Poznat, že se v Česku budou za několik měsíců konat parlamentní volby, nebylo letos těžké. Už od jara se politické strany, po dlouhé době prakticky všechny, znovu začaly vymezovat vůči migraci. Zveřejněné volební programy jednotlivých partají bez výjimky obsahují jako jeden z hlavních bodů také ujištění, že na přistěhovalce musí být přísnost.

Pozornější čtenář propagačních stranických materiálů si ale všimne jedné pozoruhodné věci: politici až s neuvěřitelnou lehkostí zaměňují ekonomické migranty a uprchlíky, respektive žadatele o azyl. Z programů se tak zdá, že by nejraději zabouchli dveře před nosem všem.

Jde přitom o zásadní rozdíl. Zatímco obrana před nekontrolovaným přílivem masy uprchlíků například z Afriky nebo Blízkého východu je z ekonomického pohledu ospravedlnitelná, bránit příchodu ekonomických migrantů, které si dokonce našly samy české firmy, je velmi krátkozraké a hospodářství to v žádném případě neprospívá.

Existuje mnoho ekonomických studií, které hodnotí přínos migrace čistě z finančního hlediska. I ty nejskeptičtější upozorňují, že většina obav domorodců ze zahraničních pracovníků je lichá, případně extrémně přehnaná. A že se potenciální problémy dají elegantně a poměrně jednoduše řešit. Ty nejoptimističtější analýzy pak hovoří o celosvětovém přínosu ekonomické migrace v řádu bilionů dolarů, o který se zavřenými hranicemi připravujeme. Na migraci podle nich vydělají v důsledku všichni.

Kradou nám práci

Pravice chce do Česka přivést 300 tisíc Ukrajinců. Levná pracovní síla pak vytlačí české zaměstnance, případně levnou prací sníží tlak na růst mezd v Česku. Tvrdí to alespoň aktuálně nejradikálnější bojovnice proti migraci, ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová z ČSSD, za souhlasného přikyvování odborářů. Řešením podle ní mají být kvóty na procento cizinců v každé firmě.

Maláčová svým mnohokrát opakovaným výrokem v podstatě vystihuje hlavní obavy většiny skeptiků k mezinárodní migraci za prací. Její argumentace má ale hned několik slabých míst, která vyniknou obzvlášť při konfrontaci s dlouholetými zkušenostmi z migračně vstřícnějších zemí. Když se k tomu přidají česká specifika, jeví se odpor vůči zahraničním pracovníkům jako vyloženě kontraproduktivní.

Argumentačně chabé je především tvrzení ministryně, že cizinci budou brát Čechům práci. Ve skutečnosti je tuzemská nezaměstnanost tak nízká, že našinci k obsazení volných míst jednoduše nejsou k dispozici. Firmy kvůli tomu nevyužívají svůj potenciál, vyrábějí méně, než by díky růstu zakázek mohly, a trpí tím celá ekonomika. Úřady práce v létě registrovaly přes 355 tisíc volných pracovních míst, o která Češi dlouhodobě nestojí. I kdyby se podařilo nahnat na tyto pozice všechny nezaměstnané, stejně to nebude stačit – uchazečů o práci bylo ve stejné době jen asi 270 tisíc. Není navíc tajemstvím, že většina lidí registrovaných na úřadech práce ve skutečnosti o žádné, tím spíš fyzicky náročné, zaměstnání nestojí.

Zdaňte migranty

Větší pozornost si zaslouží argument Jany Maláčové o tlaku na mzdy. I mezinárodní studie potvrzují, že na této obavě skutečně něco je. Například Mezinárodní měnový fond (MMF) ve své analýze připouští, že z krátkodobého pohledu skutečně „dumpingové“ platy pro cizince snižují průměrné mzdy.

Platí to ovšem jen pro velmi úzkou skupinu profesí. Není velkým překvapením, že na příliv levnější nekvalifikované pracovní síly ze zahraničí mohou doplatit čeští „konkurenti“ těchto ekonomických migrantů na našem trhu práce, tedy opět nejméně kvalifikovaní dělníci.

Pomiňme nyní skutečnost, že Jana Maláčová v podstatě chce zachránit pro Čechy ty fyzicky nejnáročnější profese například ve stavebnictví nebo v nenáviděných „montovnách“. Problém s tlakem na mzdy má navíc i jiná, elegantnější řešení, než jsou zavřené hranice.

