Loni 2. března proběhla pozoruhodná událost, kterou zaregistrovala jen parta zainteresovaných a pár bankovních fajnšmekrů. Ten den byla z obchodního rejstříku vymazána Agrobanka Praha, a. s. Pozoruhodné na tom bylo, že tento peněžní ústav přestal poskytovat své služby po uvalení nucené správy 17. září 1996. Celkem 24 a půl roku tak trvaly neuvěřitelné spory původních akcionářů s nuceným správcem a později s likvidátory největší z malých bank vzniklých na začátku devadesátek.

Agrobanka patřila mezi středně velké peněžní ústavy na trhu. Vlastně byla v trochu podobné kategorii jako aktuálně zbankrotovaná Sberbank. Nechceme při spouštění procesu insolvence nějak strašit věřitele, ale s nějakým dobrodružným vývojem by měli počítat. A rozhodně nečekat, že do roka a do dne budou mít své peníze doma. A v ČNB by měli pečlivě sledovat každý krok své likvidátorky a nyní i insolvenční správkyně Jiřiny Lužové, aby se jí ten jistě nezbytný zásah na bankovním trhu neprodražil, jako se to stalo s Agrobankou.

Že to nebude mít úplně jednoduché, naznačuje i aktuální vývoj, o němž referujeme v jiném textu tohoto čísla.

Agrobankovní chyby

V Agrobance došlo k tomu, že nucený správce v roce 1998 z banky oddělil zdravou část s depozity a obsluhovanými úvěry, kterou prodal americkému finančnímu gigantu za půl miliardy korun. Zbytková bezcenná část měla zůstat k likvidaci akcionářům, mezi nimiž hrál rozhodující roli Motoinvest Pavla Tykače.Jenže ti vyvolali řadu soudních sporů a pokusili se dostat zbytkovou Agrobanku do konkurzu, což by bývalo mělo fatální následky, protože kvůli chybám či nedomyšleným krokům hrozilo, že by nucený správce prodanou a pod novým brandem fungující GE Money Bank zahrnul do konkurzní podstaty a u soudu s tím mohl uspět. Byl by z toho skandál mezinárodních rozměrů, který by daňové poplatníky dokonce připravil o více než těch zhruba šedesát miliard korun, kolik likvidace Agrobanky nakonec stála.

K uzavření případu nakonec bylo nezbytné odškodnit i původní akcionáře v rozsahu několika miliard korun, což je v historii tuzemských bankovních krachů poměrně unikátní.

Snad kromě odškodnění Nomury za zásah státu v Investiční a poštovní bance, kde po vlekoucích se arbitrážích na základě finálního smírného řešení daňoví poplatníci zaplatili 3,6 miliardy korun.

Drahá velkorysost

Mimochodem, i zbytková část IPB byla vymazána až téměř osmnáct a půl roku po uvalení nucené správy, v listopadu 2018. Banka se lvem ve znaku byla řešena poněkud lépe než Agrobanka, ale také extrémně nákladně. IPB převzala s absolutní státní zárukou během víkendu ČSOB a mohla si z aktiv banky dle své libosti vybrat, co si ponechá, a zbytek převáděla na státní Českou konsolidační agenturu.

Stát proplácel i náklady na soudní spory, které ČSOB kolem aktiv IPB vedla. Těch bylo neuvě­řitelné množství a o proplácení nákladů se vedly spory ještě nedávno, ačkoli podle původních smluv mělo být vše uzavřeno do roku 2016. Náklady tak momentálně nejsou zcela jasné, ale poslední známá čísla se blížila 170 miliardám korun a přesahovala bilanční sumu banky v okamžiku uvalení nucené správy. Rozsahem se tedy tento případ stal největší prohrou státu.

Případem posledním, tedy až do pádu Sberbank, byla Union banka. Ta se po­dle obchodního rejstříku nyní jmenuje ­Union banka „v likvidaci“ a je už od května roku 2003 v konkurzu. Nicméně rozvrh, tedy rozdělení výtěžku z konkurzní podstaty, schválila soudkyně až letos v dubnu. A to se tam nekonaly žádné právní bitvy podobné Agrobance.

Insolvence banky je zkrátka v Česku záležitost pro hodně trpělivé. A navíc výtěžnost z prodeje aktiv nebývá moc vysoká, i když v případě fakticky solventní Sberbank by to mělo být lepší. Ale nechme se překvapit.