Během finanční krize po roce 2008 patřily ratingové agentury mezi mediální hvězdy. I lidé nepolíbení ekonomií díky článkům o kolabujícím Řecku nebo Portugalsku začali alespoň tušit, kdo jsou a co dělají. A také jak umějí zatopit (nejen) předluženým vládám a státům.

Letos v únoru svět vstoupil do zřejmě ještě horší ekonomické krize. Naprostá většina států se ji chystá řešit ještě masivnějším zadlužováním. Přesto v novinových titulcích na „ratingovky“ prakticky nenarazíte; snad s výjimkou zpráv, v nichž se ministryně financí Alena Schillerová chlubí, že Česko si i přes tragický státní rozpočet udrželo vynikající hodnocení.

Plácnutí přes prsty

Detailní pohled na činnost agentur ukazuje, že ani v letošním krizovém roce nezahálejí. Ratingy firemních dluhopisů jsou téma na samostatnou analýzu. Vezmeme-li v potaz jen vládní dluhy, během první vlny epidemie do poloviny roku tři největší agentury – S&P, Moody’s a Fitch – snížily hodnocení dluhopisů nebo alespoň zhoršily výhled pro příští měsíce osmi desítkám vlád po celém světě. 

Nejčastěji to schytaly země, které měly už před koronakrizí problémy s veřejnými financemi – tedy především jihomerické nebo africké státy. Například agentura Fitch ale sáhla na hodnocení také Kanadě, Británii, Hongkongu nebo Slovensku, které patří do „áčkové“ kategorie. 

Během finanční krize bylo údajné podrývání důvěryhodnosti vládních dluhopisů nejhůře zasažených zemích důvodem kritiky. Ekonomové i politici tvrdili, že ratingové agentury nejprve pomohly lehkovážným hodnocením rizikových finančních instrumentů krizi vytvořit a poté zhoršováním ratingů kolabujících ekonomik prohlubovaly sestupnou spirálu.

Z podobného vývoje panují obavy také u koronakrize. Například italské dluhopisy se nacházejí jen těsně nad hladinou ponoru. Varování proto přišlo záhy, a to z vysokých míst. „Načasování změny ratingů musí (agentury) velmi pečlivě zvažovat,“ prohlásil v první polovině dubna šéf hlavního regulátora evropských finančních trhů ESMA Steven Maijoor. 

Moody’s, Standard & Poor’s a Fitch by se podle Maijoora neměly chovat procyklicky. Stejné apely pak vyslechly agentury v létě na setkání ministrů financí G20. Zdá se, že prozatím se jich drží, i když to celkem pochopitelně odmítají komentovat. Žádné další dramatické snižování ratingů zatím na podzim s druhou vlnou nepřišlo. A třeba agentura S&P na konci října zlepšila hodnocení dluhopisů Itálie, jedné z nejproblematičtějších evropských ekonomik.

Spolu dluží, spolu ručí

Klid kolem ratingových agentur má i další příčiny. Jednu z nich uvádí sama S&P ve zdůvodnění nezvyklé vlídnosti k dluhům Italů. Poukazuje na příznivý vliv fondu obnovy Evropské unie, z něhož má jihoevropská země získat půjčky a garance v objemu asi 12 procent HDP.

Brusel díky fondu vlastně dosáhl stejného cíle, který sledoval společnými evropskými dluhopisy. Fond sice funguje jinak, princip je ale stejný: jestliže za závazky Italů nebo Řeků ručí i Němci s Nizozemci, investoři nemusejí mít zase tak velké obavy, že se svých peněz nedočkají.

Světová ekonomika je navíc v jiné situaci i kvůli bezprecedentnímu pumpování peněz do ekonomiky ze strany centrálních bank. Kvantitativní uvolňování – mimo jiné formou skupování vládních dluhopisů – napumpovalo do finančních trhů stovky miliard eur a dolarů. To se vedle bláznivého růstu cen akcií uprostřed krize projevuje i na vládních dluhopisech. Zatímco ještě v roce 2015 chtěli investoři od předlužené řecké vlády za půjčku na deset let i více než patnáctiprocentní výnos, aktuálně se spokojí s necelým procentem.

Letos chystají vlády ve světě rozpočtové schodky v průměru necelých osm procent HDP. Masivním růstům dluhů se nevyhnou ani v dalších letech. Jak dlouho vydrží ratingovým agenturám shovívavost, s níž například ministryni Aleně Schillerové věří fiskální konsolidaci a stabilizaci dluhu po roce 2021, je tedy otázkou, na niž odpoví až příští rok.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.