navíc financují čínské banky (například dvě přehrady v Patagonii). Kromě toho má Argentina s Čínou zavedenou měnovou swapovou dohodu ve výši osmnácti miliard dolarů, kterou využívá na podporu argentinského pesa.

Čína je dnes druhým největším obchodním partnerem Argentiny. Její zemědělský sektor hraje v těchto vztazích hlavní roli – v roce 2022 směřovalo do Číny 92 procent vývozu argentinských sójových bobů a 57 procent dodávek masa. Čína rovněž významně investovala do energetického sektoru země a jejího nového hitu, těžby lithia. Celkem vzato si Argentina, jejíž ekonomika lapá po dechu a trpí 143procentní roční inflací, nemůže ve vztahu k Pekingu mnoho diktovat. Tvrdí alespoň běžná logika.

Proti BRICS i Mercosuru

Javier Milei však na takovou běžnou logiku nedá. Je velmi pravděpodobné, že zruší plánované přistoupení své země k bloku BRICS (kam dostala pozvání před pouhými třemi měsíci). Slíbil také, že Argentinu stáhne z jihoamerického obchodního bloku Mercosur. Kromě Číňanů mu totiž, jak už víme, vadí i Brazílie a tamního prezidenta Luize Inácia Lulu da Silvu označil Milei za „socialistu, jenž má totalitu v popisu práce“.

Vystoupení z obchodních a diplomatických struktur však nebude bezbolestné, na což – marně – upozorňoval i Mileiův poražený protikandidát Sergio Massa, ministr hospodářství a jinak kovaný peronista. Argentince zastihly volby ve chvíli, kdy jejich nespokojenost s vládnoucí levicí převážila nad skepsí vůči Mileiovi. 

Jak však budou spokojeni s realizací jeho úmyslu čelit „zlověstnému plížení globálního socialismu“, pokud to nebude mít čím zaplatit, je druhá věc. Pesimistický odhad říká, že jejich zemi zůstane ekonomická mizerie a jejich prezidentovi nelichotivá přezdívka z mládí.