„Královna je nahá, ale už dávno na ni není hezký pohled.“ To je asi jedno z nejvýstižnějších shrnutí kondice evropské ekonomiky, jak ji ve své zprávě o konkurenceschopnosti EU představil bývalý prezident Evropské centrální banky Mario Draghi. EU není ve srovnání se Spojenými státy a Čínou konkurenceschopná, a pokud s tím něco neudělá, bude se to dál zhoršovat.

Je to velmi užitečné čtení a kvalitní analýza s často technickými, apolitickými doporučeními, která by se snad měla dát realizovat a situaci zlepšit. Jasně, že 400 stránek docela těžkého textu se nečte jako detektivka, i tak ji vřele doporučuji k přečtení. 

A bylo chybou nad tímhle významným textem mávnout rukou s tím, že je to jen další pokus eurofederalistů získat další pravomoci a přes společný dluhopis si sáhnout do německé peněženky. Pravda, spolkový ministr financí Christian Lindner tuhle myšlenku hnedle odhalil a odmítl, ale taky nelze tvrdit, že jen stačí omezit byrokracii, deregulovat podnikání a nastanou šťastné zítřky.

Jistěže je EU přeregulovaná, ale kromě samotného byrokratického aparátu v Bruselu a Evropského parlamentu se činí i členské země, přičemž Česko rozhodně takzvaný „gold plating“, tedy zpřísňování evropské legislativy při transpozici do národních předpisů, umí jako máloco a málokdo. Vždycky je co doplnit a zpřesnit, zohlednit národní specifika, takže v počtu vyžadovaných razítek a délce povolovacích procesů je Česko přeborníkem. 

EU je příliš fragmentovaná, v tom má Draghi také pravdu, a řada klíčových trhů (specificky zmiňuje třeba telekomunikace) je nejen regulovaných, ale zároveň příliš malých na to, aby se na nich dalo zainvestovat do něčeho velkého. A tak se investuje málo. Těch 800 miliard euro navýšení investic do roku 2030, zmiňovaných Draghim, tedy opravdu není přehnaných, jde spíše o konzervativní odhad.

Evropský energetický vícenáklad v průmyslu 

Draghiho zpráva objektivně popisuje, jaké faktory způsobují, proč má EU dražší energie než USA, a jasně vyčísluje, proč evropská zelená ocel bude stejně nekonkurenceschopná jako ta vyráběná ve vysokých pecích. Jak budou emisní povolenky zdražovat, bude zřetelné, že alokace jejich výnosů na jiné účely, než je dekarbonizace energeticky náročného průmyslu, povede k vymístění průmyslu mimo EU. Za co chcete vyztužit a ochytřit energetickou infrastrukturu, postavit přenosové sítě vedoucích doslova napříč Evropou, aby se propojily oblasti, kde svítí nebo fouká, s místy, kde je největší spotřeba? Tři sta miliard eur na energetiku navíc není přehnaná cifra. 

Když nic jiného, tak pro zemi s ohromnou váhou průmyslu, jako je Česko, má Draghiho rozbor problematiky energeticky náročných odvětví velký význam: s autorem nelze zametat, jeho argumenty jsou jednak pravdivé, ale hlavně se o ně lze opřít (a že to bude v debatách o úpravách Green Dealu potřeba).

V českém zájmu je z evropských programů financovat tu část dopravní infrastruktury, jež má jasný přeshraniční dosah. Velmi by se nám hodilo, kdyby vysokorychlostní železnice byly financovány ze společného měšce. Nejen, že na ambiciózní plán jejich výstavby nemáme ani náhodou peníze, ale taky by to dávalo největší ekonomický smysl. Nejkratší trasa mezi největší středoevropskou aglomeraci (Berlín a okolí má HDP větší než celé Česko) s tou vídeňskou se skoro třemi miliony obyvatel (HDP jako polovina Česka) vede sice přes naše území, ale z rychlého spojení budou mít největší prospěch právě ony.

Evropské DNA a inovace 

EU sice produkuje hodně patentů (to není český případ) a také hodně startupů, ale zaostává v jejich komercializaci a inovativní firmy mají potíže v nabírání velikosti až do úrovně „jednorožců“ (firmy s valuací přes jednu miliardu dolarů), což souvisí také s méně vyspělým financováním ze strany rizikového kapitálu. Nadějné firmy tak migrují do USA. Mezera je obzvlášť viditelná v digitálních technologiích.

Ještě v první dekádě jsme si mysleli, že EU bude dominovat v oblasti čistých, zelených technologií, ale i zde už dnes evropské firmy drtí Čína. A Amerika se brání cly a obrovskými dotacemi v rámci programu IRA, který je neporovnatelně méně byrokratický, a hodně staví na slevách na dani pro ty, kteří zelené technologie v USA rozvinou. Takže tlak na Evropu jenom poroste. 

Zaostávání není primárně způsobeno eurokraty, ale tím, že EU není ani federace jako USA, a už vůbec není unitární jako komunistická Čína. Česko by čistě racionálně mělo mít zájem spíš na větším rozpočtu a větší federalizaci, mimo jiné proto, že velké země se bez Bruselu nějak zařídí. Ale vysvětlete to politicky. Bojovat proti přesunu pravomocí, kompetencí a peněz do Bruselu a preferovat Evropu národních států je zcela legitimní, ale těžko pak můžeme chtít, aby EU světovým gigantům konkurovala. Ani těm největším národním státům v Evropě se to nepodaří. 

Příklad vědy

Z rozpočtu EU půjde na vědu v letech 2021 – 2027 v rámci programu Horizon asi 95,5 miliardy eur. Srovnejte to s výdaji společnosti Alphabet. Ta jenom v roce 2022 dala na vědu a výzkum stejně peněz jako všechny německé vládní a univerzitní výzkumné instituce dohromady, tedy asi 40 miliard eur. Amazon loni vynaložil dvakrát tolik. Největší korporátní rozpočet na vědu a výzkum v EU má koncern Volkswagen s 20 miliardami, který se touhle částkou jako jediný prodral do globální Top10. A stejně to nestačí, aby VW byl považován na poli automobilového softwaru a digitalizace za nějakého lídra.

Miroslav Zámečník

Snadno se řekne, že EU musí soustředit svůj rozpočet EU přednostně na vědu, výzkum a inovace, ale popravdě řečeno, „evropská DNA“ má spoustu omezení. Zkuste sehnat peníze na vědu tím, že je vezmete ze Společné zemědělské politiky, třeba nárokové hektarové subvence. Co by se stalo? Francouz by to zaprvé nedovolil, a i kdyby, tak Evropský parlament a sídlo Komise by obratem zažily blokádu a hromady hnoje před vchodem. Omezení peněz pro strukturální fondy by zase pro změnu posílilo odstředivé tendence v řadě zemí včetně Česka, kde je členství v EU vnímáno transakčně v duchu starého vtipu: není peníz, není láska.

Předpokládejme hypoteticky, že k masivnímu navýšení vědeckého rozpočtu EU by došlo a peníze by šly na skutečné priority, a to zcela meritokraticky těm nejlepším ústavům a vědeckým týmům. Vsaďte se, že 90 procent peněz by získalo tak pět nejpokročilejších zemí s nejlepším univerzitním, akademickým a privátním výzkumem. Zbývajících 22 zemí by dostalo 10 procent, z toho minimálně 10 loserů by nedostalo vůbec nic. Posuďte, kam patříme my. Tož tak.