S počátkem ledna zmizel z české potravinové legislativy „řecký jogurt“ i příbuzné označení „jogurt řeckého typu“. Obránci národních zájmů mléčný výrobek za hlasitého křiku pohřbili vedle pomazánkového másla, marmelády a tuzemského rumu jako další oběť bruselské zlovůle. Jak se ovšem ukazuje, ve skutečností je všechno trochu jinak. Dopad změny na výrobce českého řeckého jogurtu je prakticky nulový. A stejně jako v minulosti situaci zbytečně vyhrotila spíše Česká republika. 

Ale popořádku. Řecký jogurt lze bez velkého přehánění vedle avokáda, výběrové kávy a řemeslného piva označit za potravinový symbol minulého desetiletí. Jeho příběh začal na konci nultých let nikoliv v Řecku, ale překvapivě ve státě New York v USA. Rodilého Turka Hamdiho Ulukayau tehdy napadlo koupit zkrachovalou mlékárnu a odstartovat výrobu „řeckého“ jogurtu, jaký znal ze své vlasti.

Uvedení nízkotučného produktu na trh bylo skvěle načasováno. Ulukaya se dokonale strefil do startující poptávky po zdravých potravinách, nebo aspoň takových, o jejichž příznivém vlivu na zdraví byli spotřebitelé přesvědčeni. Díky tomu si získal pověst jogurtového krále a jmění odhadované magazínem Forbes na dvě miliardy dolarů. Po Ulukayově úspěchu se „řeckého“ jogurtu chopili i další výrobci a novinka po Spojených státech rychle dobyla i Evropu včetně Česka.

Problém byl, že každý výrobce si představoval pod tímto pojmem něco jiného a mnoho produktů nemělo nic společného s jogurtem, jak ho chápali sami Řekové. Často jde například o nízkotučné verze. Legislativně to sice nikde ukotveno není, obecně se však tradiční řecké jogurty vyznačují právě vysokou tučností. Tak je tomu i u mléčných specialit vyrobených v Česku, pro které stát před třemi lety vyhláškou sice určil vysoký obsah bílkovin, ovšem nikoliv tuků. Některé české „řecké jogurty“ se dokonce svou nízkotučností chlubí skrze obří nulu na obale.

Koncentrovaný mléčný výrobek

A to se Řekům pochopitelně příliš nelíbilo. Představme si, že by v Aténách kdosi vařil chmelový patok a nazýval ho českým pivem. Řecký ministr zemědělství Evangelos Apostolu si proto stěžoval u Evropské komise na to, že se v Česku mohou vyrábět „řecké“ jogurty nevyrobené v Řecku. 

Česko si nejspíš bylo vědomo, že tuzemská praxe není příliš „košer“, a tak za český řecký jogurt ani příliš nebojovalo. Loni na jaře bez větších rozporů kývlo na škrtnutí označení z tuzemské vyhlášky o požadavcích na mléko a mléčné výrobky, mražené krémy a jedlé tuky a oleje. 

Pozměněná vyhláška prošla bez větších rozporů a začala platit začátkem letošního roku, výrobci dostali na přizpůsobení ještě šestiměsíční přechodné období. V českém zákonodárství se tak „řecký“ jogurt ohřál jen dva a půl roku. Ve vyhlášce nově obsadil kategorii výrobků s obsahem bílkovin nad 5,6 procenta poněkud krkolomný pojem „koncentrovaný mléčný výrobek“.

Spolu s „řeckým jogurtem“ ovšem zmizel z legislativy bez náhrady i „jogurt řeckého typu“. Ten se od „řeckého jogurtu“ lišil výrobním postupem, ovšem ne obsahem bílkovin. Z odpovědi bývalého komisaře pro zdraví a bezpečnost potravin Vytenise Andriukaitise Evropskému parlamentu přitom vyplývá, že Komise sice měla problém s českým „řeckým jogurtem“, ovšem proti označení „jogurt řeckého typu“ nic nenamítala.

Ten se navíc běžně využívá i v jiných zemích Evropy. „Jogurt nach griechischer Art“ (nikoliv ovšem „Griechischer Jogurt“), je například v německých regálech zcela běžným zbožím. I na českém trhu jsou k dostání cizojazyčně označené „typové“ produkty vyrobené v jiných evropských zemích.