Už nyní některé země například pracovní víza pro zahraniční pracovníky podmiňují zaplacením různě velkých částek. Americký ekonom Gary Becker přišel s nápadem, aby země pracovní povolení dražily a přijaly migranty, kteří nabídli nejvyšší cenu. Kniha Otevřené hranice dalšího amerického ekonoma Bryana Caplana navrhuje i jiné možnosti. Firmy, které mají zájem o pracovníky z ciziny, by za ně například mohly platit vyšší odvody než za domácí dělníky. Případně by migranti odváděli mírně vyšší daně. Caplan spočítal, že i přes takovou zátěž by stále bylo zaměstnávání přistěhovalců výhodné. A získané peníze by pak vláda mohla použít na kompenzaci negativních efektů na nejméně kvalifikovanou domácí pracovní sílu.

Caplan zároveň poukazuje na obecně opomíjenou věc – ekonomičtí migranti nemají vliv jen na trhu práce, kde skutečně zvýšením počtu pracovní síly mohou dočasně srazit mzdy. Současně se z nich stávají také spotřebitelé, čímž přispívají ke zvyšování poptávky po nejrůznějším zboží – a tím tlačí na růst nabídky, a tedy i mezd v jiných oborech.

Limity uprchlíků

Odpor vůči masovému a do velké míry nekontrolovatelnému příchodu tisíců lidí migrujících z chudých afrických zemí nebo států na Blízkém východě sužovaných válečnými konflikty do evropských zemí je naopak mnohem pochopitelnější. A to tím spíš, pokud by mělo být přijímání uprchlíků povinné a stanovené kvótami.

Problémem je už samotný fakt, že cílové země mají do značné míry omezené možnosti výběru. Jinými slovy, zatímco při řízené ekonomické migraci dostanou razítka a povolení jen vhodní kandidáti s faktickou jistotou získání práce, v případě uprchlíků je takové třídění téměř nemožné či komplikované, a získání práce pro příchozího je tak nejisté.

Nejlepší studijní materiál poskytuje Německo, které bylo během uprchlické krize kolem roku 2015 vůči cizincům nejvstřícnější. Statistiky ukazují, že i po více než pěti letech si práci našla jen zhruba polovina z 1,2 milionu nově příchozích. Například v Česku s kontrolovanou migrací je ekonomicky aktivních přes osmdesát procent cizinců.

Neřízená migrace navíc zvýrazňuje jiný často zmiňovaný problém: má dopady také na sociální systém cílových zemí. Ostatně i věhlasný ekonom Milton Friedman tvrdil, že si každá země musí vybrat mezi migrací a sociálním státem.

Důvod je jednoduchý. Při dovozu zahraničních pracovníků si země vybírají v drtivé většině mladší lidi v produktivním věku, často navíc pod podmínkou alespoň částečné znalosti jazyka. Pracující migrant v produktivním věku tak nebere sociální dávky a naopak odvádí daně. Jako pojistku navíc některé státy zahraničním pracovníkům přístup k dávkám omezují na minimum či úplnou nulu.

Během uprchlické krize ale do Evropy proudily zástupy lidí všech věků, často bez jazykového vybavení. Například zmiňované Německo se muselo postarat o starší lidi nebo děti. A veřejné rozpočty zatěžovaly také jazykové i pracovní kurzy pro naprosto nekvalifikované přistěhovalce. Někteří z nich nebudou pracovat nikdy, a jejich fiskální dopad tak bude vyloženě negativní.

Odliv mozků

Vedle odporu domorodců existuje řada námitek vůči ekonomické migraci také kvůli obavám, že z rozvinutých zemí vysaje nejschopnější pracovní sílu, a tím bude dál brzdit rozvoj už tak zaostalých států. Ani tento argument ale není tak odzbrojující, jak by se mohlo zdát.

Zmiňovaná studie MMF sice potvrzuje, že migrace vede v cílových zemích k posilování HDP a zároveň způsobuje stagnaci, či dokonce mírný pokles hospodářství zemí, odkud migranti odcházejí, zároveň ale upozorňuje, že i přesto v těchto státech roste HDP na hlavu. Jak je to možné?

