Dávné denisovanské geny ovlivňují i po mnoha tisíciletích imunitní systém Papuánců a zřejmě jim při kontaktu s nemocemi poskytují jistou výhodu. Plyne to ze studie, kterou před několika dny zveřejnil vědecký časopis PLOS Genetics.

Denisované byli poněkud záhadnou skupinou lidí, kteří kdysi obývali Asii a měli blíž k neandertálcům než k nám – moderním lidem druhu Homo sapiens. Kosterních nálezů denisovanů je zatím pomálu a naprostá většina z nich pochází z Denisovy jeskyně na Altaji.

Když z Afriky někdy před 75 tisíci lety vyrazila první migrační vlna moderních lidí a po asijském pobřeží se ubírala na východ, setkala se během své cesty právě s denisovany a křížila se s nimi. Moderní Papuánci, ostatní Melanésané a původní obyvatelé Austrálie si tak dodnes ve svém genomu nesou až pět procent denisovanské DNA (stejně jako Evropané a některé asijské populace podědili část neandertálských genů).

Autoři článku využili toho, že nedávno jejich kolegové kvůli jiné studii (konkrétně šlo o Indonesian Genome Diversity Project) „osekvenovali“ DNA 56 současných obyvatel Papuy Nové Guiney. Vypůjčili si proto tyto genetické informace a zkusili je porovnat s dávnou DNA denisovanů a neandertálců.

Ladění imunity

Najít pozůstatky archaické DNA v lidském genomu je relativně snadné, ovšem odhalit, jak tyto starobylé příměsi ovlivňují člověka, je mnohem složitější. Tým nejdřív zjistil, že se u Papuánců s vysokou frekvencí objevuje přes 82 tisíc genetických variant zvaných jednonukleotidový polymorfismus (velmi zjednodušeně řečeno jde o drobné variace na jednom konkrétním místě genomu), které pocházejí od denisovanů.

Poté začal tým tyto varianty prověřovat a v existujících genetických databázích hledal ty, které mají v lidském organismu nějakou funkci. Konkrétně se pak zaměřili na ty, které mají co do činění s lidským imunitním systémem, když třeba zesilují či tlumí jeho odpověď na konkrétní mikroby.

Jako příklad lze uvést dvě denisovanské varianty nalezené u Papuánců, které snižují produkci určitých bílkovin a potlačují tím sílu zánětu v těle (zánět je třeba chápat jako reakci organismu na poškození). V situaci, kdy dávní lidé přišli do nového prostředí a setkali se tam s mnoha neznámými mikroorganismy, mohla být tato protizánětlivá adaptace prospěšná. „V tropech, kde jsou lidé velmi často vystavení infekčním chorobám, byste možná chtěli svoji imunitní reakci trochu zmírnit a nepřehánět to s ní,“ vysvětlila vědeckému časopisu Science evoluční genetička a hlavní autorka článku Irene Gallego Romero z University of Melbourne.

V minulosti dospěli vědci k velmi podobnému výsledku, když hledali, jak neandertálské geny ovlivňují imunitní systém moderních Evropanů. Pokud se tyto studie posuzují bok po boku, zdá se, že křížení s jinými lidskými druhy mohlo být pro naše předky velmi prospěšné: dokázalo jejich DNA rychle obohatit o varianty genů, které jim pomohly přežít a prosperovat v nově osídlené oblasti.