Obaly měnit netřeba

Právě to však zatím představuje v podstatě jediný dopad na české mlékárenství. V Česku existují dva výrobci „řeckých jogurtů“ a dva výrobci „jogurtů řeckého typu“. Bohušovická mlékárna jakožto výrobce bílého řeckého jogurtu, stejně jako jahodové a čokoládovo-nugatové varianty, se přitom k žádný změnám obalů nechystá. Mlékárna má totiž spojení „řecký jogurt“ registrované jako ochrannou známku a využívá ji jako obchodní název, nikoliv označení kategorie. 

„Z uvedeného výkladu vyplývá, že obchodní název Řecký jogurt lze nadále používat za splnění podmínky uvedení země původu na obalu, což je náš případ, tudíž Bohušovická mlékárna, a.s. nebude obchodní název měnit,“ uvedla za mlékárnu Lenka Rösslerová. 

Slovní spojení má u Úřadu průmyslového vlastnictví zapsaný i druhý z výrobců, Polabské mlékárny. Také u něj se tedy zákazem řeckého jogurtu nic nemění. Firma vyrábějící mléčné výrobky pod značkou Milko dokonce nedávno rozjela se sloganem Hustá výzva rozsáhlou reklamní kampaň, která výrobek propaguje. Pokud by výrobku zbývalo jen pár měsíců existence, nedávaly by miliony nacpané do reklamy žádný smysl.

Jiná je situace u výrobců jogurtů řeckého typu, u kterých se o obchodní název nejedná. Mezi nimi panuje aktuálně nejistota a zmatek. Jak upozornil server Vitalia.cz, mlékárna Kunín už svůj výrobek přejmenovala a ten nově nese název Atentikos. I v tomto případě doprovází uvedení přejmenovaného produktu reklamní kampaň. 

Zda se chystá ke změně i mlékárna Opočno, není jasné. Výrobce na dotazy týdeníku Hrot nereagoval. Z odpovědi mluvčí řetězce Lidl Zuzany Holé je oproti tomu patrné, že obchodníci poněkud tápou. Lidl prodává například zahraniční výrobek nazvaný Greek style yogurt a Holá uvedla, že takto označené produkty je možné prodávat ještě do vyprodání zásob. 

Podle ministerstva zemědělství přitom k žádným změnám není žádný důvod. V případě „řeckého jogurtu“ platí argumentace výrobců o platném obchodním názvu. „Typové“ jogurty zase jasně spotřebiteli naznačují, že nebyly vyrobeny v Řecku a nemohou ho tak mást. 

„V takovém případě má spotřebitel na obalu dostatek informací, aby mohl identifikovat geografický původ potraviny,“ vysvětlil mluvčí Státní zemědělské a potravinářské inspekce Pavel Kopřiva. Dodal, že v jednotlivých případech může inspekce vyhodnotit jako matoucí například až příliš velkou řeckou vlajku či jiné výrazné symboly odkazující na Řecko, z principu ovšem proti slovnímu spojení nic nemá.

Poptávka po nízkotučném klesá

Takže jaký je závěrečný účet za řeckým jogurtem? Na ty, na které zákaz v teoretické rovině směřoval, nebude mít žádný vliv. Řecký jogurt už jen nemá ukotvení v české legislativě, což vneslo zmatek převážně mezi výrobce a prodejce „typových“ produktů, kterých se evropská výtka vůbec netýkala. 

O osudu řeckého jogurtu tak nakonec nerozhodne regulace, ať už státní, nebo bruselská, ale sám trh. Data společnosti Nielsen ukazují, že éra nízkotučných jogurtů, mezi které se (často, ale ne vždy) řadí i české řecké jogurty, je už za námi – tvoří jen 14 procent celkových objemů.

Místo toho se rýsuje zatím poměrně malý, ale o to dynamičtější trend: nemléčné jogurty vyrobené bez využití živočišných tuků z kokosu nebo sóji. Sice zatím tvoří jen jedno procento z celkových tržeb, během tři let se však tržby segmentu ztrojnásobily a mají našlápnuto stát se hitem následující dekády. Stejně jako svého času řecký jogurt.

6 miliard za jogurt

Češi loni snědli 97 tisíc tun jogurtů a utratili za ně kolem šesti miliard korun. Zatímco jogurtové tržby v posledních dvou letech stagnují, spotřebovaný objem klesá. Drží se „středně“ tučné jogurty s obsahem tuku 2,5 až 4,9 procenta, které dlouhodobě tvoří přes polovinu spotřeby, i tučné jogurty s pěti a více procenty se zhruba třetinovým podílem.