Přispívá k tomu především skutečnost, že ekonomičtí migranti z rozvojových zemí v drtivé většině podstatnou část svého výdělku posílají zpět domů. Jde přitom o obrovské sumy – v posledních letech se pohybují kolem 500 miliard dolarů ročně. Například do Indie loni poslali ekonomičtí emigranti přes 83 miliard dolarů a do Mexika téměř 43 miliard.

Další argument zmírňující obavy z odchodu mozků za lepším zní: vůle a motivace odejít do rozvinutých zemí jsou natolik silné, že jsou migranti ochotní v případě odmítnutí zkusit i nelegální cesty. To je ovšem spojeno s poplatky převaděčům, které dosahují astronomických částek v tisících dolarů.

Na nelegálního migranta, kterého cílová země odmítne, se složí často celá rodina svými úsporami – a ty skončí v kapsách zločinců z převaděčských gangů. Nikde přitom není zaručeno, že se emigrace skutečně povede a bude z čeho tuto „investici“ rodině vrátit. Jinými slovy, bránění legální migraci vede nejen k odlivu mozků, ale také k přesunu velkého bohatství od lidí do kapes organizovaného zločinu.

Zázrak produktivity

Pokud se ovšem na ekonomickou migraci podíváme z většího nadhledu, nabízí se úplně jiný obrázek. Ekonomické studie ukazují, že stěhování do ciziny za prací má masivní přínosy pro globální ekonomiku a bohatnutí celosvětové společnosti.

Důvod je poměrně jednoduchý: drtivá většina ekonomických migrantů se stěhuje za prací z rozvojových zemí do vyspělých. Díky tomu jejich produktivita práce dramaticky vzrůstá. V rozvinuté zemi mají lepší pracovní podmínky i vybavení, a jejich výsledky tak mají mnohem vyšší hodnotu, než kdyby dělali totéž doma (pokud by tedy vůbec našli práci). Například ekonom Michael Clemens z Centra pro globální rozvoj spočítal, že mzda mexického dělníka při přesunu na podobnou pozici ve Spojených státech vzroste o 150 procent. Čím méně rozvinutá země, tím je pochopitelně rozdíl větší – a tak například Nigerijec si po přestěhování do USA vydělá dokonce o tisíc procent více než v africké zemi. V průměru si pak člověk, který přišel z ciziny za prací do Spojených států, polepší zhruba o 400 procent.

Clemens tvrdí, že po celosvětovém zrušení imigračních omezení by následovala doslova exploze v bohatnutí globální společnosti. Jeho odhady se pohybují od optimistického – růst celosvětového bohatství o 150 procent – až po pesimistický. I ten nicméně hovoří o polovičním nárůstu bohatství.

Otevřené hranice

Zmiňovaná kniha Otevřené hranice od ekonoma Bryana Caplana právě kvůli těmto makroekonomickým globálním výhodám migrace přináší radikální a pro většinu lidí zřejmě jen těžko skousnutelný pohled na stěhování za prací. Stejně jako Clemens i Caplan vyzývá k postupnému úplnému zrušení hraničních kontrol a imigračních limitů.

Jeho libertariánský pohled na celý problém zdůrazňuje, že bránit lidem v mezinárodních přesunech za prací je v podstatě stejná diskriminace jako v případě omezení kvůli barvě kůže nebo pohlaví. Jediný rozdíl spočívá v tom, že místo barvy kůže se posuzuje místo narození.

Pro koho by byla tato myšlenka až příliš radikální, nabízí ještě jeden tržní pohled na migraci. Stát podle něj zasahuje do soukromoprávních vztahů. Pokud je totiž na jedné straně zájem firmy určitého cizince přijmout a na druhé straně zájem se za touto prací přestěhovat do zahraničí, jaké právo má stát do této dobrovolné dohody „házet vidle“? ptá se Caplan.

A stejnou otázku si nejspíš kladou české firmy. Nedostává se jim českých pracovníků, kteří by byli ochotni přijmout fyzicky náročnou či ubíjející, monotónní práci. A zároveň se marně snaží legálně dostat do svých továren zahraniční dělníky, kteří by o tuto práci naopak moc stáli. Tuzemská ekonomika tak de facto nevyužívá příležitosti ke zbohatnutí a stává se obětí populistického boje proti migračním kvótám, které s problémem nemají nic společného.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.